KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Jak daleko zajde Rusko proti Íránu v Sýrii?

Personálním zemětřesením v nejvyšších armádních zpravodajských funkcích Rusko zřejmě dál tlačí na „reformu“ syrské armády a bezpečnostních složek, aby měla Sýrie jasně definované, funkční a mezinárodně přijatelné ozbrojené síly pod jednotným velením (a ruské základny do budoucna „klid na práci“).
Některé ozbrojené milice v Sýrii se dál vymykají kontrole
Některé ozbrojené milice v Sýrii se dál vymykají kontrole
archiv

Na silnici před ruskou vojenskou kolonou jedoucí jihosyrskou provincií Dar´á před pár dny explodovala nálož. Nikomu se nic nestalo, nedošlo ani na žádné ztráty na technice. Prý útok buňky Daeše, zněla první reakce z Damašku. Možná. Ale specializované ruské portály, které monitorují válku (nejen) v Sýrii, najednou začaly citovat protivládní a dnes už vesměs džihádistickou Svobodnou syrskou armádu, podle níž za explozí byli ve skutečnosti Íránci. Vlastně možná nikoli Íránci jako takoví, ale šíitské milice z různých koutů světa. V Sýrii na straně vlády bojují šíité dokonce až z Pákistánu nebo Afghánistánu.

Nicméně, šíité proti Rusku? Teherán proti Moskvě? Dává to smysl?

 

Ruský tlak

Některé šíitské milice v Sýrii aktuálně hrají o svůj existenciální smysl. Během války bojovaly na straně Damašku proti džihádu, přičemž v mnoha ohledech sehrály v Asadově aktuálním vojenském triumfu na většině „funkční“ Sýrie zásadní roli. Současně si ale po boku roztříštěných prorežimních jednotek, které pravidelnou armádu s jednotným velením nepřipomínají ani vzdáleně, navykly na represivní praktiky, s nimiž přistupovali k místnímu obyvatelstvu – tu přerozdělovaly potraviny a určovaly jejich ceny, ondy vybíraly „mýtné“ za průjezd civilistů po silnicích, jindy rovnou drancovaly… V celostátním objemu je řeč o ilegálních, ale během války tolerovaných ziscích počítaných v miliardách dolarů. A mnozí velitelé lokálních oddílů o svůj podíl na takovém eldorádu nechtějí přijít „jen“ proto, že válka v daném regionu už skončila.

A co víc, snaha zůstat u zdroje a dál fungovat v módu, který se nijak zásadně neliší od praxe, kterou uplatňovali i nejrůznější džihádisté, často vedla a vede k místním protestům proti Asadově vládě, která očividně není s to „své“ oddíly kontrolovat. Tento problém má ale i mezinárodní rozměr: Izrael coby podmínku pro ukončení svých raketových útoků na Sýrii požaduje „odchod Íránu ze Sýrie“ a nutno podotknout, že na své domácí základny už opravdu zamířily hlavní síly, konkrétně první oddíly libanonského Hizballáhu nebo irácké Lidové mobilizační jednotky (PMU). Nicméně, mnohé menší šíitské milice, obzvláště ty v syrsko-izraelském příhraničí a na jihu země, dohodám mezi Ruskem a Izraelem vzdorují a „mizí“ ze Sýrie tím, že se prostě začleňují do lokálních prorežimních jednotek. Formálně tím sice přestávají existovat, ale…

Při trilaterálním jednání šéfů tajných služeb USA, Izraele a Ruska na konci června v Jeruzalémě, izraelská strana té ruské znovu zdůraznila, že „Írán musí vojensky pryč“, aby bylo vůbec možné mezinárodně „řešit“ syrský problém. (Přítomný John Bolton za USA rovněž požadoval, aby Rusko zařídilo, že Írán odejde i z Libanonu, kde šíité tvoří skoro třetinu obyvatel, a rovněž z Iráku, kde tvoří dokonce 70 procent populace. Naštěstí nepožadoval odchod Íránu také ze samotného Íránu, ale není ještě všem dnům konec…) A v prvním červencovém týdnu následně nastalo „zemětřesení“ v řadách šéfů zpravodajských služeb jednotlivých složek syrských ozbrojených sil, v jehož rámci byli odvoláváni vysocí důstojníci, kteří měli – přinejmenším podle některých zdrojů – příliš blízko k Íránu. „Padli“ přitom i někteří prorežimní novináři, velitelé milicí a o posty v regionech přišli dokonce i příslušníci Asadovy širší rodiny. Oprávněně lze spekulovat o pokračující ruské snaze „reformovat“ syrskou armádu a bezpečnostní složky, aby měla Sýrie do budoucna jasně definované a funkční ozbrojené síly pod jednotným velením (a ruské základny v Sýrii tak výsledně i „klid na práci“). Mezi většinovým obyvatelstvem takový postup na žádný větší nesouhlas nenaráží; Syřané jsou sice Íránu vděční za vojenskou i ekonomickou pomoc, ale pokud by si měli mezi aktuálními spojenci vybrat, otočí se k Rusku. Po osmi letech války, která mimo jiné ukázala zběsilou tvář radikálního islámu v podání Daeše a dalších teroristických skupin, většina Syřanů důvěřuje přece jen víc ateistickým Rusům, než Íráncům, kteří – přes všechna pozitiva – přece jen přišli z „islámské republiky“.

Ruské „reformování“ se projevilo například už letos v dubnu, kdy ruská vojenská policie vůbec poprvé vstoupila do Asadových „loajálních oblastí“ ve středomořské Latákii, kterou do té doby plně ovládal Bašárův bratranec Talál, a to v nejlepším duchu klasických mafií. Jeho zločiny se už zcela vymkly kontrole a po svém „odstavení od lizu“ dokonce na protest proti Moskvě prý nechal Latákii ostřelovat z děl. Se svou zločineckou sítí údajně skončil i další Bašárův bratranec Hímá Šalíš, přičemž někteří jeho polní velitelé už ve vězení čekají na tribunál. A vyšetřování se v poslední době údajně soustředí dokonce i na důstojníky z nejbližšího okolí Bašárova bratra (a velitele elitní čtvrté mechanizované brigády) Mahera…  

       

Příprava karet

Situace se na první pohled zdá být jasná. Rusko se o funkční proměnu syrské armády snaží už nějakou dobu, přičemž loni na ruských vojenských akademiích dokončila studium první várka budoucích důstojníků syrských ozbrojených sil. Aktuálně tedy jako by jen personálně „přitlačilo na pilu“, přičemž ale zásadním argumentem může být i nízká efektivita syrské armády při pokračujícím dobývání kajdistické provincie Idlíb, kdy po třech měsících dokázala ovládnout jen asi procento území. Současně nejspíš opravdu zkouší přinejmenším snížit íránský vojenský vliv v Sýrii, jak si přeje Izrael, i když je jasné, že Írán nelze (nejen) ze Sýrie „vyhnat“ úplně – bez šíitských jednotek a milicí se do budoucna s Idlíbem nestane už vůbec nic. A to by pro Rusko byla ostuda. Není jistě náhoda, že současně s „padáky“ pro proíránské generály a šéfy tajných služeb se média plní informacemi o železnici z Teheránu přes Sýrii až ke Středozemnímu moři, o takřka íránském monopolu na syrskou energetiku, o společné výrobě aut… Jako by ztráta vojenského vlivu měla být Teheránu vynahrazena budoucími ekonomickými zisky.

Nicméně, nabízí se samozřejmě i jiný úhel pohledu. Syřané na Blízkém východě prosluli svou pragmatičností, a tak nelze vyloučit, že zmíněné „personální zemětřesení“ lidé z Bašárova okolí navenek obhajují jakýmsi „To ne my, to Rusové!“, ale ve skutečnosti využívají situace, aby po válečném chaosu znovu zkonsolidovali svou moc v jednom centru. A nejspíš hledí i mnohem dál, protože na jedné straně se zbavují „proíránských elementů“, které z mezinárodního hlediska situaci ochromují, ale současně do funkce viceprezidenta pro bezpečnostní záležitosti povýšil dosavadní šéf syrské tajné služby Alí Mamlúk. Je sice na všech možných západních sankčních seznamech, ale přesto na Západ jezdí, neb je důležitý a má spoustu důležitých informací, které Západ (ohrožený přívalem migrantů a teroristů schovaných mezi nimi) nutně potřebuje. Každá další jeho cesta na Západ už bude cestou oficiálního (a navíc hodně vysoko postaveného) člena legitimní syrské vlády. A tím vlastně i opětovným politickým uznáním Damašku. Navíc je sunnita, což mu pro změnu zřejmě zjednoduší i vztahy s monarchiemi z Perského zálivu, které se do Sýrie pomalu, ale jistě (mírově) vracejí.   

Jinými slovy, zatímco Sýrie zmizela z palcových titulků světového mainstreamu, ke klidu má ještě daleko. A to ani není řeč o problému Kurdů a území, která kontrolují, nebo západních sankcí. Nicméně, lze předpokládat, že nejpozději po příštích prezidentských volbách v USA se mnohé gordické uzly, které byly uvázány zvenčí, nějakým způsobem už rozetnou. A pro tento okamžik si hlavní hráči v Sýrii už připravují své balíčky karet…

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama