KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Žurnalisté, právo a etika

Jak se tak zahušťuje mediální půdorys jevem nazývaným investigativní žurnalistika, čím dál častěji se vrací výsostné téma z oblasti novinářské etiky a jejího souladu s právní reglementací. Je to právo na ochranu zdroje. Znamená to v kostce tolik, že novinář smí – a to i před vyšetřovatelem či soudcem – utajit zdroj svých informací, který mu poskytl podklady pro jeho novinářskou práci, z níž nakonec vzešlo nějaké odhalení – člověka nebo činu na hranici zákona či za touto hranicí.
Watergate plakát
Watergate plakát
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Novináři při obraně tohoto privilegia argumentují zpravidla tím, že jedině právo na utajení zdroje jim umožňuje získávat citlivé informace, jejichž zveřejnění je namnoze ve veřejném zájmu, ale které by – při odkrytí zdroje – nebylo možné. Velice jednoduše si to můžeme představit na případech z kriminální praxe. Řekněme, že svědectví nějakého člověka z prostředí organizovaného zločinu pomůže vyšetřovatelům najít hlavu podsvětí. Tento „udavač“, navzdory tomu, že sám je letitý zločinec, požívá policejní ochrany a často také práva na anonymitu, a to i v soudní síni. Důvod je nasnadě: může mu – následkem jeho odhalení – hrozit velmi reálné nebezpečí ohrožení či přímo fyzické likvidace. Jeho svědectví však otevře průchod zákonu. Takový svědek může být v krajním případě dokonce opatřen novou identitou a navždy odstěhován na druhý konec světa.

Novináři tento příklad používají pro definici svého práva na utajení, oni říkají „ochranu“ svého zdroje. Pro příklady opět netřeba chodit daleko. Vezměme slavnou aféru Watergate. Je to mimochodem v těchto dnech přesně pětačtyřicet let, co odstartoval soudní proces se spolupracovníky Richarda Nixona a posléze i s ním samotným, Nixon nakonec odstoupil, avšak poučnost příběhu je trvalá. Kdyby se totiž hned od počátku vědělo, že utajeným zdrojem informací, z nichž aféra vzešla, byl pro novináře Woodwarda a Bernsteina bývalý vysoce postavený důstojník FBI Mark Felt, který si skrze tyto žurnalisty hojil své soukromé touhy po pomstě na nadřízených (president Nixon jej nejmenoval nástupcem ředitele FBI Edgara Hoovera), nejspíš by Watergate nikdy nevešla do učebnic jako opus magnum investigativní žurnalistiky. Kdoví, zda by vůbec došlo k odstoupení Richarda Nixona. Utajenost zdroje měla tedy za následek nejen novinářské rozkrytí faktů, ale dokonce i fatální otřesy na nejvyšší politické úrovni. Z toho novináři vyvozují, že utajení zdroje je vždy pozitivní a že jako příslušníci „sedmé velmoci“ na ně mají nezadatelné právo. Pracují přece v zájmu veřejnosti. Už si, pravda, nelámou hlavu, že Bernstein s Woodwardem byli hezky zneužiti Feltem k jeho osobní odvetě. Stačí přece, že se z neohrožených novinářů staly pro dějiny ikony na soklu.

Proti pohledu výlučně novinářskému stojí moc soudní a obecně právo. Lidové noviny svého času popsaly případ, kdy v Kalifornii dva novináři zveřejnili burcující údaje o korupci a dopingu v baseballu. Soudce, který věc vyšetřoval, ale z novinářů nedostal identitu jejich informačního zdroje. Podle tamních zákonů poslal oba reportéry do vězení. Proti sobě tu tedy stály dva fenomény: na jedné straně výkon dvou žurnalistů, jejichž výsledek prospěl veřejnému zájmu, a na druhé straně nedotknutelnost a neporušitelnost zákona, garantovaná ústavou a dalšími právními nástroji. Určit, na které straně stojí pravda, není jednoduché. Samotný autor (byl to Tomáš Klvaňa, dodejme pro úplnost) v LN článek pointoval tehdy šalamounsky: „Za své gesto občanské neposlušnosti mají oba novináři můj obdiv, do vězení by ale jít měli“.

Naši novináři, když brání právo na utajení zdroje, často argumentují relativně nedávnou a podle nich dosud ne zcela překonanou totalitní minulostí. Za komunismu bylo snadné zneužít jakoukoli výpověď proti tomu, kdo ji učinil. Bylo možné se svědectvími manipulovat. Bylo běžné, že svědkové – a nemuselo jít vždy jen o politické kauzy – byli vydíráni, nuceni výpovědi měnit atd. Suma sumárum, otevřeně mluvit o problematických věcech znamenalo téměř vždy zadělat si na problémy, často i existenčního rázu. Dnešní novináři říkají, že třeba v prostředí nejvyšších pater politiky se prolínají ekonomické a mocenské zájmy natolik, že připomínají kriminální chobotnici. Rozplést ji ovšem znamená spolehnout se na anonymní zdroje, udržet svědky v tajnosti, protože jinak by se prostě báli promluvit.

To všechno jsou střípky pravdy. S některými se dokonce občas dá i souhlasit. Kardinální otázku to ale nemění: Můžeme postavit okamžitý, momentální zájem na výkonu „spravedlnosti“ (či toho, co za ni, třeba i v dobré víře, považujeme) nad zákon, který by měl být svatý – do chvíle, než se najde vůle jej změnit, třeba i s ohledem na proměny společnosti?

A to vůbec nemluvím o nikterak řídkém úkazu, kdy novináři začnou jako o závod zveřejňovat (jistě pod hlavičkou anonymního zdroje) rozmanité důkazy, zvukové nahrávky či svědectví z otevřených případů, které si opravdu nemohli opatřit jinak, než podplacením policejního či soudního úředníka.

Proto je třeba připomenout podstatnou otázku: Mají být novináři rovni ve svých právech a privilegiích představitelům justice či represivních složek? Jaký mají mandát k výkonu profese, která někdy opravdu může připomínat spíše práci vyšetřovatele, či dokonce soudce? Mají novináři požívat nějakých zvláštních práv?

Ona ta otázka má hlubší souvislosti. Když to zobecníme, ptejme se ještě takto: má novinář právo na přednostní přístup k informacím? A pokud ano, odkud se tato privilej bere? Novinář se stává držitelem tohoto přednostního práva tím, že prostě podepíše pracovní smlouvu se svým zaměstnavatelem. A zaměstnavatel se k výkonu zvláštních práv dostává tím, že začne vydávat či provozovat nějaké médium, protože na to sežene peníze. Vzato do kruhu: máte-li dost peněz, můžete si obstarat a poté distribuovat (opět za peníze) nadstandardním způsobem nadstandardní informace, a ještě se nemusíte nikomu zpovídat ze způsobu, jak jste je získali, stačí, když se budete ohánět veřejným zájmem. Dá se tedy onen veřejný zájem koupit za vaše privátní peníze?

A jak je to v médiích tzv. veřejné služby? Řekněme, že u nich se dá (aspoň dle ideálu diktovaného příslušným zákonem) mluvit o uspokojování veřejného zájmu o informace. Ale opět – k získání privilegovaného postavení novináře, pro nějž nemusí platit zákon, se doberete podpisem pod pracovní smlouvou. Často k ní ani není podmínkou vyšší stupeň vzdělání či jiná kvalifikace.

Podobné otázky nejspíš netrápí každého novináře. Jsou ale meritorní pro etiku žurnalistiky, pro samu její podstatu. Nemůžeme definovat žurnalistiku, pokud si jasně nevymezíme její vztah k právu. A skrze právo i k té veřejnosti, jíž se žurnalisté tak rádi ohánějí. A přestože na zmíněné otázky neexistují jednoduché a jednoznačné, nezpochybnitelné odpovědi, je nezbytné je hledat. Protože teprve v nich žurnalistika může najít svůj smysl a své poslání.

Petr Žantovský

 

Názory publikované v této sekci nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajsví FTV Prima.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama