KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Schyluje se k malé „vánoční“ válce Ruska s Tureckem o Libyi?

Rusko nemá prostředky, a nejspíš proto ani chutě, stát se „blízkovýchodním četníkem“ po někdejším americkém vzoru. Soustředí se ale na dosažitelné cíle a jeho diplomacie jede na plné obrátky
Turecká armáda brání libyjskou vládu
Turecká armáda brání libyjskou vládu
TRT

Turecký parlament podle očekávání schválil vojenskou dohodu s muslimsko-bratrskou vládou v Tripolisu, která je současně mezinárodně uznávanou vládou Libye. I předtím se ale spekulovalo, že turečtí vojáci už pomáhají Tripolis bránit před postupujícími jednotkami rebelského sekulárního maršála Chalífy Haftára, který v posledních dnech Tripolis obklíčil a dal tamní vládě ultimátum k dobrovolnému odchodu právě do dneška. Turecký Recep Erdogan přítomnost svých vojáků potvrdil, když o víkendu prohlásil, že v případě nutnosti pošle další. Haftárova „Libyjská lidová armáda“ kontrovala pohrůžkou, že odrazí jakýkoli případný turecký útok, načež zajala u pobřeží nákladní loď s tureckou posádkou, prý aby prozkoumala její náklad. Šéf vlády z Tripolisu si telefonoval s čečenským lídrem Ramzanem Kadyrovem, aby si vyšlapal cestičku k Putinovi, který formálně podporuje Haftára. Putin si s Erdoganem o Libyi telefonoval dvakrát během minulého týdne a osobně chtějí vše probrat, až budou 8. ledna spolu slavnostně zahajovat provoz plynovodu TurkStream…

Propletenec faktů z posledních dní. Znamená, že se Rusko s Tureckem v Libyi dostávají do střetu? Navíc do střetu, který se velmi podobá nepřehledné situaci v Sýrii, oproti níž si jen obě země vyměnily role a v pozici „měniče režimu“ je v libyjském případě Rusko?

Odpověď není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohla zdát. Tím spíš, že krizi v Libyi, která může skončit „vánočním“ pádem Tripolisu, nelze oddělit od obecnějšího obrazu situace ve východním Středomoří. Turecko se v posledních měsících a týdnech pokouší prosadit svůj vliv v oblasti, která se táhne od sporných vod kolem Kypru nebo řecké Kréty až k libyjským břehům. Jeho odpůrci už se proto šikují: k Řecku, Kypru, Izraeli a Egyptu už se přidávají také Jordánsko, palestinská samospráva nebo Itálie – ti všichni mají velké plány s obrovskými zásobami zemního plynu, které byly v posledních letech nalezeny právě ve východním Středomoří. Proti Turecku ale stojí také Haftárova armáda v Libyi, kterou otevřeně podporují úhlavní nepřátelé muslimsko-bratrské ideologie, Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie. Spojené státy a Francie se do současné velké hry nijak aktivně nezapojují a omezují se, přinejmenším prozatím, jen na „kibicování“.

A pak je tu samozřejmě Rusko, které v Libyi formálně stojí na straně maršála Haftára proti Turecku, ale z nadhledu hraje méně uchopitelnou, zato všeobjímající roli. A zatím se zdá, že ať už se eskalace napětí ve východním Středomoří bude odvíjet jakkoli, Rusko vyhraje. Nebo alespoň neprohraje.

Moskva má tradičně dobré vztahy s Kyperskou republikou, za Netanjahuovy vlády se stala blízkým spojencem Izraele, s Egyptem za Abdala Fattáha Sísího ji pojí čím dál širší vojenská i ekonomická spolupráce, a ačkoli podporuje Haftárovu armádu, v jejích řadách jsou k vidění jen ruští žoldáci z tzv. Wagnerovy armády a nikoli příslušníci ruských pravidelných jednotek. Bylo by ale nejspíš chybou z takto rozdaných karet vyvozovat, že Erdoganova prohra bude ruským ziskem (nebo naopak).

V první řadě totiž platí, že Rusko sice v Libyi podporuje maršála Haftára, ale ruské ropné koncerny po několikaleté přestávce už znovu „vesele“ těží ropu ve spolupráci právě s muslimsko-bratrskou vládou z Tripolisu. A fakt, že „za Haftára“ bojují „jen“ žoldáci, poskytuje Kremlu určitou „nečernobílou“ flexibilitu, s níž se může rozkročit po celé Libyi, neboť do jasně vymezených rolí hlavních Haftárových vojenských sponzorů se tak dostávají Spojené arabské emiráty a Egypt. Z tohoto pohledu bude Rusku ve finále vyhovovat jakýkoli výsledek řešení libyjské krize, ať už to bude řešení vojenské, nebo prostřednictvím vyjednávání. Dokázali se totiž promanévrovat do situace, která není nepodobné té v Sýrii – Rusko se sice účastní tamního konfliktu, ale současně pro mnohé z nesvářených stran působí i jako hodnověrný vyjednavač s kontakty, kam se jen podíváte.

Nejspíš i pro uchování této role se Rusko nijak hlasitě nezapojovalo do hádek o zdroje zemního plynu v pobřežních vodách kolem Kypru. Turecko se opírá o severní, tureckou část ostrova, a činí si na ně nárok, ale jeho aktuální vztahy s NATO, Spojenými státy nebo Evropskou unií jsou natolik napjaté, že Erdogan dříve či později zjistí, že je opravdu závislý na svých „nových přátelích“ v Moskvě. Sjednocení Kypru není ani na pořadu dekád, což pro změnu výrazně omezuje možnosti NATO vstoupit do procesu a stát se třebas nějakým garantem kyperské bezpečnosti. A pomalu vznikající konflikt ve východním Středomoří pro změnu ničí vyhlídky na dodávky plynu z této oblasti do Evropy. První analytici už připouštějí, že tím Erdogan donutí přinejmenším Izrael, aby začal s Ankarou znovu vyjednávat… Středomořský plyn by byl na evropském trhu samozřejmě zásadní konkurencí plynu ruskému, ale současně i zkapalněnému plynu americkému, který se chce do Evropy natlačit a ruský plyn přitom „usankcionovat“ zpět do země. Ale je tu přece ruský spojenec Izrael a jeho ekonomické zájmy; a zájmy Izraele bývají pro americký establishment svaté…

Rusko nemá prostředky, a nejspíš proto ani chutě, stát se „blízkovýchodním četníkem“ po někdejším americkém vzoru. Soustředí se ale na dosažitelné cíle a jeho diplomacie jede na plné obrátky. Udržuje konstruktivní vztahy takřka s každým, kdo v neklidném regionu něco znamená. Z čehož plyne, že Erdoganovo Turecko dříve či později požádá Rusko o pomoc, aby se v regionu nedostalo do naprostého obklíčení. Z čehož pro změnu plyne, že se Moskva s Ankarou jen kvůli Libyi jen tak nerozejdou, natož aby spolu bojovaly… 

             

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama