KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Jak se USA v Iráku samy dostávají mimo hru…

Při promýšlení dalších kroků by stratégové ve Washingtonu měli mít na paměti důsledky, a především ty nezamýšlené. Už Bushova invaze proti Iráku přece měla původně dostat tamní bohaté ropné zdroje pod americkou kontrolu, místo toho ale vedla ke vzniku Daeše a posílení íránského vlivu nejen v Iráku, ale i v regionu jako takovém.
USA v Iráku znovu lámou rekordy neoblíbenosti
USA v Iráku znovu lámou rekordy neoblíbenosti
Al Araby

V kostce platí, že na počátku byla vypjatě protiíránská politika „maximálního tlaku“, v jejímž rámci Washington viní Teherán ze všeho, co mu na Blízkém východě nevychází. Prohrou v Sýrii počínaje a selháním amerických Patriotů při jemenských útocích proti saúdským rafinériím konče. Tento přístup sice umožňuje Washingtonu neustále zavalovat Írán dalšími a dalšími sankcemi, ale jinak žádné hmatatelné výsledky nepřináší.

Tedy, žádné pozitivní výsledky. V nastavené „hře“ krátce před Novým rokem kdosi zaútočil na americkou základnu u Kirkúku. Namísto, aby Pentagon nejprve zkusil zjistit, kdo za útokem stojí („obvyklých podezřelých“ je spousta: třeba Daeš, nějaké nespokojené lokální milice, Kurdové, kteří chtějí získat zpět kontrolu nad oblastí a nelibě nesou americkou zradu v Sýrii...), ukázal na většinově šíitské milice Katáíb Hizballáh. Je to jedna ze 45 skupin sdružených pod hlavičkou Lidových mobilizačních jednotek (PMU), a co víc, skupina v Iráku nesmírně populární a respektovaná, protože byť vznikla s íránskou podporou, právě ona měla největší podíl na vítězství nad Daešem v Iráku. (Ano, jistě, pro západního diváka a čtenáře Islámský stát porazil Trump, oficiálně dokonce hned několikrát.)

Velení PMU, které spadá přímo pod irácké ministerstvo obrany, americké nařčení odmítlo s tím, že v oblasti, o níž je řeč, oddíly Kataíbu Hizballáhu ten samý den namísto útočení proti americké základně odrážely protiútoky „nedoražených“ teroristů z Daeše. Nebylo to nic platné – direktiva „za všechno může Ïrán“ je silnější, než realita, a tak americké nálety na základny Katáíb Hizballáhu -- v odvetě za jednoho zabitého amerického žoldáka -- zabily na 35 příslušníků milic a dalších asi padesát jich zranily.

Ministr zahraničí USA Mike Pompeo o chystaném náletu na základny šíitské skupiny dopředu informoval iráckého premiéra Abdala Mahdího, který jej nejprve vyzval, aby USA útok zrušily, a posléze jej veřejně kritizoval. Je to „nevyslovitelný, divoký útok, který bude mít nebezpečné důsledky“. PMU, které už několik let spadají přímo bod irácké ministerstvo obrany, okamžitě obvinily Spojené státy z přímého „útoku na iráckou svrchovanost“ a slíbily Americe odvetu. Premiér vyhlásil třídenní státní smutek za „mučedníky“, kteří zahynuli při „neospravedlnitelném americkém útoku“. Solidaritu s bojovníky Katáíb Hizballáh okamžitě vyjádřily i jinak vesměs znesvářené irácké ozbrojené frakce, a dokonce i vlivný šíitský duchovní Muktada Sadr, který v posledních letech razí nacionalistické ideje na úkor podřízenosti vůči Íránu, se přidal k požadavku na okamžité „ukončení americké okupace“. Radikální duchovní s „armádou“ svých stoupenců přitom vyjádřil, že je připravený spolu s PMU vyhnat Američany z Iráku, pokud nepůjdou po dobrém.

První vlašťovkou, která ale jaro ještě samozřejmě nedělá, se stala masová demonstrace u amerického velvyslanectví v Bagdádu. Podle místních zdrojů přišlo na 20 tisíc lidí, vzplály strážní budky u ambasády, hořela i střecha na budově, z níž musel být personál v čele s velvyslancem evakuován. Na zdech zavlály žluté vlajky Katáíb Hizablláh a ambasádní poplašné sirény ječely zbytečně. Ochranka velvyslanectví použila proti demonstrantům slzný plyn, z amerických základen na obranu areálu vzlétly i vrtulníky Apache, ale davy se poslušně rozešly samy až na výzvu bagdádské vlády. I tak celá akce ukázala, že „USA nejsou v regionu jediné, kdo má monopol na nátlak“, slovy Uriho Friedmana z The Atlantic, který v této souvislosti připomíná tragický osud amerického konzulátu v libyjském Benghází. „Dostaly zásah tam, kde je to bolí nejvíc.“

 

Co bude dál?

Spojené státy se Saúdskou Arábií (stejně jako Írán z druhé strany), zkoušely v uplynulých měsících směřovat pouliční sociální protesty v Iráku proti íránským cílům a vyvolávat v davech protiíránské nálady. Jeden nálet podle filosofie „za všechno může Írán“ ale nyní v Iráku vygeneroval jednotnou a svým způsobem i konsolidovanou reakci – v podobě odmítnutí pokračující americké vojenské přítomnosti. Argumenty pro se nyní hledají těžko i těm „nejlépe zaplaceným“ iráckým politikům, jimž kritici předhazují i zářijové „vyčištění“ letového prostoru, jímž USA umožnily Izraeli nálety na základny PMU.

Jinými slovy, USA aktuálně znovu jen potvrzují, že neuznávají jakýkoli náznak svrchovanosti Iráku, a už se to ani nesnaží nějak maskovat. Americké jednotky z Iráku poprvé odešly v roce 2011, o tři roky později se ale znovu vrátily, a to pod záminkou boje proti Islámskému státu. Po jeho porážce už ale takové vysvětlení neobstojí, byť Trumpova administrativa tvrdí, že vojenská přítomnost je nezbytná k „dobití“ posledních zbytků Daeše a k výcviku nové irácké armády. Nyní ale americké letadla zaútočila na její součást a na obranu svého velvyslanectví a jiných „zájmů“ vysílá Pentagon do Iráku dalších 750 mariňáků. K oněm „zájmům“ patří i pohraniční přechod Al Káím mezi Irákem a Sýrií, jediný, který nemají USA pod kontrolou. Za to Katáíb Hizballáh ano. Už na něj kvůli tomu v září útočil i Izrael…

Příští dny a týdny teprve ukážou, jak výbušná směs se aktuálně míchá. Hlavní slovo budou mít samozřejmě PMU, které jsou ale součástí iráckého státu, a tak už se změnil i jejich donedávna polovojenský, a tím pádem „nezávislý“ statut. Budou ochotné naplnit své sliby a vyhnat americkou armádu z Iráku silou? Nebo je Bagdád dokáže zklidnit a pokusí se vše řešit politicky? Pokud oficiálně požádá o odsun jednotek a Washington odmítne, jeho dosavadní „pomoc“ se z právního hlediska okamžitě změní v „okupaci“.

Obecně vzato lze ale už dnes konstatovat, že americké předsilvestrovské – a klasicky nepromyšlené – nálety, ve své podstatě zjednodušují odpověď na klíčovou otázku: Stáhne se Pentagon z Iráku? Ano, dříve či později, bude muset. Bez pochyb. Nic moc jiného totiž nezbývá. Za současné situace se totiž jinak nabízí varianta obnovení „bushovské“ agrese a s ní i rovnou války proti Íránu, s níž ale Trump volby nevyhraje, a tak ji i v rámci nynější krize vylučuje. Jako další je tu možnost rychlého odchodu z Iráku, než začnou počty amerických obětí případně narůstat, a narůstat budou, pokud se do vyhánění amerických vojáků vloží PMU, tedy 45 různých skupin schopných rozpoutat gerilovou válku. Netřeba zapomínat ani na skutečnost, že americké letectvo v oblasti útočí vesměs ze základny NATO v tureckém Incirliku; tu je ale Ankara připravená pro Pentagon uzavřít, pokud bude protitrumpovský Kongres dál vymýšlet protiturecké sankce. A bez iráckých základen USA pro změnu neuhájí „svou“ ropu na východě Sýrie… Dominový efekt.

Při promýšlení dalších kroků by stratégové ve Washingtonu měli mít na paměti důsledky, a především ty nezamýšlené. Už Bushova invaze proti Iráku přece měla původně dostat tamní bohaté ropné zdroje pod americkou kontrolu, místo toho ale vedla ke vzniku Daeše a posílení íránského vlivu nejen v Iráku, ale i v regionu jako takovém. A politika „maximálního tlaku“ proti Íránu ve výsledku jen posílila vliv Ruska a Číny na Blízkém východě. A novoroční nálety proti základnám Katáíb Hizballáh ve svém důsledku jen dál posílily vliv Íránu, byť jen tím, že se americký vliv v Bagdádu omezil sám.  

Pentagon a deep state se tak znovu ocitly v krizové situaci bez dobrých řešení. Trumpovi se přitom ale může nabízet mlhavá vyhlídka na splnění slibu o stahování vojáků domů. Je to snad všechno jedna velká sabotáž, kterou vymysleli „u Trumpů“, aby před blížícími se dalšími volbami naplnili jeho sliby z před voleb minulých? Těch o návratu „amerických chlapců“ z Blízkého východu? Divoká spekulace.

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama