KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Blízkovýchodní gordický uzel aneb Jak se svět před dvěma dny ocitl na pokraji velké války…

Gordické uzly je prý nejjednodušší prostě rozetnout. Ale co pak?
Válka "omylem" bude pořád válkou...
Válka "omylem" bude pořád válkou...
FARS
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Zatím poslední izraelský raketový útok na Sýrii si v noci na pondělí (mimo jiné) v jedné z vesnic jižně od Damašku vyžádal životy šestnácti lidí, mezi nimi i jednoho batolete, a dalších více než dvacet lidí různě těžce zranil. Jedna ze syrských raket, které měly izraelské rakety sestřelit, následně doletěla až na tureckou část Kypru, kde naštěstí nikomu neublížila.

Izraelský raketový útok přitom porušil státní svrchovanost dvou členských států OSN, Sýrie a Libanonu, z jehož vzdušného prostoru byl veden. A zabitím obyčejných a neozbrojených civilistů Izrael navíc spáchal válečný zločin. Syrská raketa „útočící“ na sever Kypru pak pro změnu v plné nahotě ukázala, jak snadno může omylem a neúmyslně začít velký mezinárodní konflikt, možná i třetí světová válka. I kdy, je nejspíš příznačné, že v Bruselu o tomto „útoku na členský stát NATO“ taktně mlčí a ani Turecko, které je jedním z hlavních aktérů blízkovýchodní přetlačované, nežádá po svých aliančních partnerech – dopředu marné – plnění jejich chimérických závazků ke kolektivní obraně napadeného člena…

Kdo by byl z rozpoutání takového konfliktu – v panujícím propletenci vazeb -- asi tak obviněn? Izrael, který uvedl události do pohybu? Nebo USA, které nad Izraelem drží ochrannou ruku a nedopustí na mezinárodní scéně proti němu ani to nejmenší „tytyty“? Nebo Sýrie, která reagovala na izraelský postup? Klidně by se dalo ukázat i na Rusko, které sice Sýrii coby svému spojenci k obraně proti pravidelným izraelským útokům loni dodalo čtyři komplety stařičkých protiraketových systémů S300, ale kvůli snaze uchovat své dobré vztahy s židovským státem je dodnes vlastně (podle dostupných zpráv) ani nepustilo do bojeschopného provozu. Sýrie tak proti moderním izraelským raketám nasazuje ještě starší, ze 60. let minulého století pocházející sovětské rakety S200. A ty se často netrefují. Kdyby se mohli reálně bránit něčím novějším a schopnějším, možná by netrefovali Kypr. Ale to by nejspíš sestřelovali víc izraelských raket a nadstandardní vztahy mezi Ruskem a Izraelem by chladly s každou z nich…

Otázkou zůstává i smysl nejnovějšího izraelského raketového útoku. Až dosud izraelské rakety v Sýrii vždy mířily na „íránské základny“, nicméně s lehkou nadsázkou lze shrnout, že nesly spíš jen píárový charakter, neboť nepůsobily Íránu a jeho zájmům žádné větší škody. A nyní rovnou útok proti syrským civilistům, kteří s tradičním izraelským požadavkem na bezodkladný odchod „všeho íránského“ ze Sýrie nemají nic společného? Prostý omyl? Nebo snad i nějaká snaha uchovat tvář v situaci, kdy šéf ruské „národní bezpečnosti“ Nikolaj Patrušev minulý týden na schůzce se svými kolegy z Izraele a USA přímo v Izraeli prohlásil, že jakékoli další izraelské nálety na Sýrii jsou „nežádoucí“? Podle mnohých izraelských zdrojů si tím na izraelské půdě „dovolil až moc“. Nebo chtěla izraelská armáda vyzkoušet syrskou obranu i mimo oblasti dřívějších náletů? Nebo že by premiér Benjamin Netanjahu jen znovu chtěl domácímu publiku ukázat svou „rozhodnost“? A prostě jen využil otevřený manévrovací prostor po summitu Trump-Putin, který podle všeho znovu k žádné obecně přijaté shodě v otázce Íránu nedospěl?

Rusko chce udržovat pevné svazky s Izraelem, ale současně nemá žádnou potřebu tlačit ani na Írán. Tím spíš s ohledem na poslední vývoj syrské ofenzívy proti kajdistické provincii Idlíb. Už od únorových rozhovorů s kazachstánské Astaně se Írán ničeho kolem Idlíbu vojensky neúčastní. Výsledkem je, že syrská armáda s ruskou vzdušnou podporou dokázala v dosavadních bojích obsadit jen asi jediné procento území ovládaného Al Kajdou a jejími spojenci. Na jedné straně tak Rusko sice chce s Tureckem a ve finále samozřejmě i s USA dojednat konečnou podobu budoucí Sýrie, ale současně ke konečnému očištění syrského území od terorismu a džihádu Írán a jeho pozemní síly nutně potřebuje. „Už jen tím, že sedí se založenýma rukama, nevynakládá na boj ani cent a neprolévá ani kapku krve, nyní Írán dosahuje svého největšího vítězství během osmi let syrské války,“ konstatuje třeba americký expert na Blízký východ Charles Lister. „Dokazuje svůj existenciální význam pro Rusko i Asada.“         

Izraelský ministr zahraničí Israel Katz ujišťuje, že jeho země se dál snaží „tlačit“ Trumpa proti Íránu, i když si prý současně uvědomuje, že Írán může „náhodně“ z jakési „omezené války“ vybočit k rozsáhlému „vojenskému požáru“. A do takové války by byl Izrael plně zapojen, a proto „pokračuje v posilování své vojenské moci“. Na jedné straně taková prohlášení nejsou ničím novým; izraelská strana v podobném duchu vystupuje už roky. Na straně druhé přicházejí v době, kdy se Donald Trump i blízkovýchodní region snaží napětí snižovat. Irácká vláda sice například dál omítá americký požadavek, aby rozpustila mocné šíitské milice, současně se je ale snaží dostat pod kontrolu jejich pevnějším začleněním do řad regulérní armády. S tím možná souvisí i odchod šíitských oddílů z bojišť u syrského Al Bukamalu a jejich návrat na irácké území. A do toho se prý ze Sýrie „v tichosti“ stahují i oddíly libanonského šíitského Hizballáhu, který má na dosavadním triumfu Damašku v osmileté válce lví podíl. Takové (alespoň částečné) plnění izraelských požadavků na íránský odchod ze Sýrie lze vnímat jako gesto dobré vůle Teheránu, který avízuje i popravy „několika“ amerických špionů, což je v zásadě také jen nevyslovená pobídka k zákulisnímu „handlu“ s Washingtonem. Nicméně, je tu ale samozřejmě možnost, že se šíitské jednotky ze Sýrie do svých zemí vracejí, protože tentokrát izraelské pohrůžky berou vážně a chystají se na válku…

Gordické uzly je prý nejjednodušší prostě rozetnout. Ale co pak?

  

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama