KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Koho ještě zajímá pravda o Afghánistánu?

Těch pár protiválečně naladěných amerických politiků, obzvláště z Demokratické strany, vítá „Afghanistan Papers“ jako dokonalý argument ke konečnému stažení amerických jednotek. Zpráva udělala podle všeho radost i Donaldu Trumpovi. Ale…
SIGAR vydal tvrdou zprávu o realitě
SIGAR vydal tvrdou zprávu o realitě
archiv

reklama

Vysocí činitelé Pentagonu přiznávají, že „nevěděli, co vlastně dělají“, že USA v Afghánistánu „jasně selhaly“, že strategie měla tolik „priorit a aspirací, že to ani žádná strategie nebyla“, že cíl vybudovat v Afghánistánu silnou centrální vládu byl „idiotský“, že záplava dolarů určených na pomoc jen „vytvořila masovou korupci“, která se dostala „do stavu, kdy ji lze jen neuvěřitelně těžce řešit, nebo ji už ani řešit nelze“, že plán výcviku afghánské armády, z níž se měla stát efektivní vojenská síla, byl čirým „bláznovstvím“, že se „veškeré údaje vždy upravovaly tak, aby předkládaly co nejlepší možný výsledek“, že se i útoky Talibanu vydávaly za známku pokroku s cílem „vytvořit obrázek, v němž všichni zúčastnění vypadají dobře, a ukázat americké jednotky v příznivém světle, aby to vypadalo, že jednotky i zdroje mají jasný efekt, zatímco jejich stažení by vedlo ke zhoršení situace v zemi“…

Pár odpovědí z celkem 428 rozhovorů, které úřad amerického generálního inspektora pro obnovu Afghánistánu (SIGAR) vedl s vysokými činiteli Pentagonu i dalších amerických ministerstev od časů George W. Bushe po dnešek. Na celkem dvou tisících stranách, z nichž výběr minulý týden zveřejnil Washington Post. Pro zprávu už se v amerických médiích vžil pojem „Afghanistan Papers“, podle „Pentagon Papers“, v nichž v 70. letech minulého století New York Times odkryl pravdu o válce ve Vietnamu.

V obecné rovině samozřejmě platí, že zpráva o oficiálním lhaní nemůže překvapit nikoho, kdo osmnáct let trvající okupaci a válku sleduje „alespoň z letadla“. Zajímavější ovšem je hranice, za níž lhaní až došlo. Sahá totiž i do federálního účetnictví, neboť, jak zpráva SIGAR konstatuje, „vláda USA si nevede celkové účty o tom, kolik na válku v Afghánistánu už vynaložila“. Neoficiální odhady mluví o jednom bilionu dolarů, ale kdo ví? A s tím, jak se už beztak nejdelší válka v americké historii stále a jakoby donekonečna prodlužuje, sílí adekvátně i tlaky na její ospravedlnění. „Bylo nemožné vytvářet dobré parametry,“ cituje zpráva vysokého činitele ještě obamovské rady pro otázky národní bezpečnosti. „Zkoušeli jsme to s počty vycvičených vojáků, s mírou násilností v zemi, s podílem na kontrole území, ale nic z toho nenabízelo reálný obrázek. Údaje byly upravovány po celou dobu války.“

Není překvapivé, že těch pár protiválečně naladěných politiků, obzvláště z Demokratické strany, vítá „Afghanistan Papers“ jako dokonalý argument ke konečnému stažení amerických jednotek. Zpráva udělala podle všeho radost i Donaldu Trumpovi, který se o odsun vojáků z Afghánistánu proti vůli vojenskoprůmyslového komplexu marně pokouší už od svého zvolení. Tento týden prý oznámí stažení alespoň čtyř tisíc vojáků. Alespoň.

Nicméně, nejnovější „Afghanistan Papers“ mají samozřejmě obecnější platnost. Jak konstatuje například americký libertarián Lew Rockwell, „válka je neoddělitelná od propagandy, lží, zbídačování, kulturní degradace a morální zkorumpovanosti. Je to nejhrůznější výsledek morální a politické legitimity lidí, kteří jsou od toho, aby zajišťovali fungování státu.“

Potíž je o to větší, že se samozřejmě nelže jen o Afghánistánu a že nelžou jen američtí politici – za všechny americké spojence stačí vzpomenout Zemanovo sice vzletné, ale o to prázdnější tvrzení, že „u Kábulu se bojuje za Prahu“. Přitom je ale jasné, že lhaním se nedělá nic jiného, než „betonuje“ transatlantické spojenectví. I když už dnes víme, že Saddám Husajn žádné zbraně hromadného ničení neměl, že Muammar Kaddáfí nevraždil masově své spoluobčany, které se pak Západ vydal „zachraňovat“ a „budovat demokracii v Libyi“ jejím zničením, že ke dvěma whistleblowerům, kteří veřejně zpochybnili oficiální závěry Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) o „Asadově chemickém útoku“ loni v Dúmě, se připojila už celkem dvacítka inspektorů OPCW, kteří vedení organizace viní z potlačování pravdy a manipulace s důkazy. Víme už také to, že vymyšlené bylo i celé halasné „ruské vměšování“ do amerických prezidentských voleb, a že se neprokázala ani žádná další podobná obvinění z jiných zemí. A že jich bylo: všude, kde ve volbách nevyhrál „ten správný“, přece na vině bylo, je a bude „ruské vměšování“. K totální křeči směřuje také vymyšlený Trumpův impeachment. Výčet podobných „kritických situací“, v nichž se „západní elity“ ocitají jakoby neustále a důsledně v roli oběti, by mohl být ve skutečnosti dlouhý. Namátkou: A co Skripal? Co „čínská hrozba“? Co „ruská hrozba“ Pobaltí a Polsku? Co všechny ty ruské dezinformace, když my sami lžeme o sto šest? Kde vůbec hledat nějaké záchytné body? Ponechme tyto otázky v rovině otázek řečnických. Každý si na ně může odpovědět, jak chce. I když, už George Orwell psal, že v impériu lží se pravda stává zradou. 

Ale největší potíž dneška – například ve srovnání s „Vietnam Papers“ a 70. lety minulého století -- nejspíš vystihl americký portál The Nation, když v perexu analýzy o zprávě SIGAR položil jednoduchou, ale o to zásadnější otázku: „Všimne si toho všeho ale vůbec někdo?“

 

 

Tereza Spencerová

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama