KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Summit NATO bude o penězích pro USA. A ještě o něčem?

Lze být vůbec nejednotným v rámci EU a současně jednotným v takřka identickém NATO, jemuž ale „velí“ USA?
Donald Trump má s Evropou napjaté vztahy už delší dobu
Donald Trump má s Evropou napjaté vztahy už delší dobu
archiv

reklama

Za jeden ze symbolů svého prezidentství Donald Trump očividně považuje „svou“ protimigrační zeď na hranicích s Mexikem. Demokratická strana v Kongresu mu na ni dál odmítá schválit požadované miliardy, a tak Trump na potřeby zdi už před pár měsíci přesměroval 771 milionů dolarů určených v rozpočtu pro evropské spojence na jejich „zadržování ruské agrese“. Pentagon už dříve oznámil zrušení 127 projektů, což má na zeď vygenerovat 3,6 miliardy dolarů, přičemž varoval evropské spojence, že by si zrušené americké vojenské projekty na svých územích měli zaplatit sami. Mluví se například o skoro 22 milionech dolarů na vybavení přístavu ve Španělsku nebo o 59 milionech na vybudování muničních skladů na Slovensku… Před pár dny, na konci listopadu, pak USA oznámily snížení svého příspěvku do rozpočtu NATO, a to z dosavadních 22 na 16 procent. Konkrétně je řeč o zhruba 150 milionech dolarů. Už je jasné, že většinu tohoto rozdílu pokryje Německo, „zdražení permanentky“ v Alianci se ale nevyhne ani ostatním zemím. Třeba Česká republika bude nově do bruselského sídla Aliance ročně posílat 628 milionů korun, zatímco až dosud platila „jen“ 580 milionů. Ještě, že už se svým způsobem vyvlékla z povinnosti nakupovat americké zbraně za dvě procenta HDP – vrtulníky za 4,5 miliardy korun, které hodlá ČR koupit do roku 2023, totiž prakticky vyčerpávají veškeré nabízené možnosti: letadlovou loď nepotřebujeme, stíhačky máme na leasing, obrněné transportéry nabízí spousty evropských firem, radarové systémy jsou lepší izraelské…  

K tomu jsou tu razantně navýšené „účty“ za americké základny také u dalších spojenců USA, v Japonsku či Jižní Koreji, a obrázek, který napovídá o aktuální americké politice a s tím související atmosféře na nadcházejícím summitu NATO je takřka jasný. Americká „vojenská pomoc“ nebo alespoň „přítomnost“ už není žádnou samozřejmostí, ale klasickou placenou (a stále dražší) službou. A to je zásadní politická změna, s níž nejspíš mohl přijít jen „obchodnický instinkt“ nepolitického (a nevypočitatelného) 45. prezidenta USA. Nová realpolitika pro 21. století.

Trumpovi přitom v tomto směru nahrává realita, kterou po dekády vytvářeli jeho předchůdci. V důsledku mu totiž členové NATO a ostatní spojenci „naslouchat“ musejí, obzvlášť ti v Německu, Japonsku a Jižní Koreji, které si vybral ke „zvýšení cen“ za základny jako první. Třebas japonská ústava vznikala pod americkým okupačním dohledem a v zásadě státu zakazuje mít skutečnou vlastní armádu. Jižní Korea je sice také technologicky vyspělá a bohatá, ale z hlediska vojenského platí podobný princip.

Severoatlantická aliance v minulosti vždy důsledně vytvářela iluzi, že se snaží takovým státům pomáhat, jako kdyby lídři USA od rána do večera přemýšleli jen o tom, jak být na stráži států, které se nemohou samy bránit. Trump nyní ale v podstatě nedělá nic jiného, než že vrací celou záležitost ze sféry pokrytectví k větší upřímnosti. Za ochranu si hodlá nechat zaplatit. A jednotlivé státy nemají jinou možnost, než platit. Americký vojensko-průmyslový komplex tím zničehonic nachází další zdroj zisků a Trump na domácí půdě další mocné stoupence.

Na jednu stranu je, obecně vzato, každý pokus o otevřenost v mezinárodních vztazích samozřejmě vítaný jako čerstvý větřík, na stranu druhou lze ale takovou upřímnost považovat rovnou za cestu, na jejímž konci je i dohlédnutelný konec NATO. Lži, propaganda a stavění vzdušných zámků jsou přece v politice velmi důležité – lidé a státy, kteří si myslí, že jsou svobodní, přece nebudou rebelovat proti nesvobodě. Pokud si ale uvědomí, že tomu tak není, následky mohou být všelijaké. A pokud si navíc uvědomí, že místní politici ve stínu amerických základen nezmohou vůbec nic, ale navíc si jako pouhé loutky musejí za základny ještě i připlatit, tak…  

Rozhodnutí USA, že si spojenci za americké základny, zbraně a obecně vzato náklonnost připlatí, mění dynamiku vědomého i podvědomého vnímání transatlantických vazeb. Neboť tím padají po generace budované iluze o „přátelství“ a „spojenectví“. Místo nich dříve či později přijde pocit zrady a okupace – třeba nadpoloviční počet Němců už dnes vnímá „spojenectví“ s USA jako nebezpečné. 

V aktuálně velmi komplikovaném světě nemá smysl předjímat budoucnost, ale nadcházející londýnský summit NATO, který se bude konat 70 let po vzniku aliance, může být svým způsobem zlomovým. Vrcholem, po němž už bude „atlantické“ vojenské nadšení už jen upadat. Šéf NATO Jens Stoltenberg se snaží na poslední chvíli ještě „žhavit“ náladu opakováním, že největším nepřítelem NATO je Rusko, protože se prý nepoddává, dál investuje do jaderných zbraní a porušilo dohodu o raketách krátkého a středního doletu. Jako kdybych NATO nic z toho nedělalo. A onehdy také tvrdil, že NATO musí „reagovat na skutečnost, že se k nám Čína přibližuje a přibližuje“. Dobrý pokus. Nejspíš mluvil o „našem“ Jihočínském moři. Ale ani takové proklamace nepřekryjí skutečnost, že summit NATO bude opravdu především o zisku amerických zbrojovek.

Jediný, kdo se v Evropě tomuto trendu snaží nahlas vzpírat, je Francie. Emmanuel Macron onehdy vyvolal vlny emocí řečmi o „mozkové smrti“ NATO. Mnozí se mu vysmáli, ale jeho ministryně obrany Florence Parlyová dodává, že „nesmíme dopustit, aby se pátý článek charty NATO (to je ten o údajné povinnosti kolektivní obrany) pod tlakem Washingtonu proměnil v „článek F35“, který by zavazoval členy NATO nakupovat jen americké zbraně“. Jak řečeno, Francie je v tom sama. Ostatní alespoň navenek drží krok s tradicí. I když, nový šéf zahraniční politiky EU Josep Borell přiznává, že státy EU nejsou jednotné ve vztahu k Rusku. Některé by chtěly držet sankce dál, jiné je chtějí zrušit. Přitom ale státy EU tvoří drtivou většinu NATO. Lze být vůbec nejednotným v rámci EU a současně jednotným v takřka identickém NATO, jemuž ale „velí“ USA?

V časech chaosu, kdy se unipolární svět pomalu, ale jistě mění ve svět multipolární, bude summit NATO jistě zahalený do o to vzletnějších frází a do postulování velkých i menších hrozeb a souvisejících nepřátel. Ve skutečnosti ale bude jen po penězích. O pořádně velkých penězích pro USA. O čem bude pro „zbytek západního světa“, jehož politici si v drtivé většině navykli na pohodlnou setrvačnost, je velká otázka… 

 

 

Tereza Spencerová

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama