KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Turecká ofenzíva proti syrským Kurdům byla odvrácena, ale…

Je to Recep Erdogan, kdo dál drží v ruce všechny trumfy.
Erdoganovi zatím proti USA stačí hrozit...
Erdoganovi zatím proti USA stačí hrozit...
Fair
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Turecký ministr obrany Hulusi Akar označil středeční rozhovory s USA o „bezpečné zóně“ na severovýchodě Sýrie za „pozitivní“: „S uspokojením konstatujeme, že se naši partneři přiblížili naší pozici,“ prohlásil. „Naše plány, přípravy, vyslání našich jednotek, to vše je připraveno. Řekli jsme ale, že chceme postupovat spolu s našimi přáteli a spojenci, Spojenými státy.“

Ve hře je rozsáhlá turecká ofenzíva do syrských oblastí východně od Eufratu, které jsou aktuálně kontrolovány (v turecké dikci) „teroristickými skupinami“ napojenými na ilegální Stranu kurdských pracujících (PKK). Konkrétně Ankara viní Spojené státy, že drží ochrannou ruku nad kurdskými Lidovými obrannými jednotkami (YPG), které jsou podle Turecka odnoží PKK. Pentagon přitom pravidelně odmítá výtky, že by chránil YPG, a to s chabým poukazem na skutečnost, že jeho hlavním partnerem v Sýrii jsou přece Syrské demokratické síly (SDF). Bojovníci YPG ale tvoří páteř SDF, sluší se dodat.

Turecké stanovisko tedy zní vcelku jasně, byť tajnosnubně: „USA se přiblížily turecké pozici.“ Čili, že Kurdové mají smůlu? Velvyslanectví USA v Ankaře vydalo k rozhovorům o „bezpečné zóně“ a společném štábu, který by na situaci dohlížel, jen strohé prohlášení, z něhož zaujme především zmínka o shodě na „rychlé realizaci opatření, která by řešila bezpečnostní obavy Turecka“. A tak nepřekvapí, že mluvčí SDF Mazlum Abdi k turecko-americkým rozhovorům poznamenal, že jeho organizace vítá vznik asi čtyřistakilometrové „bezpečné zóny“ podél hranice, pokud povede ke stabilitě a míru v regionu. „Turecko ale chce v oblasti zůstat a kontrolovat ji, nebo do bezpečné zóny přesunout ozbrojené milice. To pro nás není v žádném případě přijatelné!“

Je ovšem vcelku očividné, že Turecko v tomto případě drží všechny trumfy.

Na hranicích se Sýrií se rojí početné oddíly turecké armády, k Eufratu míří i odhadem 14 tisíc džihádistů z různých Tureckem podporovaných skupin, kteří by se k ofenzívě měli přidat rovněž. Smyslem ofenzívy přitom není jen „eliminace kurdské hrozby“, ale současně i rozšíření tureckého vlivu – další opětovné rozšíření „osmanské říše“, chcete-li – na úkor Sýrie. Kurdové sice k tureckým hranicím přesouvají své jednotky, a i když je jasné, že by turecké oddíly za vstup do kurdské oblasti, „Rojavy“, draze zaplatily, lze očekávat, že by nakonec pravidelná armáda se všemi zbraněmi, které má k dispozici, kurdské oddíly zničila. Přesto není ale aktuálně příliš pravděpodobné, že by se Ankara k ofenzívě opravdu odhodlala. Nejenže by tím na sebe přivolala další „hněv“ Západu, který by se za Kurdy jistě postavil, ale v bojích by mohla přijít i o citelnou část džihádistů, bez nichž by pro změnu neudržela vliv v kajdistickém Idlíbu i oblasti v provincii Aleppo. To by mohla být pro Recepa Erdogana a jeho složité „šachové partie“ v regionu příliš velká cena za kus kurdského území.  

I proto lze pohrůžky ofenzívou, které samy o sobě vedou k americkým ústupkům, pro současnost považovat z tureckého hlediska za plně dostačující taktiku. Tím spíš, že kromě YPG se vojenské ofenzívě Turecka beztak nemůže aktuálně postavit ani syrská armáda. Damašek si to musí uvědomovat, když vydává ostře formulovaná prohlášení o „hrubém prušování své státní celistvosti a svrchovanosti“. Je určitou ironií, že při všech vzájemných rozporech, které Sýrii a její Kurdy rozdělují, jim z Turecka hrozí fakticky totéž: okupace.

Rusko by nejspíš vliv a páky na Turecko mělo, ale není pravděpodobné, že do nynějšího sporu nějak významně zasáhne, protože má s Tureckem velké a dlouhodobé geopolitické, ekonomické i vojenské plány, v nichž „bezpečné pásmo“ na severovýchodě Sýrie představuje jen drobný dílek z velké a pracně vznikající skládačky.

A USA ustupují. Nechtějí jít do konfliktu s „kolegy z NATO“, a co víc, nemají v oblasti ani dostatek vojáků – odhadované dva tisíce jich severovýchod Sýrie před tureckou armádou jistě neubrání. A tak Ankara kuje železo, dokud je žhavé. Už krátce po středeční dohodě ministr zahraničí Mevlut Cavusoglu pohrozil do Washingtonu, že nedopustí, aby se její naplňování „jakkoli zdržovalo“. K tomu se už v médiích objevují těžko ověřitelné zvěsti o americkém slibu stáhnout ze syrského Kurdistánu všechny své vojáky. Ačkoli to ze všeho nejvíc vypadá jen na další pokus Ankary dostat Washington pod politický tlak, fakta jsou i tak vcelku jasná: Turecká vojenská ofenzíva byla odvrácena. Ale jen pro nejbližší budoucnost. A je to Recep Erdogan, kdo určuje výsledek hry…  

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama