KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Erdogan znovu hrozí Evropské unii „migrační zbraní“, ale…

Jako vedlejší produkt celého vývoje „syrské otázky v Turecku“ (a geopolitiky kolem, samozřejmě) vyvstává obrys rusko-tureckého „handlu“, v jehož rámci Moskva s Damaškem pomalu ale přece dostávají džihádistický Idlíb.
Recep Erdogan znovu ukazuje rozhodnost
Recep Erdogan znovu ukazuje rozhodnost
yeni safak
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

„Poskytněte nám logistickou podporu a my postavíme domy do hloubky 30 kilometrů na severu Sýrie. Tím jim budeme moci poskytnout humanitární životní podmínky. Naším cílem je vrátit přinejmenším milion našich syrských bratří do bezpečné zóny, která vznikne podél 450 kilometrů společné hranice. A buď se tak stane, nebo budeme muset otevřít brány. Buď nám pomůžete, nebo nám odpusťte, ale nebudeme tu tíhu nést sami. Nedostali jsme pomoc mezinárodního společenství, jmenovitě Evropské unie.“

Pár vět tureckého prezidenta Recepa Erdogana, které ve státech Evropské unie okamžitě vyvolaly palcové titulky typu „Erdogan pošle do Evropy milion uprchlíků!“…

Turecko podle vlastních údajů na svém území hostí 3,6 milionu uprchlíků ze Sýrie. Jen asi pětina z nich žije v uprchlických táborech, ostatní jsou rozeseti vesměs po velkých městech, přičemž například v Istanbulu jich je údajně na půl milionu. Mnozí z nich se v Turecku dokonale etablovali a na návrat domů nebo na další směřování do Evropy ani nepomýšlejí. Kolik takových lidí ve skutečnosti je, není příliš zřejmé, ale Erdoganem zmíněný milion Syřanů, které hodlá vrátit do Sýrie nebo případně poslat dál do EU, může nabízet určité vodítko k obecnější představě.

Faktem totiž je, že značné počty i vyhlášená syrská podnikavost narážejí na místní realitu, v níž už delší dobu sílí napětí mezi Turky a Syřany a probublává nepokrytý protisyrský rasismus. Syřané se sice i kvůli nenávistným tlakům, k nimž se přidávají i stále větší byrokratické překážky, které jim mají znepříjemnit život v Turecku, pomalu vracejí do vlasti, ale řeč je zatím spíše jen o maximálně stovkách tisíc lidí. Istanbulské úřady k tomu minulý týden oznámily, že z města násilím do uprchlických táborů nebo jiných částí země deportovaly na 40 tisíc Syřanů, kteří nebyli v megapoli hlášeni, a zhruba stejný počet jich byl navíc jen v letošním roce násilím deportován zpět do Sýrie jen přes jediný pohraniční přechod, konkrétně v Báb al Háwá. Kolik lidí bylo deportováno celkem, není známo. Právě v Báb al Háwá přitom nyní turecká pohraniční stráž střílí ostrými do Syřanů, kteří chtějí do Turecka uprchnout před boji v Idlíbu. Nechtějí další uprchlíky, natož prchající příslušníky Al Kajdy a dalších teroristických organizací…

A s Idlíbem souvisejí syrští džihádisté, nad nimiž Ankara držela po celou válku ochrannou ruku. Většina z nich byla v posledních dvou letech odvelena k bojům proti Kurdům v Afrínu, odkud musí zpovzdálí sledovat, jak syrská armáda s ruským letectvem postupně zabírají další a další oblasti jejich domovských území v Idlíbu. Vyhlídka na slibované přestěhování do kurdských regionů východně od Eufratu může pro ně být jen slabou náhražkou za ztrátu idlíbských kořenů. Zato ale může být hnacím motorem pocitu beznaděje, s nímž zjišťují, že byli znovu využiti jen jako pěšáci ve hře „těch mocných“.

Tváří v tvář rostoucí nespokojenosti svých voličů -- a s jasným vzkazem, kde je místo syrského džihádu v tureckých plánech – tak Erdogan možná sice hrozí Evropské unii otevřením „migračních bran“, ale takřka s jistotou lze konstatovat, že ve skutečnosti byly jeho silácké věty adresovány domácímu publiku. „Znám vaše pocity a řeším je se vší rozhodností!“ Tím spíš, že hrozby pro Evropskou unii přišly v souvislosti s laxností, s níž USA přistupují k vytváření bezpečnostní zóny“ na syrsko-kurdské hranici s Tureckem. Jistě, pokud by si mělo Turecko tipnout, kdo z důležitých světových hráčů pod jeho tlakem mrkne jako první, určitě by vyloučilo USA a Rusko a vsadilo by si na Brusel. Otázkou ale zůstává, jak pak by asi současná EU mohla současné Spojené státy popohánět k něčemu, co samy nechtějí?

Nicméně, jako vedlejší produkt celého vývoje „syrské otázky v Turecku“ (a geopolitiky kolem, samozřejmě) přitom ale vyvstává čím dál jasnější obrys rusko-tureckého „handlu“, v jehož rámci Moskva s Damaškem pomalu ale přece dostávají džihádistický Idlíb. A to výměnou za kurdské regiony pro Turecko. Není to ale „handl“ na věky: Jakmile USA od „svých“ Kurdů stáhnou vojáky – a jednou, nejspíš nejpozději před prezidentskými volbami v příštím roce je stáhnou – nezbude Kurdům (tváří v tvář turecké armádě a navrch milionu vrácených syrských Arabů) než začít seriózně vyjednávat s Damaškem…    

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama