KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Může tlak USA proti Íránu vést až k válce?

Partneři íránské „osy odporu“ v Libanonu, Sýrii či Iráku už opakovaně ujistili, že se budou navzájem podporovat v případě izraelského útoku, a není důvod si myslet, že by zůstali sedět stranou, kdyby USA rozpoutaly válku přímo s Íránem. V důsledku by to znamenalo, že by se válka mohla vyvíjet mnoha různými a dnes jen těžko předvídatelnými směry.
Americký tlak jen posiluje protiamerické nálady
Americký tlak jen posiluje protiamerické nálady
WN
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Spojené státy v posledních dnech vyslaly k Íránu nejen eskadru v čele s letadlovou lodí, ale i strategické bombardéry B52. Argumentují přitom vágně formulovanou hrozbou, kterou americkým jestřábům pohotově dodal Izrael, podle něhož existují „jasné náznaky“, že se Írán chystá zaútočit na americké cíle. Na jaké? Kdo ví? Jen na Blízkém východě je takových cílů na tisíce. Není divu, že i někteří američtí činitelé mají za to, že jestřábi v čele s Trumpovým poradcem pro národní bezpečnost Johnem Boltona celou tu hrozbu silně „přefukují“ a ženou vše k válce…

Vyhlídka na válku je ovšem jen vyvrcholením amerického tlaku jako takového. Ve středu 8. května uplynul rok od chvíle, kdy Donald Trump vypověděl jadernou dohodu, kterou s Íránem (a Británií, Francií, Německem, Ruskem a Čínou) podepsal v roce 2015 Barack Obama. USA nyní toto výročí oslavily tím, že v rámci dalších sankcí Teheránu fakticky zakázaly dohodu do důsledků plnit, konkrétně v ohledu s dojednaným obohacováním íránského uranu v Rusku a prodeje íránské těžké ropy přes Omán. Íránský prezident Hasan Róhání vzápětí oznámil, že rok trvající „strategická trpělivost“ Teheránu je u konce, za což byl Spojenými státy vzápětí znovu ztrestán dalšími sankcemi: tentokrát už svět z rozhodnutí USA nesmí od Íránu nakupovat nejen ropu, ale železo, ocel, měď či hliník…

Faktem je, že „strategickou trpělivost“ Írán držel především na přání ostatních pěti signatářů dohody, i to ale mělo své mouchy. Nejenže Západ s Ruskem a Čínou nedokázaly přesvědčit Trumpa, aby své postoje vůči dohodě přehodnotil, nedokázaly ani zajistit, aby měl Írán za to, že dohodu dodržuje, i odpovídající dojednané obchodní a jiné benefity. Své závazky vůči Teheránu vlastně plnily jen Rusko s Čínou, Západ o nich toho ale zase o to víc namluvil…   

Vše nyní dospělo do situace, kdy dal Róhání signatářům dohody 60 dní na to, aby buď začali sami a všichni dohodu naplňovat, v opačném případě se Írán přestane řídit ustanoveními, jimiž dohoda omezuje jeho jaderný program. Řeč je o úrovni obohacování uranu a obnovení provozu těžkovodního reaktoru v Araku. I po této lhůtě prý ale bude následovat dalších 60 dní, během nichž bude možné dohodu znovu dojednat, jinými slovy, Teherán sice na americký postup už reaguje, ale stále ještě nijak dramaticky.

Přesto je to svého druhu přiznání, že Teherán zlomil hůl nad evropskými státy a jejich schopností vzepřít se americké nátlakové politice, bez ohledu na to, že i Mezinárodní agentura pro atomovou energii opakovaně potvrzovala, že Írán své závazky dodržuje. I když, určitá omluva se nabízí. Británie se totiž sama topí ve svých vlastních brexitových bažinách a Německo s Francií mají plné ruce práce ustát vnitropolitické problémy i americké tlaky na Evropu, natož aby měli kapacitu hájit íránskou dohodu ještě i jinak, než jen slovně.

Na druhou stranu Trumpa k jeho postupu pohánějí zájmy jeho hlavních lobbistických sponzorů, ať už bude řeč o těch izraelských, saúdských nebo emirátských. Pomalu se rozjíždí kampaň před volbami v roce 2020 a vliv těchto sil nemůže přehlížet, pokud chce být znovu zvolen. Zásadní otázkou nicméně zůstává, zda i Trump chce situaci eskalovat až do bodu, kdy by zahájil válku s Íránem.

Tradice praví, že pro amerického prezidenta je každá válka kdesi daleko takřka požehnáním z hlediska domácí popularity, ale musí to být válka „čistá“ a „snadná“. A takovou by konflikt s Íránem být vůbec nemusel. Naopak. Partneři íránské „osy odporu“ v Libanonu, Sýrii, Iráku, ale nejen tam, už opakovaně ujistili, že se budou navzájem podporovat v případě izraelského útoku, a není důvod si myslet, že by zůstali sedět stranou, kdyby USA rozpoutaly válku přímo s Íránem. Problémy přitom vyvstávají už nyní: americký ministr zahraničí Mike Pompeo zaletěl do Bagdádu s tím, že prý Irák musí být na Íránu nezávislý a zajistit „adekvátní ochranu Američanů“ před íránským útokem. A byl odmítnut. Naopak, jakákoli americká snaha proměnit irácké území v nástupiště k válce s Íránem podle všeho jen uspíší rozhodnutí iráckého parlamentu vyřešit celý problém prostě jen tím, že pro jistotu vyhodí všechny americké vojáky z iráckého území…

To je jen jedna z epizod aktuálního amerického postupu, přičemž podle dostupných analýz se proti válce s Íránem staví třebas také CIA a Pentagon, nemluvě už o tom, že v předpokládaném mnohavektorovém konfliktu by své ztráty zcela jistě nesly i Izrael, Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty. Lze proto předpokládat, že i kvůli tomu budou jednat především ve svém vlastním zájmu. A z toho lze pro změnu předpokládat, že bez ohledu na válečnická prohlášení, která z Washingtonu zaznívají, Trump nemá důvod jít do války s Íránem. Přinejmenším prozatím.   

O dalším vývoji amerických postojů vůči Íránu lze ovšem jen spekulovat, byť s přihlédnutím k axiomu, který praví, že se Írán americkému nátlaku prostě nepodvolí. Už jen proto, že by to byl konec islámské revoluce. Kapitulace jejích ideálů, o nichž si na Západě můžeme myslet cokoli, ale v Íránu jsou dál vysokou, až existenciální hodnotou.

Není bez zajímavosti, že zatímco Hasan Róhání oznamoval v Teheránu konec „strategické trpělivosti“, jeho ministr zahraničí Džavád Zaríf už jednal v Moskvě. Další sbližování obou zemí je logickým „vedlejším produktem“ americké politiky, i když je vcelku jasné, že Rusko s Íránem samy o sobě s americkými sankcemi a nátlakem nic moc nenadělají. Nicméně, naštvaných zemí, které Amerika tlačí do kouta tu kvůli vyšším výdělkům za zbraně, ondy kvůli neschopnosti konkurovat Číně (třeba v kauze Huawei nebo v obchodu jako takovém), a jindy zase kvůli snaze vnutit někomu předražený americký plyn, přibývá skoro každý den. Klub se neustále rozšiřuje...

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama