KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Proč Turecko kupuje zrovna ruské S400?

Z pohledu Západu se Turecko pouští do velkého „gambitu“. Na druhé straně je to ale současně důkaz, že v dnešním světě už se „gambity“ smějí.
První dodávky S400 už jsou v Turecku
První dodávky S400 už jsou v Turecku
archiv
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

USA se všemožně snaží bránit svým spojencům v nákupu neamerických zbraní, přičemž kauza ruských protiraketových systémů S400, které už dostává Turecko, je aktuálně nejviditelnější. Z hlediska USA je to logický postup – proč by měli spojenci USA koneckonců dávat miliardy někomu jinému než americkým zbrojovkám, to už by přece žádnými spojenci ani být nemuseli. A co víc, členové NATO by přece měli být zbrojně kompatibilní. Co kdyby se to někdy hodilo? Proto všechny ty nynější hrozby sankcemi, vylučování Turecka z projektu amerických supermoderních stíhaček F35 (a současně dokonce úvahy o vylučování i z NATO) nebo hledání „únikových cest“ z kritické situace, k nimž lze zařadit poměrně bizarní nápad amerického senátora a vyhlášeného jestřába Lindseyho Grahama, podle něhož tedy Turecko nakonec může ruské S400 mít, ale přece je nemusí aktivovat. Mimochodem, ministr zahraničí Michael Pompeo se nejspíš také chytá stébla, když se mu právě taková myšlenka připadá skvělá…  

Americká média tvrdí, že rozhovory o tureckém nákupu amerických raketových systémů Patriot od koncernu Raytheon dál běží, ale není jasné, zda v tomto případě není přání otcem myšlenky. Na jedné straně by to sice možné bylo, protože nový šéf Pentagonu Mark Esper strávil dlouhá léta ve službách právě Raytheonu, na druhé straně ale není jasné, proč by si měli Turci k ruským S400 za dvě miliardy dolarů přikupovat ještě americké rakety za 3,5 miliardy…

Ale nešť, důležitější je, že aktuální vývoj vlastně není až tak překvapivý, natož přelomový.  

Při pohledu na všechny ty hrozby z USA a Evropy, které „turecké“ S400 doprovázejí, by se mohlo zdát, že turecký prezident Recep Erdogan jedná iracionálně až sebevražedně. Nebo že páchá „politickou chybu“, řečeno eufemisticky. Ať už ale nákup ruských raket vypadá na první pohled sebepodivněji, v linii turecké politiky má jasnou logiku. Řeč je o politice, kterou na počátku tisíciletí začal razit Erdogan, když se poprvé stal premiérem. Smyslem byla obnova turecké „moci“, a to v průmyslové i vojenské sféře. Ankara už tehdy začala kombinovat své zbrojní a technologické výhody plynoucí z členství v NATO s možnostmi, které nabízejí státy „mimo Západ“. Začala s výrobou jednoduchých zbraní a postupně dospěla k nynějším bitevním vrtulníkům, samohybným houfnicím, bezpilotníkům nebo raketám krátkého doletu a k plánům na vlastní stíhačku páté generace. Pro ni, mimochodem, prý bude možné využít i rakety, které Turecko vyvíjelo v rámci mezinárodního programu amerických F35. Je jasné, že se Turecko v různých fázích tohoto procesu neobešlo bez technologické a jiné pomoci svých západních partnerů, ale současně od nich vždy jasně cítilo, že je „jen“ jakýmsi cizorodým Tureckem. Čili, důležitým spojencem na jihovýchodním křídle NATO, kterého ale třeba Evropa nikdy na svou hruď „nepřitiskla“.

A tak Turecko „diverzifikovalo“: na jedné straně přijímalo moderní západní vojenské technologie, na druhé straně bylo otevřené technologiím i ze „zbytku světa“. V počátcích Erdoganova vládnutí onen „zbytek světa“ představovala hlavně Čína, s jejíž pomocí Turecko vyvinulo některé typy balistických raket nebo moderních „kaťuší“.  V roce 2013 bylo Turecko blízko tomu, že koupí z Číny i protiraketový systém ZRK HQ 9, který v tendru porazil všechny západní i ruské nabídky. Svou roli prý tehdy sehrála především čínská „flexibilita“ v otázce financování, ale i ochota Pekingu předat Ankaře související technologie.

Obchod se nakonec nekonal, a to kvůli silnému tlaku Baracka Obamy, který prý Erdoganovi několikrát výhružně telefonoval. Pak ale přišel rok 2016, nezdařený pokus o vojenský převrat, z něhož Ankara zcela otevřeně viní CIA a Ameriku jako takovou. A tím i Baracka Obamu. V roce 2017 tedy následoval nový tendr, který už „najednou“ vyhráli Rusové se svými S400. Měli to snadnější – už Obama otočil hegemonistický zájem Spojených států proti Číně, a tak Peking, který se v posledních letech soustředí na svůj region a na Blízkém východě působí vcelku pasivně, dodávky raket pro Turecko až tolik nezajímaly…

Z pohledu Západu se Turecko pouští do velkého „gambitu“. Na druhé straně je to ale současně důkaz, že v dnešním světě už se „gambity“ smějí. Čili, že Západ je sice stále mocný, a může si po celé planetě dělat, co se mu zlíbí, ale přece jen o něco méně, než ještě před pár lety.

Zásadní otázka nicméně zní: Je to vše jen Erdoganova „nacionalistická“ politika, která jednou skončí s ním? Nebo ji bude razit i někdo po něm? I když, svět se mění tak rychle, že možná jeho nástupci nic jiného než následovat ani nezbude.    

         

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama