KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: EU svými sankcemi zlomila nad Tureckem hůl (a posunula Ankaru k Moskvě)

Přinejmenším z hlediska pozic Západu na strategicky důležitém Blízkém východě, který býval po dekády západním hájemstvím, je nynější vývoj politiky v Bruselu i Washingtonu jednoznačnou „střelbou do vlastní nohy“.
Turecko na další křižovatce
Turecko na další křižovatce
TurkNews
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Pokud chtěl někdo v Bruselu Ankaře zdůraznit své nepřátelství, nemohl si pro uvalení sankcí proti Turecku vybrat vhodnější datum – právě 15. července uplynuly tři roky od pokusu o vojenský převrat v Turecku, který Evropská unie odsuzovala jen velmi neochotně. Dokonce i Washington nyní odložil oznámení svých sankcí kvůli ruským protiraketovým systémům S400 na později, aby dalším „šermováním“ kolem tohoto citlivého data zbytečně v Turecku neposiloval antiamerické nálady.

Bruselští do toho ale šlápli naplno. Kvůli turecké snaze těžit plyn v pobřežních vodách Kypru, jehož severní část Ankara anektovala už v 70. letech minulého století, nyní EU omezuje toky peněz a bankovních půjček, ruší některé bilaterální styky a rozhovory. Ankara už obratem vzkázala, že ji tím Brusel od těžebních prací u Kypru neodradí. Šéf tureckého parlamentu Mustafa Sentop koneckonců už před časem jasně konstatoval, že „Turecko má právo na těžbu ve východním Středomoří, a to na základě mezinárodního práva, a je rozhodnuté svých práv využít. Turecko nestrpí pohrůžky nebo vydírání. Nikdo nás nemůže donutit vzdát se svých přirozených práv.“

Aby toho nebylo málo, nová řecká pravicová vláda využívá „příznivých“, čili protitureckých nálad v Bruselu a avízuje, že v dohledné době zahájí masové deportace migrantů ze svých táborů do Turecka. Už v nedávných volbách dávala jasně najevo, že jí migranti vadí, a voliči ji v tomto názoru podpořili.

Znamená to vše, že Evropa přestane Turecku platit domluvené sumy za zadržování migrantů? Nebo že Erdogan rovnou oněch „svých“ 3,5 milionu vyšle v reakci opačným směrem? Přinejmenším do Řecka? Ostatně, obě země, mimochodem členové NATO, se v minulých měsících už několikrát kvůli územním sporům v Egejském moři dostaly na hranu vojenského střetu…

Zatímco na konkrétní další vývoj bude třeba si ještě počkat, jasným se už ale zdát být, že Evropská unie svými sankcemi s konečnou platností udělala kříž nad tureckými ambicemi stát se členem EU. Není to nic překvapivého: proti tureckému členství byla donedávna polovina členských států Unie a nynější turecký postup u Kypru jejich počet podle všeho jen navýší. Evropa už dlouho neskrývá, že rozdílů mezi jejími „hodnotami“ a těmi tureckými je až příliš, a namísto jasně formulovaných přístupových procesů pro Ankaru vymýšlela vágně definovaná „privilegovaná partnerství“ nebo „speciální členství“, v jejich rámci pokaždé skutek utek. A Recep Erdogan dával v posledních letech nejednou najevo, že takové „tahání za nos“ Turky už dávno unavilo.

A nejen to, k postupu EU se stavějí asertivně. „Skoro měsíc si nebyli s to vybrat kandidáty na hlavní posty ve svých strukturách a s takovými obrovskými problémy se ještě odvažují nám nařizovat, co smíme a nesmíme dělat?“ ptá se třebas známý turecký politolog Muhittin Ataman. „Ať se raději starají o své a Turecko se obejde i bez EU.  Poslední vývoj ve světě ideu EU nenapravitelně poškodil. Sílící soupeření a konflikty mezi světovými mocnostmi otřásly dominujícími liberálními hodnotami a normami, na nichž byla Evropská unie budována. Mentalita EU silně utrpěla v důsledku posilování antiliberalismu, realismu a merkantilismu. Nelze vyloučit, že se v EU mohou začít prosazovat proudy různými směry,“ shrnuje Ataman svou vizi: Pro Turecko nemá členství v EU smysl, protože se Unie beztak ocitla na hraně rozpadu…

Západní politika v každém případě tlačí Ankaru ještě silněji k Rusku, Číně nebo Íránu, a to se vším, co z takového sbližování plyne. Není divu, že proti unijním sankcím Moskva okamžitě Turky podpořila. Ostatně, jako jedna z prvních odsoudila před třemi lety i pokus o vojenský převrat. Možná to přitom ale Erdogan „hraje“ tak, aby provokoval Západ právě k takové politice, a mohl pak hrát roli „oběti“. Ve výsledku je ale skoro jedno „kdo si začal“. Vedle sankcí EU je tu totiž i kauza ruských S400 v tureckém arzenálu, která pro změnu hrozí koncem Turecka v NATO. Přinejmenším z hlediska pozic Západu na strategicky důležitém Blízkém východě, který býval po dekády západním hájemstvím, je nynější vývoj politiky v Bruselu i Washingtonu jednoznačnou „střelbou do vlastní nohy“. A možná do obou.

 

 

Tereza Spencerová   

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama