KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Spáchal šéf Bílých přileb James Le Mesurier sebevraždu, nebo…?

Dlouhodobá těsná spolupráce s Al Kajdou a dalšími džihádisty přímo v terénu si na Bílých přilbách vybrala svou daň.
Snímků mrtvého muže existuje jen několik
Snímků mrtvého muže existuje jen několik
yeni safak
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Bývalý důstojník britské armády a zakladatel syrských „záchranářských“ tzv. Bílých přileb, James Le Mesurier, zemřel. Třiačtyřicetiletý absolvent elitní vojenské akademie v Sandhurstu podle prvních zpráv našel smrt údajně po pádu z okna svého domu v Istanbulu, z něhož se už po pár dnech vyklubalo těžce opevněné sídlo Bílých přileb, do něhož se dalo dostat jen přes ochranku a dvojí dveře, které se otevřely až na otisk prstu. Le Mesurierova žena tureckým médiím sdělila, že její manžel trpěl psychickými problémy, úzkostí a nespavostí a užíval příslušné uklidňující léky. Pak prý ale nad ránem kdosi neznámý zaklepal na dveře…

 

Miliony za YouTube

James Le Mesurier stál v čele Bílých přileb od přelomu let 2012 a 2013, kdy měl vycvičit prvních asi dvaceti syrských opozičníků. Skupina, která má dnes asi tři tisíce příslušníků, už tehdy dostávala finance prostřednictvím Le Mesurierovy neziskové organizace Mayday Rescue, která formálně sídlila v Nizozemsku. Od roku 2015 získávala peníze z Fondu konfliktní stability a bezpečnosti britského ministerstva zahraničí, jehož prostřednictvím se britská vláda – slovy Margaret Thatcherové a posléze i Borise Johnsona – mohla vyhýbat obviněním, že razí ve světě zájmy „Globální Británie“. Americký investigativní novinář Max Blumenthal ve svých rešerších dokládá, že Bílé přilby od britského ministerstva zahraničí dostaly celkem 55 milionů dolarů a dalších 23 milionů od britské Agentury pro mezinárodní rozvoj, USA poskytly 32 milionů, další miliony přicházely také od vlád Německa, Dánska, Nizozemska nebo například Kataru, který v syrském konfliktu financoval i Al Kajdu a další džihádisty. Čili, od států, které nijak neskrývaly cíl svrhnout syrský režim. Což z Bílých přileb učinilo bezpochyby nejlépe financovanou „záchrannou službu“ na světě, tím spíš v situaci, kdy nelze nijak hodnověrně doložit, kolik lidí že to vlastně zachránili…

Ačkoli se Bílé přilby opravdu vykreslují jako „záchranáři v první linii“, působily vždy jen na územích ovládaných Al Kajdou a dalšími džihádistickými skupinami, přičemž nejvíce prosluly svými píárovými „filmíky“ na YouTube a dalších sociálních sítích, v nichž dramaticky předváděly především důsledky četných „Asadových chemických útoků“. Právě na Bílé přilby a „údaje na sociálních sítích“ se pak odvolávaly USA, Británie a Francie při svých „kárných“ raketových útocích proti Sýrii. Nicméně, mezitím například slavný americký investigativní reportér Seymour Hersh odhalil lži za prvními „Asadovými chemickými útoky“ počínaje rokem 2013, syrský producent BBC přiznal, že „Asadův chemický útok“ v Dúmě z loňského dubna byl nahraný, a k tomu už dva nezávislé zdroje z Organizace pro kontrolu chemických zbraní (OPCW) veřejně potvrdily, že se organizace snaží své zprávy o chemických útocích v Sýrii na přání západních vlád přizpůsobovat tak, aby odpovídaly „filmíkům“ Bílých přileb a nikoli realitě. 

Dlouhodobá těsná spolupráce s Al Kajdou a dalšími džihádisty přímo v terénu si ale na Bílých přilbách začala vybírat svou daň i jinak. Dokumentární a emocemi přetékající snímek o Bílých přilbách sice ještě v roce 2017 dokázal „po zásluze“ získat Oscara, ale tvůrci filmu se na předávání cen nedostavili – americké ministerstvo vnitřní bezpečnosti totiž zakázalo vstup kameramanovi a mluvčímu Bílých přileb Chálidu Chatíbovi kvůli jeho napojení na teroristy. Ředitel Bílých přileb Riád Sáleh tehdy o americké vízum ani raději nežádal, protože má ze stejných důvodů „zákaz“ do USA už od dubna 2016. Není bez zajímavosti, že Threshold Foundation, která dokument o Bílých přilbách spolufinancovala, se už půl roku před udílením Oscarů od celého projektu distancovala s tím, že „odmítá militaristické postupy“ Bílých přileb.

Pak si nejspíš kdosi všiml, že Al Kajda už nejméně třikrát veřejně pochválila Bílé přilby za jejich neutuchající pomoc teroristům v Sýrii, a USA loni v květnu svým „záchranářům“ další peníze zmrazily. Krátce po nich zavřelo kohoutky také Nizozemsko. Když měli být některé „Bílé přilby“ po porážce džihádu repatriovány z oblastí na jihu neb východě Sýrie, Británie odmítla stovky „svých“ záchranářů vpustit na své území a některým dokonce zrušila i britské občanství. 

Dnes už Bílé přilby působí prakticky jen v provincii Idlíb na severozápadě, která je plně v rukou Al Kajdy a spojeneckých džihádistů, neboť jiný prostor už džihádu v Sýrii nezůstal.

Svůj úkol nesplnily. Bašár Asad dál stojí v čele Sýrie dál a většina Západu už připouští, že tomu tak i zůstane.

 

Smrt v Istanbulu

V takových „kulisách“ James Le Mesurier našel smrt na chodníku před opevněným sídlem své organizace. Jak už řečeno, podle manželky se už několik dní bál a mluvil o sebevraždě. Může být ale shodou náhod, že si na něj den před jeho smrtí „zničehonic“ vzpomnělo Rusko; prý to byl bývalý agent MI6, který byl spatřen po celém světě, včetně Kosova, Balkánu a Blízkého východu? Nemusí, ale samozřejmě může. Istanbul se během války v Sýrii stal skutečným rejdištěm tajných služeb domácích i světových, stejně jako islámských teroristů všech barev a odstínů. A napojení Bílých přileb na teroristy uznává i sám Západ.

Turecká prokuratura sice slibuje, že případ „zevrubně prošetří“, ale ve hře je tolik zpravodajských zájmů, že na žádný hmatatelný výsledek spoléhat nelze. Spíš jen na další otazníky. James Le Mesurier, který jen málokdy vystupoval ze „zpravodajského stínu“, by rozhodně nebyl první obětí „vyšších zájmů“, pro jejichž prosazování se živá a těžko kontrolovatelná turecká megapole jeví jako nejpříhodnější místo. V Sýrii už beztak ničeho zásadního dosáhnout nemohl, zato ale musel vědět mnohé. Ale i kdyby opravdu „jen“ spáchal sebevraždu, jeho smrt může – při správném „pootočení“ – jednou ještě posloužit. Třeba jako případná záminka k dalšímu „osvobozování“ Sýrie… 

  

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama