KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Bagdádího konec aneb Když se v Idlíbu bojuje o Bílý dům

Obecně vzato platí, že nebýt Bushovy agrese proti Iráku a následné nepřipravené a na principu „pokus/omyl“ vedené okupace země, žádný Daeš by nejspíš nevznikl.
Lídr Daeše jako karta ve velké hře
Lídr Daeše jako karta ve velké hře
TVNZ
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Z hlediska vnitroamerického boje o moc bylo načasování dokonalé. V době, kdy davy Trumpových kritiků „prognózují“, že odsun amerických vojáků ze severovýchodu Sýrie napomůže obrodě Daeše, oznámí americký prezident likvidaci hlavy teroristické organizace, Abú Bakra Bagdádího. A tak musejí kritici narychlo hledat nové důvody, jak na Trumpa. A daří se, i když...

Nancy Pelosiová, šéfka americké Sněmovny reprezentantů a aktuálně vedoucí postava pokusů o Trumpův impeachment, si například stěžuje, že v oblasti, kterou fakticky spravuje Turecko, Rusko, Sýrie, Irák a Kurdové, požádal Trump o spolupráci právě Turky, Rusy, Syřany, Iráčany a Kurdy, jako kdyby se v konkrétním případě snad mohl obrátit na někoho jiného. A hlavně, ještě jim za to veřejně děkuje, zatímco Kongres, který mu ve všem hází klacky pod nohy, o ničem z toho dopředu neinformoval. Trump vrací úder s poukazem na to, že členové Demokratické strany mohli informace o chystané Bagdádího likvidaci vyzradit, a ukazuje přitom na šéfa sněmovního zpravodajského výboru a dalšího čelního protagonistu impeachmentu Adama Schiffa: „Považuji ho za hlavní zdroj úniků informací ve Washingtonu.“

Tradičně protitrumpovská média na to jdou z jiné strany. Třeba televize CNBC Trumpa napadla za to, že se svým vskutku barvitým popisem atentátu „raduje ze strašného násilí“, zatímco Washington Post se vzpírá i prezidentovu tvrzení, že Bagdádí zemřel „jako zbabělec“ a lehce neuchopitelně tvrdí, že člověk, který se odpálí výbušninami a zabije s sebou i tři děti, přece žádným zbabělcem být nemůže. List v odporu proti Trumpovi dokonce došel tak daleko, že začal Bagdádího „lakovat na růžovo“, takřka jako nevinnou oběť, když ho na svém portálu v jednu chvíli už ani neměl za teroristu, ale jen „strohého islámského učence“…

Podobné „názorové soudy“ přitom v zásadě jen ukazují na to, že souboj uvnitř USA už dávno vstoupil do kategorie války bez pravidel. A bez jakékoli opory v realitě.

Jak ale připomíná například americký blízkovýchodní expert Juan Cole, Abú Bakr Bagdádí žádným „islámským učencem“ rozhodně nebyl. „Sotva prolezl střední školu, a v sekulárním, socialistickém Iráku mu nezbylo, než jít na islámskou univerzitu v Bagdádu, o kterou neměl skoro nikdo zájem. Tam sice studoval určité islámské předměty, ale nikoli do hloubky a převážně jen memorováním.“ Lze doložit, že vedl jen několik modliteb, navíc jen v malých a nevýznamných mešitách. Ostatně, neměl ani charisma Usámy bin Ládina, s jehož „koncem“ je nyní často srovnáván – zatímco Usáma pronášel náboženské úvahy vcelku pravidelně a kazety s jeho kázáními se daly pod rukou koupit na všech větších tržištích na Blízkém východě, Baghdádí nahrál jen dvě „poselství svým věrným. První, když vyhlásil svůj „chalífát“ po dobytí iráckého Mosulu v roce 2014 a druhý o čtyři roky později, když Mosul padl, a Baghdádí vyzýval své stoupence k boji proti Američanům.  

V každém případě ale platí, že se v roce 2004 ocitl v americkém zajateckém táboře Camp Bucca, kde se seznámil nejen s vězněnými muslimy, ale i důstojníky rozpuštěné Saddámovy armády, s nimiž později utvořil páteř budoucího Islámského státu (Daeše). USA tehdy v Iráku věznily přibližně 25 tisíc mužů, a to vesměs kvůli podezření, že by se mohli vzpírat americké okupaci. Někteří, jako vězni v Abú Ghrajbu, byli mučeni a ponižováni, mnozí se právě až v americkém zajetí nábožensky zradikalizovali a zatvrdili.

Daeš přitom nevznikl jako „organický výhonek“ islámu. Před Bushovou vylhanou invazí v roce 2003 bylo v sekulárním Iráku, který islám nezmiňoval ani ve své ústavě, radikálních islamistů relativně málo. Americká agrese ale vynesla k moci do té doby potlačované irácké šíity, kteří v rámci odvety za dlouholeté Saddámovy ústrky proměnili (s americkou podporou) místním sunnitům život v peklo. Mnozí se tak začali ze vzdoru i zoufalství přidávat k původně bezvýznamné „Al Kajdě v Mezopotámii“, která se posléze proměnila v „Islámský stát v Iráku“. Poté, co Hillary Clintonvá v roce 2011 zahájila „změnu režimu“ v sousední Sýrii, následovala další transformace, tentokrát v „Islámský stát Iráku a Levanty“. (Už o rok později v něm Obamovy USA viděly „strategický nástroj ke svržení Asadova režimu“, jak po letech otevřeně přiznal tehdejší šéf americké vojenské rozvědky DIA generál Mike Flynn. Když posléze nastoupil jako poradce k Donaldu Trumpovi, byl rychle „sestřelen“ na základě údajných kontaktů s Ruskem a Tureckem, přičemž ani po více než dvou letech se obžalobě nedaří nic prokázat. Ale to je trochu jiný příběh.)

Zkrátka, nebýt Bushovy agrese do Iráku a následné nepřipravené a na principu „pokus/omyl“ vedené okupace země, žádný Daeš by nejspíš nevznikl, natož aby prosperoval. Nebo jak zprávy o Bagdádího smrti lapidárně komentoval íránský ministr informací Mohammad-Džavád Azárí Džahrómí, nic tak zásadního se ve skutečnosti přece neděje, to si jen Američané „zabili svůj vlastní výtvor“.           

 

Velká hra

Bagdádího smrt žádnou velkou ztrátou není ani pro samotný Daeš. Američané ve své „válce proti terorismu“ už – kromě Usámy bin Ládina -- zabili nepočítaně „významných velitelů teroristických skupin“ od Afghánistánu přes Somálsko až po Jemen, a žádný hmatatelný výsledek to nikdy nepřineslo. Na jejich místa prostě vždy nastoupí někdo jiný. Obvykle sice mladší, ale v čím dál delších amerických „válkách proti terorismu“ o to zkušenější a „ideově zocelenější“. Známo je už i jméno Baghdádího nástupce, přičemž Pentagon odhaduje, že věrnost Daeši různě po světě vyhlásilo až 18 tisíc teroristů, zatímco samotný Daeš má v pouštních oblastech Iráku a Sýrie na tři desítky táborů a v nich asi 11 tisíc bojovníků. Zkrátka, „boj“ může pokračovat, a to skoro po celém světě. A vzhledem k tomu, že za Bagdádího založil a posléze i prohrál svůj pokus o „reálný islámský stát“, jeho následovníci už se nemusí starat o své „občany“ a mohou přejít k jednodušší, čistě gerilové, teroristické taktice. S takovým vývojem se ale obecně počítá už od osvobození hlavních bašt Daeše v Mosulu a syrské Rakká. Mnohem zajímavější je tedy otázka amerického vnitropolitického boje a souvislostí kolem samotného atentátu.

Bagdádí byl zabit v severosyrské provincii Idlíb, v níž je hlavní silou Al Kajda, a džihádisté nominálně ovládaní Tureckem. Byl zabit ve vesnici Baríša, jen pár kilometrů od tureckých hranic. Baríšu ovládají oddíly džihádistické skupiny Hurás al Dín, která vznikla loni v únoru, převážně z nesyrských členů aktuální syrské frančízy Al Kajdy, zvané Haját Tahrír aš Šám. Právě oni pomáhali Turecku zřizovat „pozorovatelská stanoviště“ v syrském příhraničí. Právě oni brali po celu dobu syrské války turecké peníze i zbraně. A přes Turecko i peníze a zbraně od USA a dalších západních zemí.

Čili, Turci museli vědět o tom, že Bagdádí je na jejich „zápraží“, tím spíš, že kurdská média o jeho „idlíbské adrese“ poprvé informovala už letos v březnu. Jak je ale možné, že Bagdádí byl na „našem“ území? Logická odpověď říká, že jej Turci po celu dobu jeho „idlíbského pobytu“ chránili. A pak ho prostě vydali – s ohledem na dohody z uplynulých dní, v nichž USA „zradily“ své Kurdy, se to může jevit jako přijatelný „handl“. Tím spíš, že podle dosavadních informací tři americká komanda v několika vrtulnících zastihla Bagdádího nepřipraveného, bez jakékoli ochranky, dokonce za ním mohli do únikového tunelu vyslat svého psa (belgického ovčáka, mimochodem). Čili, nikdo ho najednou nechránil. Všichni ho najednou zradili.

A tím se celý problém vrací ke geopolitice. Odkud se americká komanda vzala? Prvotní zprávy naznačovaly, že ze základen v Iráku, ale to je při pohledu na mapu „zbytečně“ daleko. Nabízí se proto základna NATO v tureckém Incirliku, odkud je to k cíli asi hodina letu, ale i tak by se muselo zbytečně složitě letět přes hory v provincii Hatay, což pro změnu nabízí variantu americké letadlové lodi Abraham Lincoln, která je ve Středozemním moři, kousek od syrských břehů. Důležité ovšem je, že v každém případě musel být let vrtulníků s americkými „commandos“ koordinován s Ruskem, které nad Idlíbem už pár let „drží“ bezletovou zónu.

S tím souvisí i otázka „Kdo Bagdádího zradil?“ Turecko na první pohled opravdu mohlo mít zájem vyměnit s USA jejich ochranu Kurdů za píárový trumf pro Trumpa, ale Ankara má v poslední době v rukou tolik trumfů, že na prosté barterové obchody „něco za něco“ vůči USA přistupovat ve skutečnosti nemusí. Ale hlavně, každá taková zrada je připravuje o vliv na džihád v Sýrii a tím i na páky pro budoucí vývoj v regionu.

Dokonalý přehled o situaci v Idlíbu ale mají i Rusové a Syřané. Možná usoudili, že je ideální čas „vmísit“ se do americké vnitřní politiky. Bez ruského souhlasu by se totiž žádný americko-turecký „kšeft“ beztak ani odehrát nemohl. Kuriózní ovšem je, že první den po oznámení Bagdádího konce ruské ministerstvo obrany popřelo, že by o věci cokoli vědělo, ale poté, co se přehnala první vlna iracionální kritiky v USA, najednou Kreml oznámil, že „nějaké vrtulníky“ opravdu do Idlíbu letěly. A pokud prý byl přitom opravdu zabit i lídr Daeše, tak je to „významný Trumpův přínos k boji proti terorismu“. Nový Trumpův poradce pro otázky národní bezpečnosti Robert O´Brien zkouší na domácí půdě hájit, že Bílý dům nepovažuje Rusko za spojence, ale když jde o boj proti terorismu, tak se zájmy obou států scházejí a spolupracovat tedy mohou…   

Než budou časem odhaleny podrobnosti celé akce (tedy pokud vůbec), obecně platí, že Bagdádího smrt není zajímavá až tolik pro Blízký východ nebo pro západní „válku s terorismem“. Význam má hlavně pro Trumpův souboj s domácím „deep state“. Aneb, když se kdesi v severosyrském Idlíbu bojuje o Bílý dům.

 

 

Tereza Spencerová 

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama