KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: USA daly Turecku konečně najevo, že chtějí rozvod…

Není zcela jasné, jak dlouho zůstane Turecko členem NATO. Není to otázka nejbližších týdnů ani měsíců, ale s postupujícím časem to jistě bude téma stále naléhavější a veřejně propíranější.
Odvádí Rusko Turky z řad NATO?
Odvádí Rusko Turky z řad NATO?
archiv
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Uplynulý víkend sice vcelku očekávaně, ale o to razantněji zahýbal geopolitikou východního Středomoří. Nejprve Moskva oznámila, že do dvou měsíců (podle předchozích zpráv už někdy během července) Turecku dodá první baterie protiraketového systému S400, neboť Ankara už zálohu zaplatila a turečtí vojáci v Rusku dokončili výcvik. (Mimochodem, není bez zajímavosti, že turečtí vojáci z armády NATO v Rusku obsluhu S400 nacvičovali společně s vojáky Čínské lidové armády.)

Washington byl na takovou zvěst očividně připravený. Okamžitě reagoval ukončením výcviku tureckých pilotů na F35 a oznámil „odfázování“ Turecka z celého projektu amerických neviditelných stíhaček. Úřadující americký ministr obrany Patrick Shanahan sice znovu pohrozil Turecku sankcemi, ale současně by se prý podle něj měly obě země pokusit „postupovat v této záležitosti se vzájemným respektem, v zájmu zachování ostatních aspektů naší hluboké bezpečnostní spolupráce“.

Je ovšem otázkou, zda bude mít Shanahanův pokus o smířlivý tón nějaký význam, protože takřka současně americká velvyslankyně na Kypru odsoudila turecký úmysl těžit zemní plyn v pobřežních vodách „tureckého“ Kypru. Důležité je načasování: děje se tak totiž v době, kdy „řecký“ Kypr uzavřel s Řeckem a Izraelem dohodu o výstavbě nového plynovodu, který by dopravoval středomořský zemní plyn do Evropy. Není v tomto směru asi nejdůležitější, že by tím alespoň částečně snižoval závislost kontinentu na plynu z Ruska. Snižoval by tím totiž především závislost Evropy na Turecku, které se už vidí, jak letos na konci ruku obdrží díky ruskému plynovodu Turk Stream „energetické klíče“ přinejmenším k jihovýchodní Evropě a nejspíš i dále. Ostatně, nejspíš je to hlavní důvod, proč nyní Turecko tak aktivně „hledá“ plyn u „své“ části Kypru, a snaží se tak „motat“ novému plynovodu do cesty.          

A poté přišla ještě třetí „rána“, pravděpodobně ta nejvýznamnější. Ministerstvo zahraničí USA ve svém prohlášení k rozhovorům řeckého ministra obrany Evangelose Apostolakise ve Washingtonu konstatovalo, že se obě strany zavázaly k prohlubování spolupráce a bilaterální obraně v rámci NATO. Přičemž bylo právě Řecko uvedeno do role „pilíře stability a klíčového partnera“ Spojených států v regionu. Čili, do role, která byla až dosud (po dekády) vyhrazena právě Turecku. A to je geopolitická „bomba“ nejtěžšího kalibru. Řecko je tradičním rivalem Turecka v oblasti, obě země spolu, bez ohledu na společné členství v NATO, málem vedly válku kvůli turecké anexi severu Kypru. A nyní Washington hází Turecko přes palubu, právě na úkor „nenáviděného Řecka“? Pokud ještě někdo uvažoval o možném jednoduchém smíření mezi Ankarou a Washingtonem, po takové „facce“ už to bude úkol velmi složitý. Pokud o něm tedy ve Washingtonu ještě někdo reálně vůbec uvažuje.

Možná lze ale na celý ten „rozvod“ dávných partnerů nahlížet i obráceně. Možná právě Turecko po nepodařeném vojenském puči, který měl před třemi roky svrhnout Recepa Erdogana, už totálně přestalo Washingtonu (nebo alespoň jeho CIA) důvěřovat, a právě proto se rozhodlo pořídit si ruské systémy S400. Koneckonců, s americkými systémy Patriot, které Washington nabízel jako alternativu, by se mohlo bránit jen na vzdálenost nějakých 40 kilometrů, s ruskými S400 má nad Řeckem coby „americkým pilířem“ (a jeho americkými zbraněmi) strategickou výhodu… 

Uplynulý víkend v každém případě dovedl obě strany do situace, v níž manželé už dávno nechali přetéct všechny poháry a po dlouhém váhání a opatrném našlapování konečně vyslovují svým způsobem osvobozující slovo „rozvod“. Turecku se nejspíš i svým způsobem ulevilo, že se mu podařilo donutit USA, aby to byly ony, kdo to zásadní slovo vyslovily jako první. Ankaře tím vzniká prostor pro manévry, aniž by ji někdo mohl nějak zásadně vinit z rozvrácení vztahu. Nicméně, jako v případě každého správného rozvodu, lze i tak čekat pěkný zmatek, hádky a spoustu zlé krve.

Současně s tím ale vyvstává zásadní geopolitická otázka. Pro Rusko bylo logicky výhodné vtahovat do svého pole působnosti Turecko coby člena NATO, ale nyní není zcela jasné, jak dlouho Turecko v alianci vlastně ještě zůstane. Není to záležitost nejbližších týdnů ani měsíců, ale s postupujícím časem to bude téma stále naléhavější a veřejně propíranější. Rusko rozvíjí s Tureckem nejen vojenské, ale i široce pojaté ekonomické a jiné vazby, které například zásadně překračují „jednotlivosti“ typu Sýrie, což vysvětluje svým způsobem „alibistický“ postup ruské a syrské armády proti Idlíbu, plném Al Kajdy a „protureckých“ džihádistů. Ankara se bojí, že by v případě mohutné ofenzívy proti Idlíbu na její území uprchly desítky tisíc džihádistů ze Sýrie, a Rusko, přinejmenším doposud, má tuto obavu za legitimní. Na druhou stranu ale platí, že takové partnerství s Tureckem coby členem NATO je pro Rusko jistě lákavější, než pevné vazby se zemí, která do budoucna bude „jen“ regionální mocností na Blízkém východě a současně i jedním ze stále početnějšího členstva čínských a ruských eurasijských svazů a organizací. Pokud opravdu nastane americko-turecký rozvod „od stolu i lože“, přímo se vnucuje otázka, na koho se Rusko (s Čínou, samozřejmě) zaměří dál…

Lze předpokládat, že mnohé z dnešních nejasností by mohly naplno zodpovězeny třeba do konce letošního roku. Kostky jsou v každém případě vrženy. A pro Alianci nic dobrého neukazují.  

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama