KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Nadechuje se Trump ke „své“ zahraniční politice? aneb Pár poznámek k summitu G20

V japonské Ósace skončil další ze summitů dvacítky nejvyspělejších ekonomik světa. Co přinesl?
Přehlídka nejmocnějších...
Přehlídka nejmocnějších...
G20
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Nejvíce titulků summit G20 nabídl ve chvíli, kdy bylo oznámeno možné řešení obchodní války mezi USA a Čínou, tedy nejdůležitějšího konfliktu planety, který výrazně ovlivňuje situaci v celém světě a mimo jiné hrozí přerůst v další globální finanční krizi. Po setkání Donalda Trumpa s jeho čínským protějškem Si Ťin-pchingem svitla naděje -- Trump slíbil, že sice ponechá aktuální dovozní cla na čínské zboží v platnosti, ale nebude je už navyšovat na avízovaných 300 miliard dolarů, a navrch ještě oficiálně dovolí americkým firmám dodávat čínskému Huawei komponenty, které „nejsou až tak velkým problémem z hlediska národní bezpečnosti“. Výměnou za to měla Čína dovolit významnější dovoz americké zemědělské produkce. Mantinely vcelku jasné, ale už v Ósace Peking dohodu uvítal, ovšem s podmínkou, že „USA splní, co říkají“. Nedůvěra byla na místě, protože z Washingtonu vzápětí zaznělo, že žádná „generální amnestie“ pro Huawei v plánu není, koncern zůstane na americké „černé listině“, stejně jako bude nebude smět volně nakupovat americké komponenty, neboť o jednotlivých prodejích bude rozhodovat administrativa. Washington si tím fakticky ponechává páku k dalšímu nátlaku, což v Pekingu žádné velké nadšení pro novou dohodu jistě nevyvolá.

Není zatím jasné, do jaké míry je Trump s to prosadit svou dohodu přímo ve Washingtonu D.C., tím spíš, že lze usuzovat, že jeho snaha o smír s Pekingem do značné míry souvisí se zahájenou kampaní před prezidentskými volbami v roce 2020. Trump sice dříve obviňoval Čínu, že svou obchodní politikou Ameriku poškozuje, jeho obchodní válka ale obzvláště těžce dopadla především na americké farmáře, kteří vyváželi svou produkci do Číny a současně jsou významnou skupinou Trumpových voličů. Totéž platí i pro americkou střední třídu, jíž navyšování dovozních cel na čínské zboží citelně zatěžuje rodinné rozpočty. Není divu, že zhruba polovina Američanů má ve výsledku Trumpovu obchodní válku s Čínou za špatnou. Jinými slovy, z obchodní války s Čínou se může stát především zásadní vnitropolitický problém – Trump ji musí kvůli svým voličům „rozuzlit“, jeho oponenti mohou naopak chtít konflikt prohlubovat, na principu „čím hůře pro Trumpovy voliče, tím lépe pro Demokratickou stranu“… V každém případě je míček aktuálně na Trumpově straně hřiště.

Ukrajina. Kyjev sice není formálně členem G20, ale teoreticky mohl být pozván „jako host“, stejně jako mnoho jiných zemí. Nestalo se tak, z čeho lze usuzovat, že „svět“ je Ukrajinou už unavený a hodlá ukrajinskou otázku rozhodnout bez Ukrajiny. A podle všeho se znovu potvrdily spekulace, podle nichž je pro Trumpa Ukrajina problémem přinejmenším druhořadým. Už jeho rozhovory s Putinem se podle formulací Bílého domu týkaly „Íránu, Sýrie, Venezuely a Ukrajiny“, jako by byla Ukrajina vystrčena „mimo závorku“, a co víc, v Trumpově delegaci nebyl ani žádný expert na tuto oblast. „Ukrajina Trumpa očividně nezajímá,“ potvrdil pro Forbes přední ruský politolog Fjodor Lukjanov a jeho ukrajinský kolega Kosť Bondarenko maluje vizi další „Bosny“ a rozdělení státu: „Pokud se soupeřící síly na Ukrajině nebudou s to domluvit mezi sebou, přijde dříve či později nějaký představitel západního světa a řekne: Teď vám ukážu, jak se má spravovat stát.“ Ostatně, s německou kancléřkou Angelou Merkelovou se Putin shodl na obnovení „normandského formátu“ rozhovorů, ale za podmínky, že už to nebudou „jednání pro jednání“. „Pokud se nyní pokoušejí celý proces aktualizovat, znamená to jediné, a to, že Západ zkusí nutit Ukrajinu, aby začala plnit minské dohody, počínaje odsunem vojsk až po deeskalaci. Možná i jednostranně. Západ může po Kyjevu chtít, aby přiznal autonomní status Donbasu, což be finále povede k měkké a plnohodnotné federalizaci,“ dodává Bondarenko. 

S ukrajinskou otázkou úzce souvisí i další události. Donald Trump se na půldruhé hodiny setkal s Vladimirem Putinem. Bylo to sice už jejich třetí setkání, z nichž to hamburské a helsinské k ničemu konkrétnímu nevedly, nicméně nyní Rusko prý „poprvé“ pocítilo z americké strany „vzájemnost“, zatímco Trump zdůraznil, že chce opravdu posilovat vzájemné kontakty. Není jasné, zdali to v praxi něco znamená, nebo spíš, zda Trump bude s to na domácí scéně nějaký posun ve vztazích s Ruskem prosadit, nicméně americký prezident prý „seriózně zváží“ Putinovo pozvání na příští rok do Moskvy na oslavy 75. výročí Dne vítězství, přičemž Emmanuel Macron už stejné pozvání rovnou přijal. Jsou to další náznaky, že se Západ snaží normalizovat dialog s Ruskem (a to s sebou nese i nutnost rychleji vyřešit „Ukrajinu“). Současně hlavní západní státy odhlasovaly návrat Ruska do parlamentního shromáždění Rady Evropy a třeba úřadující šéfka německých sociálních demokratů Manuela Schwesigová veřejně zpochybňuje smysluplnost sankcí proti Rusku, protože zatímco kvůli sankcím strádají němečtí farmáři, Rusko si vesele obchoduje s Čínou... Nelze proto vyloučit, že začíná pomalé a postupné odbourávání západních sankcí, možná i při současném zachování dosavadní rétoriky.

Ostatně, nový přístup lze „stopovat“ i k dalšímu významnému bodu summitu G20, jímž se stal Trumpův postoj k Turecku. Americký prezident vyjádřil podporu tureckému kolegovi Recepu Erdoganovi s tím, že už netrvá na tom, aby byla Ankara sankčně trestána za to, že kupuje ruské protiraketové systémy S400. Podle Trumpa to totiž ani není Erdoganova chyba, nýbrž chyba Obamova, jehož administrativa odmítla Turecku dodat rakety Patriot a donutila tak Ankaru obrátit se k Rusku. Z takového obratu je patrné, že si Bílý dům plně uvědomuje, jaký význam má Turecko nejen pro americkou blízkovýchodní politiku, ale především že NATO, jehož je Turecko členem a USA vedoucí silou, nevnímá konflikt s Ruskem zas až tak ostře, jak by se z rétoriky mohlo zdát. Pryč jsou najednou obavy, že by Rusko prostřednictvím S400 mohlo „špionit“ v arzenálech Aliance, a už vůbec Washingtonu nevadí, že Rusko spolu s raketami dodá Turecku i část technologií, takže si Turci do budoucna budou s to vyvíjet a vyrábět rakety sami… Nejspíš už v dohledné budoucnosti se ukáže, zda Trump (současně se vstřícnými gesty) Rusku a Turecku přenechal i veškerou starost o Sýrii, odkud „slovně“ odchází už druhým rokem, ale vždy přitom naráží na (zatím) nepřekonatelný odpor domácích jestřábů.

„Rodinné foto“ před zahájením summitu ukázalo i na další obrat – saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán na něm stál uprostřed, hned vedle Donalda Trumpa, načež se setkal s většinou přítomných západních politiků. Deset dní před summitem přitom OSN obvinila právě prince MbS z osobní odpovědnosti za loňskou vraždu Džamála Chašúgdžího, který byl za hojně probíraných okolností „zlikvidován“ na saúdském konzulátu v tureckém Istanbulu. Jinými slovy, rétorika o „krvavém“ princi bude možná znít ještě nějaký čas, ale fakticky Západ prokázal, že spojenectví s ropnou Saúdskou Arábií je mu z mnoha důvodů dražší než život jednoho známého muže. Vše odpuštěno, vracíme se. 

Summit, na němž se všichni – s výjimkou USA – shodli na pokračování pařížské dohody o klimatu, vyvrcholil zlatým píárovým hřebem, bleskovým, ale očividně déle a v tajnosti dojednávaným setkáním Donalda Trumpa se severokorejským Kimem. Trump jako první úřadující americký prezident po roce 1953 překročil linii příměří mezi oběma Korejemi a vstoupil na severokorejské území, kde si pro fotografy potřásl rukou s Kimem a strávil s ním necelou hodinu. Není zatím jasné, zda se dohodli na něčem konkrétním v otázce jaderného odzbrojení, ale důležité je, že Trump s sebou nevzal svého poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona, jemuž je přičítána vina za krach letošních „velkých“ rozhovorů s Kimem. Místo do demilitarizovaného pásma mezi oběma Korejemi zamířil na státní návštěvu Mongolska. S ohledem na vývoj to ze všeho nejvíc připomíná svého druhu „vyhnanství“. Je jasné, že spekulace o Boltonově blížícím se konci v Bílém domě tím dostávají nový náboj. A s tím posilují i spekulace, zda se Donald Trump po splasknutí bubliny kolem Russiagate nadechuje k nové zahraniční politice, kterou chtěl z valné části razit už od svého zvolení. Celkové vyznění ósackého summitu G20 by tomu mohlo napovídat…  

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama