KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Ejhle, v Turecku mají demokracii! (A co dál?)

Ekrem Imamoglu zvítězil ve volbách v Istanbulu prostým opakováním hesla „Všechno bude dobré“ a vágními sliby, že ve městě „zavládne zákon a spravedlnost“, neboť vše se od nynějška bude točit kolem „blaha obyvatel“…
Ekrem Imamoglu porazil Erdogana v Istanbulu, ale...
Ekrem Imamoglu porazil Erdogana v Istanbulu, ale...
BirGun

reklama

Turecký prezident Recep Erdogan utrpěl před pár dny v opakovaných místních volbách v Istanbulu drtivou porážku. Jeho kandidát a blízký spolupracovník, bývalý premiér Binali Yildirim, prohrál s kandidátem sekulární Republikánské lidové strany (CHP) Ekremem Imamogluem. Je to událost silně symbolická, neboť právě v Istanbulu kdysi sám Erdogan začínal svou politickou dráhu. V roce 1994 se po vítězství ve volbách stal primátorem, přičemž pronesl památná slova: „Když jsi vyhrál v Istanbulu, vyhrál si v Turecku.“

Je příznačné, že Imamoglu vyhrál v Istanbulu ve skutečnosti podruhé. Poprvé triumfoval v místních volbách na konci března, ale Erdoganova vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) využila nepatrného rozdílu 25 tisíc hlasů mezi prvními dvěma kandidáty a na základě formalit dosáhla opakování voleb. Dostalo se jí ovšem jen potupnější prohry, neboť napodruhé už rozdíl přesáhl 800 tisíc hlasů.

Istanbul je sedmnáctimilionová megapole. Formálně sice stále město, ale fakticky fungující jako stát, s rozpočtem bezmála devíti miliard dolarů, což významně převyšuje rozpočty mnohých státních ministerstev. Do města míří významné zahraniční investice, žijí v něm přední turečtí byznysmeni, kteří jsou s to svými miliardami ovlivňovat výsledky voleb… Právě za takové situace Ekrem Imamoglu zvítězil prostým opakováním svého březnového hesla „Všechno bude dobré“ a vágními sliby, že ve městě „zavládne zákon a spravedlnost“, neboť vše se od nynějška bude točit kolem „blaha obyvatel“…  

Možná bylo jedno, co slibuje, protože v jeho prospěch mluvilo několik obecných faktorů. Podle tureckých politologů se obyvatelé Istanbulu naštvali, když v časech prohlubující se ekonomické krize vláda vrazila miliardy lir do opakování voleb. Už předtím přitom svým hlasováním vyjádřili nesouhlas s Erdoganovou snahou islamizovat stát, eskalovat vnější politiku, odmítli jeho pokračující represe vůči stovkám tisíc lidí po potlačeném pokusu o vojenský převrat z léta 2016, vyjádřili únavu z toho, že je Turecko neustále na hraně konfliktu s Kurdy či se Sýrií, svou roli sehrál i už takřka tradiční rozdíl mezi městem a venkovem. Některé analýzy k tomu přidávají i možnost, že obyvatelé Istanbulu prostě už měli tradičních politiků dost a „po evropsku“ sáhli po „no name“, jakým ani ne padesátiletý Imamoglu ve skutečnosti je – po „vzoru“ vítězství Macrona, Čaputové či Zelenského…   

Prohra v Istanbulu byla podle všeho pro Erdogana skutečným překvapením, stejně jako ale pro všechny Erdoganovy kritiky na Západě, kteří tureckého prezidenta v posledních letech vykreslují jako „nového sultána“ a viní jej z potlačování demokracie a z autoritářství. A najednou „ejhle, v Turecku demokracie funguje“! Není ovšem zatím stále jasné, co vlastně prohra v Istanbulu pro Erdogana bude znamenat. Do prezidentských voleb mu zbývají ještě čtyři roky, což je dost času na konsolidaci vlastních řad, o to víc při představě, že právě Ekrem Imamoglu do té doby „vyroste“ v Erdoganova skutečného vyzyvatele. Tím spíš, že Istanbul je opravdu „státem ve státě“ a má kapacitu generovat vlastní politické elity, které (se správnou podporou oligarchů) mohou přerůst v alternativu centrální vlády v Ankaře.

Nicméně, Imamoglu zatím své další politické směřování neprozrazuje a drží se při zemi. Hned po oznámení výsledků opakovaných voleb navíc oznámil, že je připravený s Erdoganem spolupracovat: „Pro řešení nahromaděných problémů Istanbulu je důležitá koordinace místní správy s centrem. Jsem připravený pracovat. Žádná politika není důležitější než potřeba občanů žít v míru, klidu, s právem na zdravotní péči, s možností pracovat.“ Je to „smír“ svým způsobem vynucený, protože Erdoganova AKP ovládla mnohé istanbulské čtvrti a bez spolupráce s jejich starosty nemá Imamoglu šanci vést město jako celek.

Otázkou samozřejmě zbývá, jak se zachová AKP, a to nejen v Istanbulu, ale například i ve strategii získat do budoucna zpět „svůj“ někdejší elektorát. Nebo do jaké míry vnímá vnitropolitický otřes svého postavení. Nebo do jaké míry hodlá opozici zavléci do své vlastní politiky. Něco z toho může poodhalit už nadcházející víkend, kdy se má Erdogan na summitu G20 v japonské Ósace setkat s Donaldem Trumpem. Zatím se turecký prezident stále tváří, že je pevný v kramflících, tedy že nákup ruských protiraketových systémů S400 je hotová věc a žádných trestných amerických sankcí se, bez ohledu na ekonomickou krizi v Turecku, prý nebojí.  

Příští dny a týdny ukážou, jaká je realita.

 

 

Tereza Spencerová   

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama