KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Duch Muammara Kaddáfího se vznáší nad Libyí i po 50 letech

USA Kaddáfího svrhly a nahradily ho Muslimským bratrstvem a džihádem, přičemž otevřely migrační bránu do Evropy v rozměrech, které si starý kontinent neuměl představit.
Uplynulo půl století od Kaddáfího nástupu k moci
Uplynulo půl století od Kaddáfího nástupu k moci
Wikimedia

reklama

Do Libye přijíždějí tisíce zahraničních bojovníků a embargo na dovoz zbraní porušují všechny zúčastněné strany konfliktu, a navíc zcela běžně, aniž by s tím mezinárodní společenství něco dělalo, shrnul minulý týden zvláštní vyslanec OSN pro Libyi Ghassan Salámí bezvýchodnou situaci před členy Rady bezpečnosti OSN. A to je řeč vlastně jen o situaci, která nastala po letošním dubnu, kdy Libyjská národní armáda samozvaného maršála Chalífy Haftára zahájila ofenzívu proti mezinárodně uznávané islamistické vládě v Tripolisu. Od té doby prý bylo kolem hlavního města zabito přes tisíc lidí, dalších skoro šest tisíc jich bylo zraněno, 120 tisíc jich uprchlo před pokračujícími boji…

Nicméně, reálná čísla libyjské tragédie jsou mnohem vyšší, neboť země je rozvrácená už devátým rokem. Od chvíle, kdy se Západ rozhodl podpořit džihád v jeho „demokratickém“ boji proti režimu Muammara Kaddáfího. „Přišli jsme, viděli jsme a je mrtvý,“ shrnula tehdy Kaddáfího osud s nezapomenutelným nadšením Hillary Clintonová v šotu, který lze dodnes dohledat na YouTube. 

 

Mistr Zelené knihy

Shodou okolností přitom minulý týden uplynulo 50 let od chvíle, kdy Muammar Kaddáfí Libyi ovládl. A ať se Západ snaží, jak chce, jeho duch se nad Libyí vznáší dodnes.

„Vaše ozbrojené síly svrhly reakcionářský, zpátečnický a zkorumpovaný režim,“ ozvalo se květnatě z rádií v Libyi 1. září 1969. „Jediným úderem vaše hrdinská armáda svrhla falešné modly a zničila je v jednom z osudových okamžiků Prozřetelnosti. Od nynějška bude Libye svobodná a svrchovaná, republikou zvanou Libyjská arabská republika. Už žádní utiskovaní nebo podvádění, už žádní páni a otroci, ale svobodní bratři ve společnosti, nad níž bude, s boží pomocí, vlát prapor bratrství a rovnosti,“ prohlásil tehdy ještě málo známý důstojník Kaddáfí, když oznamoval svržení krále Idríse. Panovník byl zrovna na léčení v Turecku a skupinka důstojníků s Kaddáfím v čele se chopila moci. A tím nastartovala pozoruhodnou a excentrickou diktaturu, jednu z nejpodivnějších, jakou svět kdy poznal.

Vůdce převratu Muammar Kaddáfí zprvu následoval vzor socialistického panarabismu Gamála Abdala Násira ze sousedního Egypta, ale už v na počátku 70. let se jejich myšlenkové cesty rozešly. Kaddáfí nejprve zformuloval svou „třetí univerzální teorii“, s jejíž pomocí chtů jedním šmahem vyřešit veškeré problémy demokracie i ekonomiky. V podstatě přitom vycházel z předpokladu, že jakékoli „zastupování lidu“ je holý nesmysl, odmítl kapitalismus i socialismus, zavrhl politické strany a místo toho všeho přišel s ideou rozhodování prostřednictvím „lidových shromáždění“ a „komunit“, přičemž západní demokracii označil za „pouhou volenou diktaturu“. Už tehdy totiž věděl třebas to, že bohatší politická strana porazí ty chudší, jen proto, že má víc peněz na kampaň a tím i na ovlivňování lidí. Své myšlenky pak shrnul do „slavné“ Zelené knihy a přidal k nim i pestré postřehy o ženách, manželství, rase nebo sledování sportů. Sporty se prý neměly sledovat z tribun, ale aktivně prožívat, sportovat. Kaddáfí tehdy zmiňoval především fotbal nebo box, a když si následně jeden z jeho synů za libyjské ropné peníze kupoval místo v sestavách předních evropských fotbalových velkoklubů, dávalo to vlastně smysl. Nekoukal, chtěl hrát. I když neuměl, chtěl se zúčastnit…

Jinými slovy, každý, kdo Zelenou knihu považuje za fantasmagorii, má na to svaté právo. Ale současně s tím by odmítl třebas i konstatování, že „ženy jsou rovnoprávné bytosti“, nebo že obecné referendum není demokratické, protože „zužuje volbu člověka na ano/ne“…

V souladu se svým učením se v roce 1977 vzdal funkce v čele státu, přičemž moc předal „Lidovému kongresu“, v jehož pavoukovitém systému se na řízení země měli podílet všichni Libyjci. Sám si ovšem ponechal těžko uchopitelnou funkci nazvanou „bratrský vůdce a průvodce libyjské revoluce“. Tehdy Libye přestala oficiálně být republikou (gumhúríja) a proměnila se v džamáhiríji, čili v cosi jako „stát mas“.   

Kaddáfí si samozřejmě absolutistickou moc nad Libyí ponechal a všechny „lidové orgány“ měly za úkol jen „razítkovat“ jeho rozhodnutí. Jakýkoli pokus o založení politické strany nebo odborové organizace končil trestem smrti. Koneckonců, i nynější potenciální sjednotitel Libye maršál Haftár kdysi stál po Kaddáfího boku, ale posléze se pokusil diktátora svrhnout. Neuspěl, a tak musel uprchnout nejprve do Čadu a odtud do USA, kde se oficiálně připojil na listinu placených agentů CIA. To že se dnes vrátil do role skutečného libyjského nacionalisty, je už „jiný příběh“.

V roce 1988 Západ Kaddáfímu připsal odpovědnost za tragédii letounu PanAm, v jehož troskách nad skotským Lockerbie zahynulo 270 lidí. Ačkoli dnes už nové vyšetřovací verze ukazují na zcela jiné pachatele, Kaddáfí se v roce 2008 po dohodě s USA z viny „vyplatil“ půldruhou miliardou dolarů, čímž si alespoň na čas koupil přízeň západních politiků. Při tom všem stíhal modernizovat původně zaostalou, „beduínskou“ Libyi – nejen tím, že ropné zisky využíval pro budování sociálního státu, ale dodnes nepřekonaný se zdá být i jeho projekt „lidské řeky“, tedy vyvedení podzemních rezervoárů vody pro potřeby všech Libyjců. Projekt začal objevením vody v roce 1953 a skončil inaugurací 1. září 1996. Pro obyvatele pouštních oblastí cosi, co má větší cenu než zlato…    

 

Proč to všechno?

Dodnes není zcela jasné, proč vlastně Západ „musel“ Kaddáfího svrhnout. A nechat ubít. Některé teorie ukazují na jeho mnohamilionové dary západním politikům, které se zničehonic staly „nepohodlnými“, jiné rozebírají jeho snahy vytvořit Africkou unii, která by jednotně vzdorovala Západu, další se soustředí na to, že se Kaddáfí pokoušel – stejně jako svého času irácký Saddám – prodávat ropu třebas za eura a jiné měny, hlavně ale ne za dolary. Každý si může vybrat, co mu připadá nejvěrohodnější. Nebo snad kombinace všeho uvedeného?

Možná ale může být vysvětlení zničení Libye ještě jednodušší – poté, co USA nedokázaly zabránit „revoltám arabského jara“ v Tunisku a Egyptě, kde ztratily své letité a ceněné diktátory, zkusily si otestovat svou moc v Libyi. Čili, chtěly se ujistit, že ještě jsou s to měnit realitu cíleně, podle vlastní úvahy. Totéž vlastně platilo i pro Sýrii, kterou si Západ i s Bašárem ještě před rokem 2011 hýčkal…

V každém případě je funkční stát, jímž ropná Libye byla, kvůli západní „demokratizaci“ v troskách. V jiholibyjském Baní Valídu si obyvatelé před pár dny masově připomínali 50. výročí nástupu Muammara Kaddáfího k moci, a vnější „hráči“ libyjské krize – od USA přes Rusko, Izrael, Saúdskou Arábii, Spojené arabské emiráty, Egypt a další – si pro budoucnost ponechávají i Sáifa Islama, Kaddáfího syna, který se podle mnoha analýz zdá být jedním z mála, kdo může Libyi znovu sjednotit a „zprovoznit“. Ostatně, i proto jej mocné milice ze Zintánu nikdy nevydaly k soudu do Haagu. 

USA Kaddáfího svrhly a nahradily ho Muslimským bratrstvem a džihádem, přičemž otevřely migrační bránu do Evropy v rozměrech, které si starý kontinent neuměl představit. V samotné Libyi ale „Muammar“ žije dál. Jeho nápady zakořenily tak hluboko, že prý až 84 procent Libyjců dál nevěří politickým stranám a nadpoloviční většina má za to, že by měly být rovnou zakázány. Ne, že by jich tedy ve „zdemokratizované“ Libyi bylo moc…

 

 

Tereza Spencerová 

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama