KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Schválně, odejdou z Iráku Iráčané, nebo Američané?

Na Irák lze podle všeho rovněž aplikovat okřídlené úsloví z Afghánistánu, podle něhož mají „Zápaďáci“ sice hodinky, ale místní mají čas.
Irácká policie další raketomet našla rychle
Irácká policie další raketomet našla rychle
moi.iraq

Pentagon v pátek potvrdil, že v Iráku podnikl nálety na pět zařízení proíránské šíitské milice. Byla to prý odveta za středeční raketovou palbu na základnu Al Tádží severně od Bagdádu, při níž přišli o život dva američtí a jeden britský voják. Tento raketový útok na americkou základnu se odehrál 11. března, tedy v den nedožitých narozenin velitele íránských Revolučních gard generála Kásima Sulejmáního, kterého Američané zabili 3. ledna v Bagdádu. Jinými slovy, načasování jasně dokazuje, že to byla také odveta. Čili, Pentagon přišel s odvetou za odvetu, čemuž od ledna předcházelo už dalších několik odvetných kol z obou stran. Jen při nynějších pěti „odvetných“ raketových útocích  Američané -- kromě bezmála třicítky bojovníků šíitských milicí Katáíb Hizballáh a dalších oddílů -- zabili také nejméně šest civilistů. A zničili kde co, třebas i opravované civilní letiště v šíitském poutním a posvátném městě Karbala.

Arabské sociální sítě spekulují, zda Američané jen nemají ponětí, kdo na jejich základnu ve skutečnosti zaútočil, nebo jestli bylo smyslem „odvety“ napáchat co nejvíc škod a zasít v Iráku zase něco z bushovské „hrůzy a šoku“. Jedni z „odvetně postižených“, milice Harakát Nudžábá, už v každém případě Američanům slibují odvetu ve stylu „oko za oko“, přičemž současně v neděli začalo platit jejich ultimátum, podle něhož bude každý Iráčan, který bude i nadále udržovat kontakty s americkými jednotkami, považován za „cizího agenta“ a za odpovídající důsledku si bude moci sám. USA přitom zaútočily i na základnu milicí v Džurf Sachru, kde mají šíitští bojovníci gloriolu lokálních hrdinů, neboť právě oni město v roce 2014 osvobodili od Daeše. Terčem se stala i základna milicí, které na severu Iráku stále ještě bojují pro zbytkům Islámského státu… (Není bez zajímavosti, že britská vláda svým vojákům „odvetu“ zakázala, neboť, podle Wall Street Journal, nebyla přesvědčena o skutečných vinících, a navíc jí americké právní zdůvodnění prý nepřišlo jako dostatečné.)  

Americké velení v Iráku následně reagovalo ujištěním, že odvetné raketové útoky nemají narušovat „partnerství“ s iráckými ozbrojenými silami, a už vůbec nemají být vnímány jako „přehlížení irácké svrchovanosti, integrity, reputace státu a jeho občanů“. Nicméně, podobné formulace žádný velký dojem podle všeho neučinily, a co víc, samotné „odvetné“ útoky nepřinesly ani očekávaný „odstrašující“ účinek. V sobotu – a dokonce během dne – totiž na základnu Al Tádží znovu dopadly rakety. Podle některých zdrojů jich bylo až třiatřicet a zranily další tři americké vojáky, přičemž dva z nich těžce.

 

Když stačí mobil

To už se ozvala i irácká armáda, jejíž velení vyzvalo vládu v Bagdádu k urychlenému vyhnání „zahraničních“, tedy hlavně amerických, jednotek ze země. Jinými slovy, irácká armáda považuje další vojenskou přítomnost USA za destabilizující a je připravena bojovat proti zbytkům Daeše sama. Oficiální prohlášení přitom zdůrazňuje, že je zcela nepřijatelné, aby „zahraniční“ síly útočily na irácká vojenská zařízení bez souhlasu irácké vlády. Postoj irácké armády je o to významnější, že v jejím vrchním velení i ve společném „protiteroristickém velitelském centru“ jsou důstojníci obvykle považovaní za proamerické, s výcvikem v USA a mnozí z nich s řadou amerických medailí. Z čehož plyne, že už ani „věrní“ nadále nepovažují americkou armádu za spojence, ale spíš za okupanta.

„Nelze zapomínat, že šíitské milice jsou uznávanou součástí iráckých ozbrojených sil,“ vysvětlil ještě před druhým raketovým útokem na Al Tádží irácký politolog Sadžád Džijád pro americkou televizi NBC. „Nyní mají tyto skupiny pocit, že jsou oprávněny reagovat, otevřeně bránit iráckou svrchovanost, ale současně přitom udržovat souvislý tlak proti Američanům. Žádné nepřekročitelné červené čáry už nejsou.“ 

Irácká policie mezitím našla místo, odkud byla na základnu odpálena sobotní dávka raket – raketomet na principu "kaťuše" ukrytý pod jakousi stříškou, zapuštěný do země. Stačilo, aby někdo odstranil část stříšky a raketomet odjistil. Pak už mohl začít pálit, třebas prostřednictvím prozvonění přes mobil. To vše mohl zvládnout jeden člověk během několika minut.

Otázkou samozřejmě je, kolik takových ukrytých raketometů namířených na americké základny v Iráku ještě je. Mohou jich být desítky, ale klidně i stovky. Bez jasné odpovědi na tuto otázku je jasné, že Pentagon není s to své vojáky v Iráku ubránit. A poslední dny ukazují, že není s to své nepřátele ani odstrašit, naopak, jejich řady se rozrůstají.      

 

Až do vyčerpání

Západ celou situaci stále vydává za válku USA proti Íránu, a nelze vyloučit, že ji právě tak pojímají i ti, kteří o akcích rozhodují z Pentagonu. Ale ve skutečnosti je řeč o amerických jednotkách, které jsou v Iráku bez souhlasu irácké vlády a proti vůli iráckého parlamentu. Čili, dokud USA s Bagdádem případně nedojednají novou dohodu o vojenském pobytu, jsou – spolu s dalšími západními armádami včetně té české -- okupačními jednotkami. A jako takové jsou legitimním cílem, ať se to někomu líbí nebo ne. Šíitské milice jsou oficiální součástí pravidelné irácké armády a americké útoky tak míří na irácké jednotky na iráckém území. Při nejmenším právě tak vše vidí drtivá většina Iráčanů. A přinejmenším proto budou mít další útoky proti Američanům značnou podporu.

Nejspíš lze přitom na Irák aplikovat okřídlené úsloví z Afghánistánu, podle něhož mají „Zápaďáci“ sice hodinky, ale místní mají čas. Dva zabití američtí vojáci na základně Al Tádží, dva další, kteří zemřeli pár dní předtím (za dosud nevyjasněných okolností) při protiteroristické operaci, desítky zraněných k tomu, rakety, které už stabilně dopadají na areál amerického superopevněného velvyslanectví v Bagdádu… Okopávání amerických kotníků může trvat dlouho, až do amerického vyčerpání. Nebo do okamžiku, kdy USA v Iráku znovu rozpoutají válku, kterou budou tentokrát obhajovat jako „odvetnou“. V obou případech vše ale dříve či později (a s menšími či většími ztrátami) skončí tím, že z Iráku odejdou buď Iráčané, nebo Američané… Schválně.

Současná politika USA v Iráku je v každém případě neuchopitelná. Je s podivem, že si to alespoň američtí spojenci, včetně České republiky, stále nejsou s to otevřeně přiznat.

Za to stíny Kásima Sulejmáního nebo Abú Mahdí Muhandísího jsou dlouhé. A nikam nemizí.

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama