KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: A Spojené státy svou politikou dotlačily Rusko a Čínu k vojenské alianci…

USA po dvě dekády nebraly rusko-čínské sbližování vážně, a sázely spíše na jejich vzájemné rozbroje, jako tomu bývalo v „socialistických“ časech.
Dvě armády, nově bok po boku
Dvě armády, nově bok po boku
GMR
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Přesně před týdnem se „událostí dne“ stala palba jihokorejského letounu směrem k ruskému průzkumnému a pozorovatelskému letounu, který prý hned dvakrát vletěl do jihokorejského vzdušného prostoru. Na „pikantnosti“ všemu dodala prvotní ruská snaha vše popřít, načež se vše následně ještě zamotalo, když se do věci vložilo Japonsko s výčitkou vůči Soulu, že to Tokio mělo právo střílet jako první. Ukázalo se totiž, že dva ruské strategické bombardéry T95 společně s monitorovacím letounem A50 a čínským strategickým bombardérem H6K, což je v zásadě silně modifikovaná verze Tu95, letěly nad spornými ostrovy, jimž Jihokorejci říkají Takdo a Japonci Takešima, a mezinárodní právo je nepřiznává ani jedněm, ani druhým. Čistě formálně tak letouny žádný vzdušný prostor neporušily, ale…

…ale mnohem důležitější na celé události je, že ruská a čínská bojová letadla schopná nést jaderné zbraně letěla společně.

Čína s Ruskem v posledních letech pravidelně opakují, že jejich sbližování nesměřuje k jakékoli vojenské alianci a nemíří ani proti žádné konkrétní zemi. Nicméně, nynější společná hlídka odstartovala dva měsíce poté, co Pentagon zveřejnil svou strategickou zprávu o indopacifické oblasti, v níž formuloval „strategii dvojího zadržování Číny a Ruska“. V praxi to vysvětluje, proč mají USA v prostoru, který Čína považuje za svůj (nebo přinejmenším za „neamerický“) množství vojenských plavidel i základen, proč Washington razí nové plány na další vyzbrojování Tchaj-wanu nebo proč vysílá plavidla do Tchajwanského průlivu, což Peking vnímá jako jednoznačnou provokaci.

Podle ruského ministerstva obrany se společný let uskutečnil na „plánované pravidelné trase nad Japonským mořem a Jihočínským mořem“, přičemž společná „patrola“ má prý posilovat rusko-čínské vztahy a „zvýšit úroveň vzájemné spolupráce“ mezi ozbrojenými silami obou zemí, obzvláště s cílem posílit jejich možné společné operace a „posílit i globální strategickou stabilitu“. Čínský ministr zahraničí Wang I naproti tomu o víkendu na summitu BRICS v brazilském Riu až nezvykle razantně prohlásil, že Peking je připravený „bok po boku“ s Ruskem „hájit zákonná práva“ obou zemí, „podporovat spravedlnost na mezinárodní scéně“ a „zajišťovat mír a stabilitu“ nejen v regionu, ale i po celém světě. Už na počátku dubna přitom čínský ministr obrany Wej Feng-che po rozhovorech v Moskvě zdůraznil, že Čína chce „dát Američanům vědět o těsných vztazích ozbrojených sil Číny a Ruska“…

Není zatím zcela zřejmé, proč společná rusko-čínská letka bombardérů před týdnem zamířila zrovna doprostřed jihokorejsko-japonského územního sporu, když Rusko ani Čína nemají na přetahované o ostrovy žádný národní zájem. Současně ale platí, že Jižní Korea i Japonsko jsou hlavní spojenci USA v oblasti, a tak směřování letu ve skutečnosti jen potvrzuje oficiální prohlášení Pekingu (i Moskvy, byť ruská stanoviska neznějí tak asertivně). Nevysloveně přiznávají, že mantry o politice, která není namířená proti žádné konkrétní „třetí zemi“, nelze brát vážně.

Mimochodem, jako by to za Moskvu i Peking aktuálně shrnul Teherán, jejich velký spojenec na strategickém Blízkém východě, který politiku vůči Západu už podle všeho staví na principu oko za oko, zub za zub – zadržení tankeru za zadržený tanker, sestřelení bezpilotníku za sestřelený bezpilotník... „Zahraniční politikou Íránu je bránit multikulturalismus a stavět se proti americké hegemonii,“ zdůrazňuje íránský viceprezident Ešak Džahángírí, na jehož zemi dopadají nejen takřka všeobjímající americké sankce, ale i vágně zdůvodňovaná hrozba americké agrese. Přesnější formulace by nejspíš byla, že Írán je donucen konfrontovat americkou hegemonii, ale nešť. Klidně mohl mluvit i jménem Číny a Ruska.

Někdejší ruský premiér Jevgenij Primakov na konci 90. let přišel s doktrínou sbližování Ruska s Čínou a Indií. Je příznačné, že USA po dvě dekády nebraly tyto tendence vážně, a sázely spíše na vzájemné rozbroje mezi Ruskem a Čínou, jako tomu bývalo v „socialistických“ časech. Místo nějaké formy spolupráce západní elity dál vnímaly postjelcinovské Rusko jako nepřítele a pokračování Sovětského svazu „v převleku“. Následovalo rozšiřování NATO až do ruské „komfortní“ zóny a přijímání někdejších členů Varšavské smlouvy do Severoatlantické aliance. Koho pak vlastně překvapuje, že Rusko v důsledku západního tlaku začalo volky nevolky opravdu hledat styčné body s Čínou a dalšími státy? Co jiného asi tak měli dělat? Sklopit hlavu, podřídit se a prosit o odpuštění, že vůbec existují?

Američtí a evropští neokonzervativci, stižení totální neschopností myslet v realitě, nás tedy dovedli do situace, v níž světu před očima vzniká a začíná fungovat nový vojenský blok. Blok, který vzniká – a nejspíš už i vznikl – především jako reakce na americkou politiku. A dokonce se ani nezdá, že by v něm Rusko – oproti americkým plánům -- hrálo roli „malého a ublíženého bratříčka“ Číny, jak američtí experti rádi „starostlivě“ varují do Ruska…

Další tektonický zlom v geopolitice měnícího se světa.

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama