KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: A saúdský korunní princ (fakticky) prohrál svou válku proti Jemenu…

Jemenští rebelové už jsou s to přímo ohrozit saúdský ropný průmysl, přičemž se už současně stávají partnerem k jednání nejen pro Írán, ale i pro Evropu.
Princ MbS, sám voják v poušti...
Princ MbS, sám voják v poušti...
irdiplomacy
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

S určitou mírou nadsázky lze konstatovat, že Saúdové v Jemenu prohráli už dávno. Možná už ve chvíli, kdy korunní princ Muhammad bin Salmán v březnu 2015 zavelel k útoku. Chtěl do čela státu vrátit svou loutku, generála Hádího, ale armáda vyzbrojená nejmodernější americkou a západní technikou za stovky miliard dolarů od té doby není s to místní houthijské rebely porazit a vnutit jim svou vůli. A to se opravdu nedá vnímat jinak, než jako prohra. Tím spíš, že americký Senát už běžně hlasuje proti dosavadní pomoci Saúdům, a korunního prince opouštějí i jeho nejbližší tradiční spojenci – vedle rebelujícího Kataru je už dnes řeč také o Ománu, Kuvajtu a dokonce i Spojených arabských emirátech, které aktuálně v Jemenu otevírají druhou frontu a už zcela otevřeně podporují jižní separatisty v boji proti (pro)saúdským jednotkám…

Korunní princ MbS proslul svou tvrdohlavostí a celoživotním návykem na neomylnost a všemocnost, a tak si stále ještě žádnou prohru připouštět ani nemusí. Nicméně, událost, která se odehrála v noci ze soboty na neděli, přece jen vytváří kvalitativně zcela novou realitu.

Bezpilotníky jemenských rebelů podnikly útok na ropné pole Šajbá, přičemž následovalo hrdé video předvádějící bezpilotní letouny naložené každý deseti bombami a tvrzení o „dosud největší“ rebelské operaci, po níž budou následovat operace další. A větší. Pro pochopení významu útoku je nutný pohled na mapu – ropné pole Šajbá se nachází na východě Saúdské Arábie, až u hranice s Emiráty, asi 1200 kilometrů od nejbližšího území pod houthijskou kontrolou. Americká agentura AP k tomu připomíná, že v rámci saúdské agrese byl v Jemenu objeven i bezpilotník s doletem až 1500 kilometrů, což „do oblasti doletu a dostřelu zahrnuje saúdská ropná pole, budovanou jadernou elektrárnu ve Spojených arabských emirátech i mezinárodní letiště v Dubaji. Na rozdíl od moderních bezpilotníků, které svým řidičům umožňují vést stroj s pomocí satelitní navigace, jemenské bezpilotníky jsou podle všeho naprogramovány k útoku na určitém bodě zeměpisné šířky a délky a mimo rádiový dosah jsou nekontrolovatelné, což ztěžuje jejich detekci pomocí radarů.“

Jinými slovy, ropná pole, hlavní (a zatím stále jediné) bohatství Saúdské Arábie, jsou v přímém ohrožení a Saúdové proti nim nemají adekvátní obranu. Rijád sice po několika hodinách po nejnovějším útoku přiznal, že bomby přece jen zasáhly ropná zařízení, na nichž vypukl požár, hned ale ujistily svět, že saúdská produkce ropy ohrožena není. Je samozřejmě otázkou, zda svět takovému ujišťování uvěří, či nikoli, v každém případě ale přichází v době, kdy Mezinárodní měnový fond Saúdům předpovídá sedmiprocentní rozpočtový deficit, a kdy jakýkoli další úspěšný útok proti ropné infrastruktuře může ohrozit životaschopnost donedávna superbohatého království.       

