KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Opravdu Daeš dokázal zmanipulovat Trumpa v Iráku?

Je vcelku jasné, že pokud Bagdád počítá s odchodem Američanů (a samozřejmě i Čechů a dalších západních vojáků, kteří jsou už na hraně kategorie „okupant“), musí si hledat nové spojence.
Raketové útoky na základny rozhýbaly status quo v Iráku
Raketové útoky na základny rozhýbaly status quo v Iráku
Military.com

Svým způsobem je to mezinárodní politická „bomba“ a odpálil ji na sklonku minulého týdne New York Times. V dlouhém a citacemi „vypolstrovaném“ textu se vrací k raketovému útoku, který 27. prosince loňského roku mířil na americkou základnu v Iráku zvanou K1. Zahynul při něm jeden americký žoldák a několik příslušníků US Army bylo zraněno. Spojené státy takřka okamžitě z útoku obvinily irácké šíitské milice Katáíb Hizballáh, i když prý ve stejné době šéf irácké domácí tajné služby na základně, generál Ahmad Adnán, tvrdil, že „veškeré důkazy napovídají tomu, že za útokem stojí Daeš“. NYT k tomu připomínají, že USA sice opakovaně tvrdily, že mají důkazy proti Katáíb Hizballáhu, ale nikdy je nezveřejnily. A nepodělily se o ně ani s iráckou vládou.

Právě raketový útok na K1 pak ale Donald Trump použil k ospravedlnění amerického útoku proti 400 kilometrů vzdálené (a až na irácko-syrské hranici ležící) základně Katáíb Hizballáhu. Bylo při něm zabito na padesát příslušníků milice, která byla a je nejvýznamnější iráckou silou bojující roky proti Daeši. Následující vývoj je všeobecně známý: naštvaní Iráčané kvůli zabíjení svých hrdinů oblehli americkou ambasádu v Bagdádu, ačkoli k žádným větším „problémům“ tehdy ještě nedošlo. To Trump 3. ledna situaci sám znovu „našlehal“, když nechal u bagdádského letiště zabít íránského generála Kásima Sulejmáního a s ním (mimo jiné) i zakladatele Kataíb Hizballáhu, Abú Mahdího Muhandísího.

Region se tak na počátku roku ocitl na pokraji „velké války“. Nicméně, nový úhel pohledu, který (nejspíš s chutí) přináší tradičně protitrumpovský New York Times, naznačuje, že Trump a jeho nejbližší spolupracovníci podle všeho už dlouho čekali na záminku pro velký „zářez“ proti „íránským silám“ v Iráku. A takovou záminkou se stal právě útok na K1. A bylo přitom úplně jedno, kdo za ním ve skutečnosti stál, shrnuje NYT.

Proč ne? Nebyla by to přece v žádném případě první „false flag“ operace v dějinách. Nicméně, pokud útočil opravdu Daeš, podařil by se mu majstrštyk: využil Trumpovy posedlosti Íránem k rozštěpení doposud jednotného americko-iráckého postupu proti Islámskému státu. A navíc ještě dotlačil Spojené státy ke krokům, které Iráčany jen naštvaly, a tím pádem podle všeho „bumerangově“ povedou k nucenému odchodu amerických jednotek ze země. Jeden nepřítel mizí ze scény. One down, řekl by hrdina klasického westernu.

 

Nahradí Ameriku Rusko s Čínou?

Irácký parlament už opravdu pověřil vládu, aby legislativně usilovala o vyhnání Američanů ze země. Zvláštní ovšem je, že na obzoru není jen americký odsun, ale rovnou změna iráckých pólů. Establishment v Bagdádu už stihl zahovořit o zájmu na prohloubení vojenské spolupráce s Čínou, která mu nabízí všestrannou „náhradní pomoc“, a nově se navíc stále hlasitěji mluví o tom, že na irácká „bitevní pole“ vstoupí Rusko. Je vcelku jasné, že pokud Bagdád počítá s odchodem Američanů (a samozřejmě i Čechů a dalších západních vojáků, kteří jsou už na hraně kategorie „okupant“), musí si hledat nové spojence. A Rusko si v Sýrii v uplynulých letech „v přímém přenosu“ udělalo na Blízkém východě renomé spolehlivého spojence, který se přitom zas až tolik nevnucuje a ponechává vnitropolitický vývoj domácím hráčům. Proto nyní přibývá zpráv o rusko-iráckých jednáních, která mají prohloubit vojenskou spolupráci obou zemí. O podrobnostech se toho sice zatím moc neví, ale přiznaně se diskutuje o dodávkách ruských protiraketových systémů S400 nebo o ruském letectvu, které by nově poskytovalo vzdušnou podporu pozemním operacím iráckých sil proti Daeši – namísto Američanů.

K tomu je v Moskvě očekáván irácký prezident Barhám Sálih, tedy ten, kterého si Trump onehdy v Davosu spletl s prezidentem íránským. Má do Ruska pozvánku už dlouho, ale cestu odkládal kvůli formování nové vlády. Ta už ale nového premiéra má, a tak je Sálihova cesta za Putinem zřejmě otázkou nejbližší doby. Putin před pár dny přijímal v Kremlu nové velvyslance z několika zemí, mezi nimi i toho iráckého, přičemž zdůraznil ruskou podporu „svrchovanosti a bezpečnosti“ Iráku. Nepokrytý políček Washingtonu, v době, kdy se „svrchovanost“ stává heslem většiny iráckého politického spektra.

 

Irák Iráčanům?             

Irák má mezitím nového předsedu vlády, který by mohl mnohé změnit. Muhammad Alláví byl sice vybrán jako kandidát, který všem důležitým stranám vadil nejméně, ale současně může mít z hlediska Západu ty „nejlepší reference“: dávný odpůrce Saddámova režimu, který si navíc kdysi k exilu nevybral Írán, ale Británii. Nicméně, prý přitom ale nebyl na výplatní pásce západních tajných služeb, a ačkoli je považován za hluboce věřícího, v reálném životě je pragmatik. A jako takový bude spíše na straně Iráku, než aby svou vlast znovu podroboval (zničujícímu) „demokratizačně ropnému“ diktátu z USA, nebo šíitskému diktátu z Íránu. Ve Washingtonu si to nejspíš uvědomují, neboť na rozdíl od „zbytku světa“ do Bagdádu ještě ani po týdnu nezaslali blahopřejný telegram. A už jen to ovšem dokonale uspokojuje Íránce, kteří blahopřáli mezi prvními…  

Faktem zůstává, že Muhammad Alláví bude muset nějak posunout kupředu požadavek parlamentu na odchod amerických (a ostatních západních) jednotek. A to podle všeho nejenže radikálně „promění“ irácké vztahy s USA, takže budou logicky následovat americké sankce, ale současně i utlumí Amerikou podporované protivládní demonstrace, které Irák (i když stále méně) sužují přes půl roku. Americká schopnost ovlivňovat iráckou politiku se adekvátně zmenší a „válka“, kterou tam USA už půldruhé dekády vedou, a která už stála přes dva biliony dolarů, přijde „vniveč“. 

Místopředseda iráckého parlamentu Hasan Káabí koncem minulého týdne vyzval USA, aby svůj odsun z Iráku urychlily samy a nechaly Irák Iráčanům. Ministr zahraničí USA Mike Pompeo reagoval podrážděně.

Nicméně, nad tím vším se vznáší nepříjemný pocit: Pokud na americkou základnu K1 opravdu útočil Daeš, jak tvrdí New York Times, měl dokonale propočítané vše, co bude následovat. A jeho stratégové odvedli opravdu „dobrou práci“. Pomohli Americe prohrát Irák. A sobě naopak otevřeli nevídané vyhlídky, připomněl by navíc cynik: příklad Sýrie totiž jasně ukazuje, že jakmile islámští teroristé neútočí na západní zájmy, ale míří na nepřátele Západu, v syrském případě na Bašára Asada, Rusko nebo Írán, mají opravdu velkou šanci přestat být teroristy. A stát se „umírněnými rebely“. Možná dokonce i „bojovníky za svobodu“, jako Al Kajda kdysi v Afghánistánu …    

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama