KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Recep Erdogan na idlíbské křižovatce

Turecký prezident se podporou džihádu v Sýrii prokombinoval do situace, kdy se Al Kajda a další džihádisté ze všeho nejvíc stávají naléhavým tureckým vnitropolitickým problémem.
Turecký prezident oddaluje řešení, ale...
Turecký prezident oddaluje řešení, ale...
Turkish Presidency

reklama

Strategická dálnice z Damašku do Aleppa, která prochází provincií Idlíb, je po osmi letech otevřena pro běžný provoz. Džihádisté, kterým hrozilo obklíčení západně od Aleppa, se stáhli na západ, blíž k tureckým hranicím. Syrská armáda je v této oblasti už jen necelých 10 kilometrů od Darát Izzá, města, které leží na hlavní severojižní spojnici mezi Idlíbem a kurdskými oblastmi. Je to důležitá zásobovací trasa nejen pro Al Kajdu a další napojené džihádistické skupiny, ale i pro stále početnější kontingent turecké armády, která přilehlé kurdské regiony stále ovládá. Ruské i syrské letectvo pozice džihádu v Darát Izzá už několik dní bombardují, pozemní útok může následovat co nevidět. Pokud bude město osvobozeno, je tu pro Ankaru další problém. Další neřešitelný problém…      

 

Nesmyslné sliby

Turecko prostřednictvím „svého“ džihádu i vlastních speciálních sil kontrolovalo provincii Idlíb dlouhé roky, nicméně od prosincového počátku nynější syrské ofenzívy už od jihu a východu ztratilo více než polovinu území. A kajdistický Idlíb se najednou v Turecku stává žhavým vnitropolitickým tématem. Hlavní opoziční, sociálně demokratická a republikánská strana CHP už minulý týden vyzvala prezidenta Recepa Erdogana, aby o situaci v Idlíbu informoval parlament. „Není to Erdoganova strana AKP, kdo zastupuje 82 milionů lidí žijících v Turecku. Je to parlament,“ konstatuje prohlášení CHP, které se v otázce Idlíbu vzácně shoduje i s prokurdskou stranou HDP. Opozice má přitom v parlamentu takřka stejně křesel jako „Erdoganovci“.

„Naši vojáci by dnes nemuseli být mrtví,“ vysvětlil posléze pro média místopředseda CHP Engin Altay v souvislosti s pokračující intervencí do Idlíbu. Turecká armáda totiž za poslední dva týdny přiznává už nejméně pětadvacet mrtvých a desítky zraněných. „A vláda navíc slibuje nesplnitelné nesmysly.“ Mluvil o dohodách, které Erdogan už před časem podepsal s Vladimirem Putinem: že vytvoří v Idlíbu demilitarizovanou zónu a že řady syrské opozice očistí od radikálních džihádistických elementů. „Vyhnat radikály z opozice? Je něco takového vůbec možné?“ ptá se nyní Ergin Algay. „Vždyť neexistuje způsob, jak je od sebe odlišit.“ Idlíb je tak logicky jen „hnízdem všemožných džihádistů. Proměnil se v problém nejen pro Turecko, ale i pro celý svět. A kdo že to ty džihádisty v Idlíbu chrání?“ položil Erdoganovi řečnickou otázku poslanec HDP Necdet Ipekyuz…

A jaké řešení turecká opozice navrhuje? Unisono mluví o tom, že je nejvyšší čas navázat přímé rozhovory s Damaškem a vyjednat vzájemně přijatelnou dohodu.      

Příznačné je, že i když se takové řešení jeví vcelku nevyhnutelným, Erdogan si uchovává image „tvrdé ruky“. Každý druhý den slibuje „okamžité zahájení rozsáhlé ofenzívy“ do Idlíbu a na shromáždění své vládnoucí strany AKP v Izmiru před pár dny jako by názory poloviny parlamentu ani neslyšel. Obvinil opozici z vlastizrady a náležitě velikášsky prohlásil, že, Turecko „nemůže být uzavřeno jen na svých 780 tisících kilometrech čtverečních“ a že i když libyjská Misráta nebo syrské Aleppo, Homs a Hásaka leží mimo nynější Turecko, jsou „uvnitř jeho emočních a fyzických hranic“. A co víc, Turecko se prý postaví všem, kdo se bude pokoušet „omezovat tureckou historii jen na posledních 90 let“. Sny o obnovení osmanské říše? Možná. Možná ale taky jen snaha uklidnit alespoň na čas druhou, nacionalistickou polovinu Turecka, která Erdogana volila, má reálnou starost o osud turkmenských národů na severu Sýrie, ale současně už odmítá přijmout „byť jen pět dalších syrských uprchlíků“ z Idlíbu nebo odkudkoli odjinud, jak před pár dny citoval portál Middle East Eye činitele z turecké příhraniční provincie Hatay.

 

Z Idlíbu na východ

Nicméně, syrská armáda už pár dní svádí boje s Al Kajdou a tureckou armádou – kajdisté už ani neskrývají, že bojují v tureckých obrněných vozidlech a tancích – o Al Najrab, poslední významnější město před východněji ležící provinční metropolí Idlíbem. Nejsou to ale přitom boje podle všeho nijak urputné, neboť na straně džihádu při několika neúspěšných pokusech o prolomení syrské linie útočilo vždy maximálně dvě stě ozbrojenců. A byli odraženi a vrátili se; fronta se v Al Najrabu v každém případě zastavila. Bezmála 10 tisíc tureckých vojáků s tanky a obrněnými transportéry v oblasti by přitom mohly syrskou ofenzívu zastavit, možná i otočit. A to se neděje, stejně jako syrská armáda zatím neútočí přímo na město Idlíb nebo nedaleký Taftanáz, kde jsou dislokovány početné turecké oddíly – případným vítězstvím by si otevřela cestu až k hranicím s Tureckem, ale to by byla pro Erdogana a jeho voličskou základnu „zásadní porážka“. A tak se žádná z obou výše uvedených možností nenaplňuje ve jménu uchování statu quo. Zatím. Místo toho ale syrská armáda postupuje do Idlíbu jinudy, z jihovýchodu.

Čistě objektivně vzato by Erdogan musel být šílenec, kdyby opravdu podnikl ofenzívu proti syrským a ruským jednotkám. V Kremlu to očividně jasně chápou, když každou jeho další pohrůžku „odpinkávají“ s tím, že přece nemá smysl mluvit o „nejhorším možném scénáři“. Jinými slovy, Erdoganovy hrozby proti Sýrii jsou spíše mířeny na domácí politickou scénu. To ale nic nemění na tom, že se turecký prezident v Idlíbu prokombinoval do neřešitelné situace. A ani případná dohoda o dalším zastavení palby ve skutečnosti vůbec nic neřeší, jen problém „Kam s Al Kajdou?“ odloží maximálně o pár dní: Podporovat Al Kajdu sice už otevřeněji snad ani nejde, to ale nepřináší žádný pozitivní výsledek, politický ani vojenský. A zřeknutí se další ochrany Al Kajdy může vyústit v těžký problém pro Turecko – koneckonců, dlouhé roky ji vyzbrojovalo nejmodernějšími americkými zbraněmi a má ji v oblasti svých hranic.     

Problémem je pro Turecko i skutečnost, že je v tom samo. Je sice stále členem NATO, ale ostatní členské státy na jeho výzvu k obraně Al Kajdy v Idlíbu minulý týden nezareagovaly. Jen Donald Trump ho podpořil v boji. Tedy jen slovně. Požadované stíhačky, které by kontrolovaly vzdušný prostor kolem Idlíbu, neslíbil.

Turecký prezident mezitím oznámil, že na 5. března svolal summit s Ruskem, Francií a Německem, který by se měl Idlíbem zabývat. Turecký deník Daily Sabah naznačuje směr Erdoganových úvah, když tvrdí, že „jediným způsobem, jak zastavit další příliv migrantů do Turecka, je změnit přístup k Sýrii – zříci se veškerých ideologických klišé, k nimž patří územní celistvost a integrita Sýrie“. Čili, rozparcelování Sýrie, přičemž jednu část by logicky získala Al Kajda. Schválně, jak se k vizi takového oficiálního Kajdistánu staví Německo a Francie? Sýrie a Rusko ji rozhodně odmítnou. 

Erdogan nicméně sám připouští, že konání summitu vůbec není jisté, byť „odpískaný“ ještě podle všeho není. Z čehož ovšem mimoděk plyne, že přinejmenším do té doby žádné vlastní radikální rozhodnutí o Idlíbu a Al Kajdě nepřijme. A že syrská armáda do té doby může vcelku „svobodně“ dál očišťovat Idlíb od džihádu, aniž by přitom ale dobývala neuralgické, symbolické body typu města Idlíb. (Mimochodem, ruské a turecké jednotky v naprosté tichosti mezitím obnovily společné hlídkování v kurdských oblastech na východě Sýrie, což o nějakých zásadních rozporech mezi Tureckem a Ruskem nenapovídá…)           

Zatímco tedy turecký prezident dál přešlapuje před zásadním rozhodnutím, které pro něj neslibuje žádné dobré možnosti, zdá se být vcelku pochopitelným, proč mu v otázce boje proti Sýrii jako jeden z mála tleská zrovna Donald Trump, podle něhož Turecko „brání humanitární katastrofě“ v Idlíbu. Důležitějším ale asi bude, že jakmile syrská armáda ovládne Idlíb na severozápadě země, stočí se na syrský východ, kde Trump rozkázal „hlídat syrskou ropu před syrskou vládou“. A USA očividně chtějí ovládat syrskou ropu v Sýrii co nejdéle. Jak by se ale světu „prodávalo“, pokud by o syrskou ropu byly nuceny přímo bojovat proti syrské armádě?

 

Tereza Spencerová    

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama