KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Co by se stalo, kdyby někdo „ucpal“ Perský záliv?

Írán nejednou pohrozil, že v případě amerického útoku „uzavře“ strategické průlivy, což by ve finále vedlo ke kolapsu globální ekonomiky. Otázkou je, zda by to Spojeným státům opravdu vadilo.
Velká hra o malé průplavy
Velká hra o malé průplavy
Fair Observer
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Teherán Washingtonu navrhl, že „formálně a trvale“ rozšíří přístup inspektorů ke svému jadernému programu výměnou za trvalé zrušení amerických sankcí. Je to v zásadě splnění hlavního Trumpova požadavku na trvalou mezinárodní kontrolu íránského programu, nicméně první reakce z USA vyznívají notně skepticky. Tím spíš, že realita v „terénu“ Perského zálivu znovu jako by nabírala na obrátkách.

Jen pro připomenutí. Loni v červenci se dvě saúdské lodě staly v průlivu Báb al Mandíb terčem údajného, dodnes nevyjasněného útoku. Letos na počátku května kdosi údajně „sabotoval“ čtyři tankery v Hormuzském průlivu. Íránské revoluční gardy minulý měsíc nad íránskými výsostnými vodami sestřelily americký bezpilotník, načež údajně sám Donald Trump a na posledních chvíli zakázal odvetný útok proti Íránu. Posléze britská námořní pěchota zadržela u Gibraltaru íránský tanker Grace I a podle posledních zpráv si jej „ponechá“ přinejmenším do poloviny srpna. Teherán zahovořil o „pirátství“, které „nezůstane bez odezvy“, načež v Hormuzském průlivu do íránských vod údajně kvůli „technickým problémům“ zamířil tanker, k jehož vlastnictví se paradoxně vůbec nikdo nechce hlásit. Následovalo už regulérní zadržení tankeru, který prý „pašoval“ íránskou ropu. V noci na dnešek Spojené státy oznámily, že v „sebeobraně“ sestřelily íránský bezpilotník, na což Teherán reaguje tvrzením, že mu žádný neschází, což ze všeho nejvíc napovídá o krajní zdrženlivosti. Přinejmenším zatím. V oblasti hlídkují americká válečná plavidla, Británie do Perského zálivu vysílá už třetí bojové plavidlo, Indie oznamuje, že svá válečná plavidla v Perském zálivu ponechá déle, nebudou prý ale součástí „americké koalice“…

Příliš mnoho nejasností a výbušných rizik na to, že se vše kumuluje vlastně na pětníku.

 

Kudy kam?

Mantinely jsou přitom dané. Hormuzský průliv je široký 39 kilometrů a pojí Perský záliv se zálivem Ománským. Mezi Íránem, Spojenými arabskými emiráty a Ománem po obou březích jím prochází asi 20 procent všech světových dodávek ropy a navrch také asi třetina veškerého zkapalněného plynu.     

Báb al Mandíb (Brána slz) je pro změnu vstupem do Rudého moře, z východní strany leží Jemen, z té africké Džibutsko. Průliv je rozdělený ostrovem Perim, přičemž západním směrem, mezi Perimem a Afrikou, je 26 kilometrů vody, nicméně pro velké tankery je vesměs příliš mělká. Pro ně tak zbývá trasa východně kolem Perimu, nicméně v praxi je to plavební kanál široký pouhé tři kilometry. A tyto rozměry činí z průlivu Báb al Mandíb krajně zranitelnou oblast; může ji zablokovat prakticky kdokoli i bez supermoderní výzbroje, načež může nastat krize ne nepodobná té z časů izraelské války s Egyptem a Sýrií z roku 1967. Mimochodem, v počáteční fázi saúdské agrese proti Jemenu místní húthijští rebelové ostrov Perim obsadili, a i když z něj byli poměrně rychle vytlačeni, neznamená to, že do světové energetické hry už nemohou rázně „promluvit“. Stačí jedna dobře mířená raketa…   

Tankery, které vyplouvají z Perského zálivu, mají na výběr dva směry – východním zamíří do Asie, západním do Evropy a následně do obou Amerik. Západním směrem mají tankery zase dvě možnosti – vplout cestou k Evropě do Rudého moře a zamířit do Suezského průplavu, nebo obeplout jihoafrický Mys Dobré naděje, nebo se vydat napříč Atlantikem k oběma Amerikám, kde je při cestě do té jižní čeká další kritický bod, Panamský průplav.

Suezský kanál je logicky referovanou volbou, protože trasu do Evropy zkracuje o 43 procent, nicméně kanál je problematický pro tankery, jejichž ponor v důsledku nákladu přesahuje dvacet metrů. V takovém případě musejí přečerpat svou ropu na terminálu u vstupu do průplavu, nechat ji dopravit podél prostřednictvím ropovodu, a znovu ji naložit v terminálu na opačném konci průplavu, u egyptské Alexandrie. Nicméně, ropovod z třetiny patří Saúdům, a po vyhlášení amerických sankcí proti íránské ropě jej právě íránské tankery nemohou využívat.       

 

Vyhlídka na katastrofu

Írán nejednou pohrozil, že v případě amerického útoku „snadno uzavře“ strategické průlivy, což by ve finále vedlo ke kolapsu globální ekonomiky. Politické vedení Spojených států si takový katastrofický scénář uvědomuje, jak jasně už několikrát přiznal například ministr energetiky Rick Perry. Zaznívají přitom ale i jiné argumenty. Vycházejí – v kostce -- z toho, že USA dnes svůj hlavní „boj“ svádějí s Čínou, která je největším dovozcem ropy na světě. Mezi hlavní dodavatele ropy do Číny patří Írán a také Venezuela. Proto USA musejí co nejvíce narušit dodávky do Číny, než je budou schopni nahradit Rusové. 

Podobné geopolitické úvahy přinášejí i „synergické“ efekty: Největším konkurentem USA v dodávkách zkapalněného plynu je Katar. Pokud se „ucpe“ Perský záliv, Americe ubude konkurent, jehož kapacity dnes ještě není s to nahradit ani Rusko. Nemluvě o tom, že se Katar v posledních letech stále více politicky „osamostatňuje“, přestává poslouchat Saúdy a přátelí se s Íránem nebo Tureckem, a tak by mu nějaká „lekce“ neuškodila…

Současně samozřejmě platí, že výsledný prudký nárůst cen ropy – některé odhady mluví až o 325 dolarech za barel – by zachránil americké těžaře frackingové ropy, kteří jsou dnes drazí, neefektivní a většina z nich stojí před bankrotem. Svět by tak musel chtě nechtě kupovat drahou americkou ropu, protože jiná – volná a k okamžitému odběru -- na trhu prostě nebude. A to samozřejmě nejvíc poškodí Čínu a Evropu, nejspíš třebas i Indii, zatímco Rusku, které stojí a padá s exportem surovin, by se asi řádně zvedla nálada…

To vše má svou vcelku prostou logiku, ovšem jen za předpokladu, že svět zůstane „štronzo“, nechá Ameriku jednat a sám bude jen nečinně přihlížet. Nebo že v USA nepřevládnou realisté. Nebo že se Írán nechá strhnout a provoz v Perském zálivu opravdu „zastaví“, aby vina za následný vývoj nepadla na Washington…

Žijeme v napínavých časech.

 

 

Tereza Spencerová  

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama