KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Jak se americká demokracie usmířila s afghánskou šaríjou…

Kořeny mírové dohody je třeba hledat u Donalda Trumpa, který opakovaně sliboval, že skoncuje s nekonečnými válkami kdesi na druhém konci světa.
Končí konečně "nekonečná válka" v Afghánistánu?
Končí konečně "nekonečná válka" v Afghánistánu?
Secretary Pompeo Twitter

reklama

Skoro dvacet let od vypuknutí války v Afghánistánu se USA rozhodly pro vojenský odchod. Za vydatné zprostředkovatelské pomoci Pákistánu uzavřely mírovou dohodu s hnutím Taliban, které po celou dobu označovaly za teroristické a proti němuž po celou dobu bojovaly. Přitom neexistuje jediný náznak, že by se středověká ideologie nebo metody Talibanu měly nějak měnit.

Jen pro připomínku a ve zkratce. USA se svými spojenci z NATO vtrhly do Afghánistánu v roce 2001, nedlouho po teroristických útocích z 11. září. Měla to být pomsta Al Kajdě, jíž byly útoky v New Yorku a Washingtonu oficiálně přičítány, byť v nich – na základě dokumentů, které před koncem svého mandátu nakonec odtajnil Barack Obama – byla mnohem významnější stopa Saúdské Arábie. Al Kajda tehdy dostala ultimátum, aby vydala svého vůdce Usámu bin Ládina, a když odmítla, USA na teroristickou organizaci zaútočily v Afghánistánu, který byl tehdy její hlavní baštou. V té době ale Afghánistánu vládl Taliban a celá agrese se z boje proti Al Kajdě brzy proměnila ve válku proti talibům. Útočící mezinárodní koalice měla zprvu úspěch – s pomocí mudžáhidů ze Severní aliance se jí rychle podařilo vytlačit Taliban z Kábulu i dalších velkých měst. Samotné hnutí ale porazit nikdy nedokázala; Taliban se „opevnil“ v neprostupných horských oblastech na hranici s Pákistánem, odkud se ho nikdy nepodařilo „vykouřit“. Postupně znovu doplnil své řady, ve všech afghánských provinciích začal budovat stínové mocenské struktury, podnikal stále častější útoky proti okupačním silám a získával kontrolu nad městy a provinciemi, o něž pak musela západní koalice znovu bojovat. Vše došlo tak daleko, že talibové například běžně sestřelovali americké bitevní vrtulníky, dokázali zabít bratra tehdy úřadujícího prezidenta Hamída Karzáího a byli s to blokovat americké zásobovací trasy, které do Afghánistánu vedly ze sousedního Pákistánu. Pentagon tak byl donucen zásoby převážet letecky, což bylo nejen násobně dražší, ale současně kvůli tomu musel Washington „poníženě“ žádat Rusko o souhlas s přelety jeho vzdušným prostorem.

Usámu bin Ládina se sice nakonec zabít podařilo, ale nestalo se tak v Afghánistánu, nýbrž v Pákistánu, a co víc, až v roce 2011, tedy o celých deset let později. Už tehdy se v Afghánistánu ale dávno projevoval specifický trend – bez ohledu na to, kolik „důležitých“ nebo „vysokých“ velitelů Talibanu Pentagon s mediálními fanfárami zabil, na jejich místa vždy nastoupily nové „kádry“ a bojovalo se dál. A totéž, mimochodem, platí i pro Al Kajdu nebo Islámský stát.    

Oficiálně celá operace skončila v roce 2014, ale na základě dohody s loutkovou vládou v Kábulu USA a jejich spojenci ponechali v zemi asi 13 tisíc vojáků, kteří měli pomáhat afghánské armádě. Ne že by přitom tehdejší snížení stavu okupačních jednotek nějak odráželo zlepšení situace přímo v terénu – naopak, Taliban útočil takřka po celém území, pumové útoky otřásaly městy včetně přísně střeženého Kábulu, a území pod kontrolou Talibanu se neustále zvětšovalo. Loni v prosinci se pak v amerických médiích objevily tzv. Afghanistan Papers, utajované dokumenty Pentagonu, které dokládaly, že ve skutečnosti vše běželo ještě hůř a odpovědní činitelé o úspěších okupačních jednotek neustále jen lhali, aniž by přitom věděli, co že mají v Afghánistánu vlastně dělat. Znovu se proto vytvořil prostor pro diskuse o nutném ukončení války, ale až nyní, během února, se o dohodě s Talibanem začalo mluvit zcela seriózně.

Pak už ale šlo „odsýpalo“ překvapivě rychle a dohoda byla v sobotu 29. února v katarském Dauhá opravdu uzavřena.

 

Trump plní sliby

Za americkou stranu mír podepsal hlavní vyjednavač Zalmay Khalilzad, za Taliban zástupce šéfa Abdulláh Ghání Baradar. A jakmile podepsali, potřásli si rukou. A tomuto historickému gestu smíření mezi předvojem světové demokracie a autentickou šaríjou přihlíželi mimo jiné americký ministr zahraničí Mike Pompeo, šéf NATO Jens Stoltenberg nebo zvláštní ruský vyslanec Zamir Kabulov.

Jádrem dohody je plný odsun zahraničních, tedy i těch českých, jednotek z Afghánistánu do 14 měsíců od podpisu, přičemž 8600 vojáků, tedy více než polovina jejich stávajícího počtu, odejde z Afghánistánu do 135 dnů (prý podle toho, jak bude Taliban plnit své závazky). OSN do konce května vyškrtne Taliban ze svého seznamu teroristických skupin a USA ze svého seznamu k 27. srpnu. USA se navíc zřekly násilných aktů proti územní celistvosti Afghánistánu, zatímco talibové mají přestat s útoky na afghánském území a s útoky z afghánského území, byť k nim se dosud nikdy ani neuchylovali. USA se zavazují, že se nebudou vměšovat do afghánských vnitřních záležitostí, ale k tomu budou každý rok posílat prostředky nezbytné k výcviku nebo vybavení afghánských bezpečnostních sil. A k tomu všemu si Kábul a Taliban vymění tisíce zajatců a zahájí vzájemné rozhovory, které by (přinejmenším podle nejnovějších prohlášení lídrů Talibanu) měly vést k vytvoření prozatímní vlády.  

Velkou neznámou zatím zůstává další osud amerického vlivu v Afghánistánu. Například prostřednictvím Hakkáního teroristické sítě, jejíž lídr Sirádžuddín Hakkání dostal nedávno dokonce prostor na komentářových stránkách New York Times. Spojení mezi Hakkáního klanem a USA je dávného data, přičemž podle některých údajů byl otec nynějšího vůdce, slavný „warlord“ Džaláluddín, už od 80. let minulého století fakticky agentem CIA. Byl jediným z velitelů afghánských mudžáhidů, který prošel výcvikem přímo u CIA, a tak nebylo divu, že právě on byl pověřen, aby z Jemenu převezl do Afghánistánu Usámu bin Ládina k vybudování Al Kajdy, čili vlastních džihádistických sil namířených proti tehdejší sovětské okupaci.    

Je proto lehkou ironií, že Washington nyní mírovou dohodu obhajuje tím, že se Taliban zřekl spolupráce s Al Kajdou. „Začali jsme tyto snahy považovat za realitu až poté, co talibové oznámili svůj úmysl dosáhnout míru a přerušit vztahy s Al Kajdou a dalšími mezinárodními teroristickými skupinami,“ prohlásil Mike Pompeo. Nemá asi smysl připomínat, že týž Pompeo nyní vyjadřuje podporu Turecku v jeho snahách hájit zrovna Al Kajdu a další mezinárodní teroristické skupiny v syrském Idlíbu.

I tak, kořeny mírové dohody je třeba hledat spíš u Donalda Trumpa, který opakovaně sliboval, že skoncuje s nekonečnými válkami kdesi na druhém konci světa. Skutečná bezpečnostní situace v Afghánistánu přitom nejspíš nehraje žádnou roli, důležitější je spíš snaha splnit před blížícími se prezidentskými volbami maximum ze slibů daných před volbami předchozími. Ostatně, v podobné situaci už se ocitli například syrští Kurdové, kteří byli z valné části ponecháni na pospas Turecku, také v rámci Trumpova principu „odcházení z cizích válek“, aniž by koho v Bílém domě příliš zajímalo, co bude s dosavadními spojenci dál.

 

Kdy nastane řežba?   

Vzhledem k tomu, že se Taliban nevzdal za uplynulých 19 let, lze předpokládat, že po odchodu amerických a dalších západních jednotek, jeho vliv v zemi jen vzroste. Dosud ilegální struktury Talibanu budou legalizovány a vláda v Kábulu bude ponechána, aby tváří v tvář čelila silnějšímu nepříteli. V mírové dohodě, k jejíž přípravě kábulská vláda vůbec nebyla připuštěna, se tomu cudně říká „vnitroafghánský dialog“.

Jistě, USA připomínají obezličku, že stáhnou vojáky ze země, jen pokud bude Taliban dodržovat své závazky o neútočení, ale to je podle všeho jen otázka politické vůle, do jaké míry se budou případné útoky počítat nebo naopak „velkoryse“ přehlížet. Přitom vůbec není vyloučeno, že Taliban oněch 14 měsíců své závazky opravdu bude dodržovat – vize konečného odsunu okupačních sil je přece jen natolik lákavá, že si kvůli ní lze odepřít i nějaký ten pumový útok v Kábulu. A co víc, ve hře je přece i americký slib, že zruší všechny své sankce proti Talibanu, což je také vzácná odměna, tím spíš v době, kdy je Washington uvalováním sankcí posedlý, ale do jejich rušení se příliš nehrne. Bylo by podivné, kdyby si Taliban vyhlídku na takovou horu dárků chtěl něčím pokazit. A jakmile Američané a NATO odejdou, řežba proti všem jeho nepřátelům v Afghánistánu bude moci znovu začít.

V amerických médiích se už objevily stesky činovníků kábulské vlády, kteří si stěžují, že je Američané opouštějí stejně, jako to kdysi svým „kábulským“ udělal Sovětský svaz. O stažení sovětských vojsk z Afghánistánu rozhodl v roce 1989 Michail Gorbačov. Už o tři roky později byl prosovětský režim v Kábulu svržen. A prezidenta Nadžíbulláha v roce 1996 umučil… Taliban.      

 

PS. Když Lubomír Zaorálek před dvěma lety z postu šéfa parlamentního zahraničního výboru zahovořil o tom, že by Česká republika měla z Afghánistánu své vojáky stáhnout, zvedla se vlna nevole napravo i nalevo, přičemž opozice požadovala, aby za svá slova „nesl odpovědnost“. Generál Řehka tehdy výzvu ocenil jako „nuznost, ubohost, nízkost“, podle prezidenta Zemana se prý dokonce v Kábulu „bojovalo za Prahu“.  A nyní, když k odsunu zavelely USA, zavládlo na české frontě ticho. Výmluvnější než tisíc slov.  

 

 

Tereza Spencerová

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama