KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Má Teherán jaderný zbrojní program? Nebo ho jen „má“?

V Íránu podle všeho už dávno pochopili, že některé kruhy v Izraeli a na Západě si prostě přejí věřit v existenci íránského vojenského jaderného programu, a tak možná v určité fázi vývoje usoudili, že tím vlastně mají v ruce dokonalý trumf k vyjednávání.
Netanjahuova "íránská hrozba" na půdě OSN z roku 2012 vstoupí do dějin
Netanjahuova "íránská hrozba" na půdě OSN z roku 2012 vstoupí do dějin
CBS
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Případná nová jaderná dohoda s Íránem může mít různé podoby, ale v každém případě musí zabránit tomu, aby Írán získal jaderné zbraně, prohlásil o víkendu Donald Trump. Před rokem přitom osobně vypověděl Obamovu dohodu s Íránem, která bránila právě tomu, aby se Írán dostal k jaderným zbraním.

Prý že pokud se Írán zřekne jaderných zbraní, najde v Trumpovi „největšího přítele“, íránský stát zbohatne a země pak „bude přešťastná“. Ponechme stranou fakt, že Trump nejspíš nemá po ruce prostředky, jak nechat Írán proměnit v bohatou zemi, natož aby měl v úmyslu stát se „největším přítelem“ Íránců, zajímavější je totiž spíš to bloudění v kruhu kolem „íránských jaderných zbraní“. V mnoha ohledech připomínají klasickou lochnesku: všichni o ní mluví, ale nikdo ji neviděl…

Nekorunovaným přeborníkem je v tomto směru izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Už v roce 1993 poprvé varoval, že Írán bude mít jadernou bombu do šesti let, tedy tehdy do roku 1999. Uplynulo od té doby přes čtvrt století, během něhož Netanjahu svou hrozbu v pravidelných intervalech opakuje, a stále nic. To jen Netanjahuova veřejná vystoupení, obzvláště ta na půdě OSN, mají díky dětinským obrázkům čáku opravdu vstoupit do dějin bizarnosti. Nezapomenutelný obrázek izraelský premiér předložil světu v roce 2012, načež ale do médií „unikl“ názor izraelské tajné služby Mossad, podle níž „Írán nevyvíjí žádné aktivity směřující k získání jaderných zbraní“…   

Ve stejném roce šestnáct amerických tajných služeb včetně CIA ve výroční zprávě konstatovalo, že Írán sice provádí výzkum, který by mohl vést k výrobě jaderných zbraní, ale „neusiluje o ně“. A co víc, neusiluje o jaderné zbraně prý přinejmenším od roku 2003, kdy – podle výroční zprávy amerických tajných služeb z roku 2007 – „ukončil veškeré práce na zbrojním jaderném programu“. Právě v onom roce 2003 nejvyšší íránský duchovní vůdce ajatolláh Chameneí fatwou navždy své zemi zakázal vyrábět jaderné zbraně, přičemž je označil za „haram“, tedy zakázané z hlediska islámského práva. V roce 2005 poprvé (a od té doby opakovaně) toto stanovisko předložil Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (MAAE), která v Íránu provádí příslušné kontroly a nijak stanovisko Teheránu nezpochybňuje. Právě na takových základech obecně dospěl před čtyřmi lety Barack Obama s Hasanem Róháním k „jaderné“ dohodě…

Američtí a jiní jestřábi, kteří kdysi lhali o „iráckých zbraních hromadného ničení“, nicméně nenechávají „hrozbu íránských jaderných zbraní“ jen tak usnout. Nejčastějším argumentem bývá třebas tvrzení, že inspektoři MAAE žádné zbraně v Íránu nenašli, protože prostě jen špatně hledali. S takovým přístupem ovšem nelze íránský jaderný program vyvrátit (ale ani potvrdit) nikdy a nijak.

Na jedné straně může za pokračující mantrou o „jaderných zbraních“ být takřka až existenciální izraelský strach živený po dekády „íránskou hrozbou“, kterou přece nelze jen tak ze dne na den prohlásit za pouhou politicky motivovanou báchorku několika politiků. Na straně druhé ale samozřejmě nelze vyloučit ani to, že hru mezitím plně ovládli sami „lstiví“ Peršané. Určitě už pochopili, že některé kruhy v Izraeli a na Západě si prostě přejí věřit v existenci jejich vojenského jaderného programu, a tak možná v určité fázi vývoje usoudili, že tím vlastně mají v ruce dokonalý trumf k vyjednávání. Před Obamovou dohodou měl Írán v USA zablokované miliardy dolarů, po dohodě byla většina peněz uvolněna. Před dohodou Západ kvůli americkým sankcím v Íránu neinvestoval, po dohodě ano, což platí především pro Evropu. Jinými slovy, Teherán se opřel o západní strachy, vzdal se svého neexistujícího „vojenského jaderného programu“, ale za takový „ústupek“ si vyjednal sérii praktických benefitů. Kdyby Trump dohodu nevypověděl, kdo ví, co všechno by Írán ještě vyhandloval.

Je pak už jen ironií osudu, že takovou hru Západ ne a ne odpískat. Trumpův zvláštní vyslanec pro Írán Brian Hook v pondělí, současně s uvalením další várky protiíránských sankcí, už nabídl Teheránu rovnou rozhovory, které by vedly právě ke zrušení amerických sankcí. Prý bude stačit, když se Írán „vzdá svých jaderných zbraní“, byť novinkou je alespoň zmínka o íránských balistických raketách, na něž se původní dohoda nevztahovala. „Trump si velmi přeje sednout si s režimem. Hlavní otázka, kterou by si měl každý pokládat, zní, proč Írán dál odmítá diplomacii.“ Washington v marném bludném kruhu může být sám o sobě odpovědí na tuto otázku.

Nicméně, cynik by na Hookovu otázku možná odpověděl, že bez ohledu na vysokou míru napětí, kterou USA ve vztahu k Íránu v posledních týdnech vytvořily, takové vymýšlení benefitů za to, že se svého neexistujícího jaderného programu vzdá už podruhé a už s druhým americkým prezidentem, přece jen nějaký ten čas v Teheránu zabere. 

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama