KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Tokio zkouší odsunout EU, Rusko i Čínu do „outu“…

Vše nyní bude záviset na vyjednávacích schopnostech japonského premiéra, ale samozřejmě i na ochotě Washingtonu a Teheránu dospět k nějakému výsledku, který by uspokojoval obě strany a oběma navíc zajistil i možnost „uchovat si tvář“, bez jediného náznaku „kapitulace“.
Japonsko udržuje s Íránem přátelské vztahy
Japonsko udržuje s Íránem přátelské vztahy
The Japan Times
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Spekulovalo se o tom už od konce května, kdy Donald Trump v Tokiu, po jednáních s japonským premiérem Šinzó Abem, po měsících válečnické rétoriky svých spolupracovníků v čele s Johnem Boltonem zničehonic změnil tón a zahovořil o Íránu překvapivě smířlivě. Podezření, že se „něco děje“, bylo o to silnější, že pár dní před Trumpem v Tokiu jednal zrovna íránský ministr zahraničí… Následovalo další oboustranné zklidňování vypjaté atmosféry, až Trumpův ministr zahraničí Mike Pompeo dokonce Teheránu o víkendu nabídl rozhovory. Íránci sice význam jeho návrhu zpochybnili tvrzením o „pouhé slovní hříčce“, ale nabídku jako takovou neodmítli.

A nyní se všechny „tuchy“ potvrzují oficiálně. Japonský premiér Šinzó Abe část příštího týdne, 12. až 14. června, stráví v Teheránu, kde má na programu rozhovory s prezidentem Hasanem Róháním i nejvyšším duchovním lídrem ajatolláhem Chameneím. „Chceme využít našich dobrých vztahů s Íránem i přátelských vztahů s USA a snížit napětí,“ vysvětlil japonský ministr zahraničí zprostředkovatelskou misi svého premiéra. A Teherán vzápětí jeho slova uvítal, s opatrnou nadějí, že Japonsko „pomůže Spojeným státům pochopit situaci“. Abe přitom do Teheránu letí ještě před summitem G20, na němž se v japonské Ósace na konci června sejdou světoví lídři včetně Donalda Trumpa, a tak lze opravdu s „mírným optimismem“ konstatovat, že se věci mohou vydat konstruktivnějším směrem. Tedy ještě alespoň o trochu dál od války.

Situace je aktuálně vcelku příznivá. Donald Trump očividně válku proti Íránu vést nechce, v čemž se může (mimořádně) shodnout i se svými domácími odpůrci z řad Demokratické strany. Izrael je zrovna ochromený a „až po uši“ ve vnitropolitické krizi a bez funkční vlády, což je situace, která zmírnění napětí kolem Íránu zcela jistě nebude na překážku. A další protiíránští „váleční štváči“, tedy monarchové ze Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, se minulý týden přímo v praxi přesvědčili, že jsou s tímto svým puzením v muslimském světě skoro sami.

Vše nyní bude záviset na vyjednávacích schopnostech japonského premiéra, ale samozřejmě i na ochotě Washingtonu a Teheránu dospět k nějakému výsledku, který by uspokojoval obě strany a oběma navíc zajistil i možnost „uchovat si tvář“, bez jediného náznaku „kapitulace“. Nicméně, japonský pokus o zprostředkování nějakého kompromisu mezi USA a Íránem je zajímavý i z jiného pohledu. Například Čína na celou akci nahlíží se znepokojením, neboť Írán v posledních letech považovala za své skoro až „domácí hřiště“, a tak nepřekvapí, že první komentáře v čínských stranických médiích srší pesimismem a lámou nad japonskými „drzými“ průniky do výsostně „čínského prostoru“ dopředu hůl. Peking ale není sám, kdo se v důsledku japonské iniciativy ocitá „v outu“ – totéž totiž platí pro Francii, Británii, Německo, potažmo celou EU, které byly signatářem „obamovské“ jaderné dohody s Íránem z roku 2015. A totéž platí i pro Rusko, které tehdejší dohodu podepsalo také a nárokuje si roli jednoho z hlavních hráčů na Blízkém východě, ale v nynější americko-íránské krizi také, spolu s EU, poznalo mantinely svého reálného vlivu. Nejspíš i proto v Teheránu nyní dávají šanci někomu novému…              

Svět se mění.

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama