KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Benjamin Netanjahu v bludném kruhu

Není vůbec jisté, zda nějaké východisko z vnitroizraelského konfliktu nabídnou opakované volby, které by se měly konat v půli září
Izraelský premiér už ustál mnoho krizí
Izraelský premiér už ustál mnoho krizí
The Atlantic
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Benjamin Netanjahu jako by dosáhl stropu svých možností. Do středeční půlnoci nedokázal zformovat koaliční vládu a rozpustil parlament, což značí, že se dubnové (už tehdy předčasné) volby budou opakovat znovu, a to 17. září.

Hlavní problém muže, který má čáku stát se nejdéle sloužícím premiérem v izraelských dějinách, je přitom realita izraelské společnosti. Přesněji, její hluboká polarizace mezi sekulárními Židy a těmi věřícími. Podle průzkumů se za „nenáboženské“ považuje asi 40 procent Izraelců, zatímco v boha jich „zcela nevěří“ přibližně 23 procent. Jejich jádro tvoří především přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu, kteří si do Izraele v 90. letech přivezli i sovětský náhled na náboženství coby „opium lidstva“. Ultraortodoxní Židé, charedim, kdysi tvořili dvě procenta populace, dnes jich je už ale skoro deset procent, přičemž projekce konstatují, že Izrael během příštích 40 let zdvojnásobí počet svých občanů na 18 milionů a charedim z nich bude už skoro třetina.  

Charedim jsou přísně věřící Židé, kteří trvají na tradicích. Vyznávají širokou škálu variant judaismu, následují spousty různých rabínů, ale středobodem jejich světa je studium tóry, které má podle nich zajistit kontinuitu židovského národa. Zachování jejich způsobu života jim slíbil už první izraelský premiér David Ben Gurion ještě před oficiálním vznikem Izraele v roce 1948. Mimo jiné jim tehdy zaručil, že jejich mladí muži nebudou muset povinně do armády, zatímco ostatní Židé rukují povinně na tři roky (a dívky na dva). Další ústupky výměnou za politickou podporu v uplynulých letech zaručil i Benjamin Netanjahu, a tak se dnes v Izraeli například nesmí pracovat o šábesu nebo se neuznávají jiné než ortodoxní sňatky, což nutí některé sekulární Izraelce nechat se oddávat v zahraničí.

K tomu mnozí charedim ani neuznávají sionistický projekt Státu Izrael, protože věří, že lidé nemohou zasahovat do božího díla, a tak žádný židovský stát existovat ani nemůže, dokud nepřijde Mesiáš. Z tohoto úhlu pohledu pak automaticky vyplývá, že je pro ně služba v armádě nepřijatelná, přičemž asi polovina ultraortodoxních mužů kvůli neustálému studiu tóry ani nepracuje a příjmy do rodiny musejí zajišťovat ženy, byť i mezi nimi nezaměstnanost dosahuje 25 procent. A z toho pro změnu vyplývá, že komunita charedim v mnoha případech žije pod hranicí chudoby.

 

Půjde Netanjahu do vězení?

Proti nim stojí ruští a ukrajinští Židé, kteří přijeli v 90. letech a jejichž zájmy většinově zastupuje především strana Jisrael Bejtanu („Izrael je náš domov“). Odmítají náboženství jako takové, ale navíc je dráždí fakt, že charedim – za „pouhé modlení“ dostávají od státu stipendia, dotace na potraviny, ale především, že nemusejí sloužit v armádě. I když, není to úplná pravda, neboť v izraelských ozbrojených silách aktuálně slouží údajně kolem tří tisíc charedim, kteří se shlédli v jakési formě militantního nacionalismu…

Avigdor Lieberman, šéf Jisrael Bejtanu, který se přistěhoval z Moldovy, už předložil sérii návrhů zákonů, které mají charedim „produktivněji“ začlenit do izraelské společnosti, a povinná vojna je ústředním bodem jeho programu.

Pro většinu ve 120členném parlamentu Netanjahu potřebuje 61 křesel. Jeho blok Likud ve volbách sice zvítězil, ale se ziskem pouhých 35 mandátů. Ostatní křesla mu zajišťují malé a často extremistické ultraortodoxní strany, ale ke kýžené většině nezbytně potřebuje šest mandátů od Liebermana, který v minulé Netanjahuově vládě už zastával funkci ministra obrany. Lieberman ale nyní požaduje povinnou vojnu pro charedim a tváří se, že nehodlá ustoupit. Pokud ale Netanjahu kývne, přijde o podporu od charedim a jejich stran. Většina znovu nebude. Bludný kruh. A není přitom vůbec jisté, zda z něj nějaké východisko nabídnou opakované volby v září…

Konflikt, který například Joyce Dalsheimová po portálu The Conversation označuje za střet o to, co je dnes vlastně židovstvím, přitom bude mít okamžité důsledky. Z vnitropolitického hlediska se totiž Netanjahuovi mimo jiné vzdaluje imunita a naopak přibližuje realita vězení kvůli třem obviněním z korupce a zneužívání prostředků. Není přitom zatím jasné, zda generální prokurátor už proti premiérovi vznese obžalobu, nebo s tím počká na to, jak dopadnou další volby.

Z hlediska mezinárodního si například Donald Trump občas stěžuje, že pro svou „dohodu století“ nemá žádné palestinské partnery, nově by se mohlo ukázat, že nemá ani partnery izraelské, přinejmenším v podobě funkční vlády. Tím spíš, že konkrétní obsah amerického návrhu na „řešení“ izraelsko-palestinského konfliktu měl být oznámen v těchto dnech, „po ramadánu“. Vše se odkládalo už kvůli předčasným volbám v dubnu, dnes by měl s Netanjahuem jednat Trumpův zeť Jared Kushner, nejspíš znovu o dalším odkladu, v ohrožení je i Trumpova ekonomická konference „o povznesení Palestiny“, která je naplánována na červen, neboť lze předpokládat, že Netanjahuova prozatímní vláda bez mandátu žádná zásadní a ve své podstatě dalekosáhlá rozhodnutí přijímat nebude.  

A nad tím vším se samozřejmě vznáší otázka, co až za 40 let nastane situace, kdy třetina populace státu nebude ochotná za něj bojovat a vlastně ho ani jako takový nebude uznávat…   

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama