KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Krize Trumpovy politiky na Blízkém východě aneb Velká válka USA proti Íránu (asi) nebude, ale…

Je pravděpodobné, že ve finále Spojeným státům nejspíš beztak nezbude, než se znovu v íránské otázce sblížit alespoň s Evropou a v nějaké podobě se vrátit k obamovské jaderné dohodě s Íránem z roku 2015.
Jak skončí Trumpova nebezpečná hra?
Jak skončí Trumpova nebezpečná hra?
CP24

Bývaly časy, kdy se Bushovi domácí (ale i zahraniční, samozřejmě) propagandisté předháněli v ujišťování, že Iráčané umírají touhou být okupováni Spojenými státy. Dnes už se dávno provalilo, že „nadšené davy“, které v Bagdádu krátce po invazi bouraly obří Saddámovu sochu, byly ve skutečnosti zaplaceny píárovým oddělením Pentagonu.

Nyní ministr zahraničí USA Mike Pompeo tvrdí, že Iráčané umírají touhou být znovu Amerikou okupováni a z radosti nad vraždou íránského generála Kásima Sulejmáního „tančí v ulicích“. Ve skutečnosti se stovky tisíc lidí sešly k uctění generálovy památky nejen v íránských městech Teheránu, Kermánu nebo Šírázu, ale i v iráckém Bagdádu a umělci už vykreslují generálovy podobizny také v posvátné Karbale. A lidé pochodovali také ulicemi pákistánských, indických a jiných měst. Skandovali „Smrt Americe! Smrt Izraeli!“ Odhaduje se, že šíitů je po světě asi 180 milionů. Americký atentát je, zdá se, dokázal semknout.

Trumpova administrativa opakuje, že Sulejmání musel být zabit, protože plánoval bezprostřední rozsáhlé útoky proti americkým zájmům v Iráku. Pentagon mlží, když má přijít na detaily. Sulejmání přitom ale do Bagdádu přiletěl pravidelnou linkou z Damašku, let měl hodinové zpoždění, a se svým diplomatickým pasem prošel všemi kontrolami, jako ostatní cestující. To žádné velké konspiraci nenapovídá, tím, spíš, že irácký premiér Mahdí v neděli v parlamentu vysvětlil, že Sulejmání přiletěl na oficiální pozvání a měli se následující den setkat, aby Bagdádu předal íránskou odpověď na nedávné návrhy Saúdské Arábie týkající se snížení napětí ve vzájemných vztazích. Byla snad vyhlídka na regionální smír bez americké účasti hlavním důvodem jeho smrti? Ať tak či tak, irácký premiér najednou nevypadá jako mírový prostředník mezi Íránem a Saúdy, spíš jako někdo, kdo vlákal Sulejmáního do pasti. Není divu, že funí vzteky a v parlamentu podpořil požadavek na odchod zahraničních jednotek ze země. (A co víc, pokud měly USA nějaké zpravodajské informace o chystaných protiamerických operacích, proč v půli prosince zmírnily bezpečnostní opatření kolem své ambasády v Bagdádu? Pokud by zůstala v platnosti, žádné následné obléhání rozzuřeným davem by nebylo.)

Zkrátka, zabitím generála Sulejmáního Spojené státy vytvořily šíitům hvězdného mučedníka, sjednotily (nejen) šíitské řady, oslabily své pozice v regionu a zbytku světa na obhajobu svých kroků znovu nabízejí jen pochybné příběhy, jimž aktuálně korunu nasazuje viceprezident Pence, který už Sulejmáního spojuje dokonce i s 11. zářím…

To vše vcelku „čitelně“ dokládá, že je Trumpova íránská „politika maximálního nátlaku“ v totální krizi. Odstoupil od obamovské jaderné dohody z roku 2015, zavalil Teherán sankcemi, ale Írán se – jako po dekády předtím -- nepoddává. Pro svou politiku Trump nenachází podporu ani u svých západních spojenců, a tak se musí spoléhat na sympatie Izraele a Saúdů. Ale Saúdové si takřka uraženě stěžují, že o atentátu na Sulejmáního nebyli informováni dopředu, a vysílají do Washingtonu delegaci s žádostí nezatahovat oblast do další zničující války. Mike Pompeo si mezitím stejně uraženě stěžuje, že Evropa Spojeným státům „není příliš nápomocná“. Po nátlakové politice vůči EU i v rámci NATO je to svým způsobem stížnost fascinující.

Politika „maximálního tlaku“ na Írán přitom v uplynulém půlroce neprokázala jen svou neživotaschopnost, ale ve skutečnosti dovedla USA na Blízkém východě fakticky pod tlak Íránu. Krátké obléhání amerického velvyslanectví v Bagdádu bylo přitom pro mezinárodně izolovaného Trumpa jen poslední ze série proher – už v červnu Íránci Američanům sestřelili superdrahý bezpilotník, dál sebevědomě podporují Sýrii, Hizballáh v Libanonu dál posiluje své pozice ve státních strukturách, jemenští rebelové jsou s to raketovými útoky vyřazovat z provozu saúdské ropné rafinérie…  

Vypadá to, jako by zabitím generála Sulejmáního kousek od bagdádského mezinárodního letiště „u Trumpů“ zkoušeli demonstrovat, že je Amerika stále mocná. A zintenzivnění spekulací o otevřené válce s Íránem spolehlivě zvyšují ceny ropy a současně posilují akcie amerických zbrojařů… 

 

Velká válka nebude, ale…

I když, skutečná „velká válka“ mezi USA a Íránem příliš pravděpodobná není. Vlastně ji lze skoro vyloučit. Pro Írán by to byla válka zničující, pro USA by znamenala neúměrně vysoký počet ztrát, který by Trumpovi znemožnil znovuzvolení, a „zbytek světa“ by se mohl ocitnout v totální a těžko řešitelné energetické krizi, kterou by oprávněně kladl za vinu Washingtonu. Není divu, vždyť do uhlíkové neutrality ještě daleko, a tak ropu z Perského zálivu potřebujeme k prostému přežití…

Současně je ale jasné, že Írán nějak reagovat musí -- Američané přece zabili jednu z ikon islámské revoluce i vzmáhajícího se íránského patriotismu. Lze přitom ale předpokládat, že Teherán nezvolí k pomstě nic, co by Trumpa oprávnilo k přímému útoku proti Íránu. Přesto je tu ale stále rozsáhlá regionální síť proíránských, šíitských nebo jen protiamerických skupin, které se mohou rázem proměnit v gerilový „pytel blech“ a zacílit na americké vojenské, ropné nebo jiné zájmy. Nabízí se vyhlídka na atentáty, pumové útoky, únosy, sabotáže ropných či jiných provozů…

Mimochodem, Spojené státy denně produkují asi 13 milionů barelů ropy a spotřebovávají asi 21 milionů. Pokud se světové ceny v důsledku nynější krize (a případné války) v ropném regionu zvednou (a jsou přitom už na 70 dolarech za barel), s každým navýšeným dolarem dopadnou i na Trumpovy voliče. A Trump už po zabití Sulejmáního není v pozici, aby situaci v regionu kontroloval. Přehršel hrozeb vysílaných přes twitter do Íránu i Iráku na faktu nic změnit nemůže.    

 

A co dál?

Není divu, že Mike Pompeo krátce po Sulejmáního zabití volal do Moskvy a ujišťoval, že USA jsou „dál oddány deeskalaci“. Snažil se přesvědčit Rusy, aby přesvědčili Íránce, aby zachovali zdrženlivost. Mohl počítat s tím, že Rusko i Čína, které sice stojí na straně Íránu, současně nechtějí, aby byl vliv Teheránu na Blízkém východě nějak neúměrný jejich vlastním zájmům. Nicméně, obecně platí, že USA sice formálně zabily Sulejmáního, ale fakticky se střelily do „vlastní nohy“, čehož Rusko i Čína s chutí využijí k posílení svých pozic.

Po třech dnech od zcela nedomyšleného (a z hlediska strategického i kontraproduktivního) zabití generála Sulejmáního irácký parlament (za souhlasu vlády) odhlasoval faktické vyhnání cizích jednotek ze země. Je určitou ironií, že USA kdysi vpadly do Iráku pod hesly o „demokratizaci“, a měly by odejít poté, co o tom rozhodl irácký parlament. „Generál Sulejmání po své smrti dokázal to, co nedokázal za svého života,“ podotkl k tomu blízkovýchodní expert Elijah Magnier. „Je to jeho poslední spektakulární čin ve prospěch Íránu a celé „osy odporu“: Legislativa nutící USA k odchodu a k přerušení veškeré vzájemné spolupráce Iráku s USA.“

Názor iráckého parlamentu ještě vláda musí proměnit do podoby zákona, ale i kdyby se tak stalo obratem ruky, dohoda z roku 2014, na jejímž základě se americké jednotky do Iráku vrátily, aby tam bojovaly proti Daeši, předpokládá, že odsun má být dán na vědomí s ročním předstihem. Čili, americké jednotky v Iráku pro nejbližší budoucnost zůstávají. Šest let stará dohoda ale nespecifikovala právní status amerických sil v Iráku, a tak se nyní po parlamentním hlasování Pentagon ocitá v naprostém právním vakuu. Není jasné, jak se v takové situaci zachovají ostatní vojensky přítomní členové NATO, včetně České republiky. Dánsko se prý už rozhodlo pro odchod, ostatní zastavily většinu svých dosavadních aktivit a soustředí se plně na obranu svých základen. Nelze přitom samozřejmě vyloučit možnost, že „u Trumpů“ vyhlásí celý ten „nevděčný“ Irák za „proíránskou zónu“ a znovu zahájí agresi nebo alespoň znovu začnou platit sunnitské teroristy, jako tomu bylo v případě Al Kajdy a dalších skupin. Co pak udělají členové NATO?

Ruská opoziční Nězavisimaja Gazeta nicméně s odvoláním na nejmenované zdroje libanonského Hizballáhu nabízí jiný úhel pohledu. Prý že Írán s USA v uplynulých letech tajně vyjednával takřka bez přestávky a že právě ideologicky vyhraněný Sulejmání byl jednou z hlavních překážek nového sbližování mezi Trumpem a Teheránem. Jeho smrt se tak prý hodí oběma stranám: íránskému vedení byl odstraněn z cesty nepohodlný „blok“, Trump pro změnu může svým sponzorům vykázat alespoň nějaký „velký“ zářez na pažbě své politiky, načež může pomalu, hodně pomalu následovat sbližování s Íránem i odsun z Iráku. 

S informacemi, které jsou dnes dostupné, je to samozřejmě jen spekulace, ale logiku popsaného vývoje akceptovat lze: ve finále Spojeným státům pod Trumpovým vedením na jedné straně nezbude než odejít z Iráku, protože další „nekonečný Afghánistán“ by byl už neúnosným, a na straně druhé se v íránské otázce znovu sblížit alespoň s Evropou a v nějaké podobě se tak vrátit k obamovské jaderné dohodě s Íránem z roku 2015. Nebude uzavřena rychle, bude pozměněna, aby si Trump mohl uchovat tvář, a bude pro Írán alespoň v některých sférách výhodnější, aby „do ní vůbec šel“. Čína s Ruskem mezitím opanují ropný region Blízkého východu. A ta naše uhlíková neutralita je tak daleko…

   

  

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama