KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: A Brusel uvalil na Sýrii další sankce, protože…

Možná si někdo v Bruselu opravdu myslí, že takovou politikou syrský „režim“ trestají, ve skutečnosti ale jen o to víc otevírají dveře Rusku, Číně, Íránu a dalším zemím, které už „naše“ sankce přestaly víceméně zajímat.
Západní sankce náladu v ulicích příliš neovlivňují
Západní sankce náladu v ulicích příliš neovlivňují
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Evropská unie v pondělí přidala sedm nových ministrů syrské vlády na svůj sankční seznam, a to za jejich údajnou roli při Asadových „násilných represích“ vůči civilistům. Ministři, kteří byli jmenováni do funkcí v listopadu, nebudou smět do Evropské unie a budou jim zmrazeny účty, mají-li tam nějaké. Podle Evropské rady je to součást „restriktivních opatření proti syrskému režimu a jeho stoupencům“, aniž by nejvyšší orgán Unie vysvětloval, jaké represe má na mysli nebo čím se provinili třeba poměrně mladí ministři školství, vysokého školství nebo turistiky. Je to ale nejspíš prostě jen otázka principu: Sýrie vyhrála válku, kterou proti ní Západ vedl, a to se nepromíjí.

Evropská unie uvaluje na Sýrii sankce pravidelně od 1. prosince 2011 a ke dnešku je vztahuje na 277 lidí, 72 organizací a navrch je tu také embargo na syrskou ropu, významné omezení investic nebo v neposlední řadě zmrazení aktiv syrské centrální banky v evropských zemích. 

Takto podané to ale všechno zní suchopárně a obehraně. Sankce, sankce, sankce. Pro lepší pochopení evropských sankcí proti Sýrii je proto lepší použít „živý příklad“, třebas syrského podnikatele Sámira Foze, který se spolu s dalšími syrskými byznysmeny na unijních sankčních seznamech ocitl na počátku letošního roku.

Tento sunnitský muslim pochází z bohaté rodiny z Latákie, ale rodinný majetek není základem jeho aktuálního bohatství. Ve skutečnosti mu totiž ke skutečnému bohatství pomohla sama EU, která ho nyní také ztrestala. Vše přitom začalo krátce po propuknutí války, kdy EU zmrazila evropské účty syrské vlády. Ve Francii to bylo nějakých 750 milionů dolarů. Dnes pětačtyřicetiletý Sámir Foz tehdy dokázal přesvědčit Francouze, aby mu peníze „rozmrazili“, a to za podmínky, že se zaručí, že půjdou na humanitární účely, konkrétně výhradně na nákup obilí. Se stovkami milionů dolarů od Francie se tak Sámir Foz zničehonic prakticky přes noc proměnil v takřka monopolního dodavatele obilí a pšenice do válkou zmítané Sýrie. Zatímco před konfliktem různých dodavatelů bylo (podle odhadů) čtyřicet až padesát, západní sankce najednou z Foze udělaly držitele monopolu. A monopoly, které z logiky věci nemívají konkurenci, jsou skutečným eldorádem.

Přesto Foz dlouho „fungoval“ stranou zájmu, a to až do chvíle, kdy se saúdský korunní princ MbS rozhodl „vyždímat“ stovky miliard dolarů ze svých bohatých poddaných (ale i příbuzných). V listopadu 2017 je nechal zavřít v luxusním rijádském hotelu Ritz-Carlton a mnohé z nich i mučil. Mezi těmito podivnými vězni se ocitl i miliardářský princ Al Valíd bin Talál, který kvůli výkupnému za svůj život musel prodat většinový podíl v damašském hotelu Four Seasons. Mimochodem, už jen fakt, že Saúdové během války v Sýrii na jedné straně financovali Islámský stát a na straně druhé mohli současně v Sýrii i podnikat a vydělávat, je dalším podivným úkazem celého konfliktu a dokladem až bezmezné syrské pragmatičnosti. Nicméně, tehdy se objevil Sámir Foz a od prince Talála hotel koupil – je to podle všeho skvělá investice, neboť právě ve Four Seasons sídlí syrské operace různých agentur OSN, což i při válečné absenci cestovního ruchu hotel mění v husu snášející zlatá vejce.     

V tu chvíli si EU nejspíš znovu začala „svého“ Foze s „narostlými křídly“ všímat a následně ho obvinila, že se podílí na „režimem podporovaném“ hyperluxusním realitním projektu Marota City, i když vůbec není jasné, co s tím má režim společného. To se prostě jen skupina miliardářů domluvila, že si pro sebe v Damašku vybuduje megalomansky luxusní „mikrosvět“. Nebyla kvůli tomu vyvlastněna žádná půda. Vše za tržní ceny. V Sýrii, v níž celé čtvrti mnoha měst zůstávají po válce zničeny a miliony lidí se snaží nějak přežít, je to možná hodně cynický projekt, ale…

Přesto je stále otázkou, v čem že to spočívá Fozův „zločin“? Odkdy EU zakazuje vlastnit čtyři lodě, vozit v nich každý měsíc do Sýrie 100 tisíc tun pšenice a obilí a krmit jejich prostřednictvím Syřany, a to na základě kontraktů, které EU sama odkývala poté, co pro Foze sama odmrazila syrské státní peníze? Jinými slovy, Foz se na sankčním seznamu neocitl kvůli porušení nějakých zákonů, ale jen kvůli tomu, že podniká a investuje v Sýrii, což je pro EU očividně nepřijatelné, i kdyby to bylo stokrát legitimní.    

EU je i po prohrané válce očividně rozhodnuta, možná jen z čiré setrvačnosti, možná z uražené ješitnosti a možná z neochoty uznat porážku, dál trestat „syrský režim“. Budiž. Už na své seznamy zařadila snad všechny nejvýše postavené syrské činitele, po nich následovali jejich blízcí a přátelé, po nich jejich asistenti a po nich asistenti asistentů, až došlo na byznysmeny typu Sámira Foze, které si EU sama stvořila. Už skoro nebylo „po kom jít“ a hrozilo, že dojde i na metaře, kteří přece také pracují pro „režim“, ale pak Asad na konci loňského roku jmenoval sedm ministrů vlády. V Bruselu museli zajásat nadšením a úlevou. Konečně zase dostali někoho, na koho teď uvalit další sankce…  

Jistě, mnozí syrští podnikatelé mají vazby na vládu a mnozí z nich na válce vydělali, až to není „ani trochu hezké“. Liší se tím ale nějak Sýrie od západních zemí, nemluvě už o těch rozvojových nebo ostatních zemí Blízkého východu? A jistě, nepotismus a korupce si na syrské ekonomice i sociální soudržnosti vybírají svou drastickou daň, ale nové sankce těm nejchudším, kteří v konfliktu přišli o všechno, přece také nijak nepomáhají…

Možná si někdo v Bruselu opravdu myslí, že takovou přitroublou politikou „režim“ trestají, ve skutečnosti ale jen o to víc otevírají dveře Rusku, Číně, Íránu a dalším zemím, které už „naše“ sankce přestaly víceméně zajímat. Dostávají větší prostor k tomu, aby efektivně a „zdrojově“ nahradily Západ a s konečnou platností zpřetrhaly beztak už chabé vazby, které drtivá většina Syřanů k Západu ještě pociťuje. Až si budou v západních metropolích zase stěžovat, koho že si to Damašek zvolil za své spojence, neškodila by chvilka sebereflexe. Pokud jsou něčeho takového ještě vůbec schopni.

Tereza Spencerová, Damašek

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Tento článek najdete v těchto speciálech