Je přitom příznačné, že Saúdové neprohrávají jen na bojišti. Svou agresi proti Jemenu od samého počátku vydávali za „válku proti Íránu“, podle prosté logiky: označíme houthie za „šíity“, což znamená, že musejí mít přece něco společného s Íránem, a protože Írán je z hlediska Západu „hrozba“, bude mít saúdská agrese proti Jemenu západní podporu. Tuto argumentaci od Saúdů opravdu mnozí na Západě přijali, byť před zahájením agrese se o houthiích prakticky nikdy – a to ani v odborných publikacích – nemluvilo jako o „šíitech“. Hlavně proto, že fakticky šíity prostě nejsou. Ve skutečnosti na náboženství obecně nijak ani nebazírují a do svých řad nabírají bojovníky všech možných místních vyznání…

„Obvykle podezřelý“ Írán se po většinu války omezoval na slovní podporu rebelům v Jemenu v boji proti saúdské agresi, neboť při vzdušné a námořní blokádě, kterou Saúdové se svými spojenci Jemen dusí, mnoho možností pro přímou materiální nebo zbrojní podporu neexistuje. (Přesto jsou ale bezpilotníky jemenských rebelů podle všeho kopiemi bezpilotníků íránských, což značí, že předány byly alespoň nákresy a technologie, podle nichž si rebelové staví stroje sami. Není bez zajímavosti, že Írán má sice vlastní program dronů už dlouho, velký boom nastal ale až poté, co Íránci ve svém vzdušném prostoru na konci roku 2011 sestřelili americký bezpilotník a naklonovali ho. To je ale jiný příběh.) V posledních dnech ale Írán svou roli (více méně) přihlížejícího citelně proměnil. Nejvyšší íránský duchovní vůdce ajatolláh Chameneí v Teheránu přijal rebelskou delegaci, jíž vyjádřil otevřenou podporu, načež Írán oficiálně přijal „pověřovací listiny“ prvního houthijského velvyslance, přičemž je logický předpoklad, že si obě strany předávají i zpravodajské informace.

Skutečnou ránu Saúdům ale současně zasadil Západ – setkání s delegací jemenských rebelů, které se konalo na íránském ministerstvu zahraničí, se totiž zúčastnily také delegace z Británie, Francie, Německa a Itálie a „vyměnily si názory na politické řešení pokračující války na Arabském poloostrově“ s „důrazem na nezbytnost válku okamžitě ukončit“. Jinými slovy, jemenští houthiové už nejsou neuznávaným, izolovaným hnutím, ale partnerem pro jednání. Nejen pro Írán, ale i pro Evropu, která zjevně nenaslouchá saúdským stížnostem, že se útočící království stává „obětí jemenského terorismu“.  

Pokračování agrese nyní může vyústit vlastně jen v to, že se Jemen promění v saúdský „Afghánistán“, tedy, že nakonec bude muset Rijád začít s Houthii (více či méně potupně) vyjednávat o míru, nebo v saúdský „Vietnam“, kdy bude nakonec poražen na hlavu a donucen k ještě potupnějšímu ústupu. Logika velí, že vyjednané řešení by pro Saúdy bylo přece jen výhodnější, nicméně je tu stále MbS s pocitem nepřemožitelnosti…

Mimochodem, pokud ale mají kopie íránských dronů s doletem 1500 kilometrů rebelové v Jemenu, je vysoce pravděpodobné, že je mají i jiní spojenci Íránu, třeba v Libanonu, Iráku nebo v Sýrii, což může mít samozřejmě dalekosáhlý význam pro všechny partnery Spojených států (i pro americké základny) v regionu.

A s tím vším souvisí realita: už Bushova agrese proti Iráku v roce 2003 vedla k posílení regionálních pozic Íránu, izraelská válka proti Libanonu v roce 2006 skončila vítězstvím Hizballáhu a posílením regionálních pozic Íránu, válka Západu proti Sýrii z roku 2011 vedla k posílení regionálních pozic Íránu, saúdská agrese proti Jemenu z roku 2015 vedla k posílení regionálních pozic Íránu… To vše jistě nezamýšleně, ale o to důsledněji.

Že by nastal už nejvyšší čas, kdy by se tvůrci politiky Západu a jeho spojenců na Blízkém východě měli hluboce zamyslet, jestli náhodou nedělají něco špatně? 

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama