KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: USA proti Íránu… vítězí Čína

Americká politika zavádí Teherán, jednu z ambiciózních mocností Blízkého východu, do „čínské stáje“, při současné ztrátě další kytičky u evropských spojenců, což asi není zrovna výsledek, který si v Bílém domě představovali.
Zákon akce a reakce
Zákon akce a reakce
SupChina
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Co se v přetlačované mezi Washingtonem a Teheránem odehrálo za uplynulý týden? Spojené státy vyslaly k Íránu čtyři strategické bombardéry B52 a eskadru v čele s letadlovou lodí, palebnou sílu schopnou „vyzmizíkovat“ půlku planety. Kdyby se nebránila. Vyslaly také do celého světa diplomaty, aby všude vykreslovali, jak jsou USA (v oblasti Perského zálivu) Íránem ohroženy. Velké haló nastalo kolem „útoku“ na dva saúdské, jeden norský a jeden dodnes neznámý tanker; prý íránská sabotáž, o níž ale ani po týdnu nikdo nic neví a netuší ani, jestli se vůbec stala. Saúdové, kteří už pátým rokem probombardovávají beztak už chudý Jemen do středověku, si stěžují, že to Írán vnuknul jemenským rebelům nápad, aby bezpilotníkem zaútočili na ropná zařízení u Rijádu, jako kdyby na to Jemenci ve svém odporu proti saúdské agresi nemohli přijít sami. K tomu najednou přehršel obrázků, na nichž Íránci nejspíš nakládají křídlaté rakety na rybářské bárky, aby útočily na americké cíle. A nejnověji Trump, který válku s Íránem očividně nechce a údajně prý už zvažuje, že vyhodí i svého hlavního jestřába Johna „Bomb Iran“ Boltona, hrozí Teheránu, že jestliže chce Írán bojovat, bude to jeho konec. Prý už nikdy nemá Americe vyhrožovat. Je to už ale celé zmatené, neboť se přidává i Trump, který na jedné straně hrozí, že jakákoli „provokace“ ze strany „provokatéra terorismu číslo1“ (tedy Íránu) narazí na „obrovskou sílu“, ale druhým dechem dodává, že žádné takové provokaci ani nic nenasvědčuje… 

Je asi na místě si ve vší té záplavě siláckých slov a hrozeb připomenout, že se Írán v roce 2015 vzdal drtivé většiny svého jaderného programu výměnou za uvolnění západních sankcí, načež Donald Trump loni smlouvu jednostranně a fakticky bez důvodu vypověděl a uvalil na Írán tuny nových sankcí, mimochodem nejtvrdších, jaké kdy Írán zažil. Čili, Írán se před čtyřmi lety po dohodě vzdal kapacity na svou jedinou ochranu před případným americkým útokem, a nyní právě této hrozbě čelí. Následovalo zařazení íránských Revolučních gard na americký seznam teroristických organizací, což je rovněž podivné, protože už ze samotné definice jsou za teroristické organizace považovány výlučně nestátní skupiny.

Už jen tím USA vyrazily na válečnou stezku proti Íránu, a kdyby se Teherán rozhodl začít přípravy na odražení amerického útoku, asi by mu to mohl reálně vyčítat zase jen Trumpův jestřábí Bolton. Nejvyšší íránský duchovní vůdce ajatolláh Chameneí spolu s velitelem Revolučních gard Salámím mezitím ale polévají americké „válečníky“ ledovou vodou a unisono proklamují, že žádná válka s USA nebude. Působí při svých prohlášeních paradoxně mnohem rozumněji, než většina politiků amerických.   

 

USA mrknou jako první   

A výsledek amerického snažení? Slov hodně, siláckých o to víc, ale v praxi USA o tom, že je Írán ohrožuje, prakticky nikoho nepřesvědčily. Samotný podpis jaderné dohody s Íránem v roce 2015 vytvořil unikátní situaci, v níž se na „jedné straně dějin“ sešli USA, Rusko, Čína a hlavní evropští spojenci Ameriky. Odstoupením od dohody nicméně Trump rozbil i onu západní alianci, přičemž donutil Německo, Francii a Británii, aby se přiblížily naopak postojům Číny a Ruska. Pokud akceptujeme fakt, že Čína s Ruskem nemají žádné spojence, ale „jen“ složitou síť bilaterálních a vzájemně výhodných vztahů, z nichž některé samozřejmě mohou hraničit s čímsi, co lze pojímat jako aliancí, je očividné, že Peking i Moskva se v tomto propletenci jeví silnějšími než Washington. Koneckonců, ve světě bez pravidel se učí – v důsledku americké politiky – orientovat svým způsobem déle než samotné USA.

A co víc, zatímco Evropané otevřeně nechtějí Americe „uvěřit“, i v samotných USA obvyklé nadšení pro válku upadá. Je to kamuflováno diskusemi typu, zda lze přesun raket na íránském území opravdu považovat za přípravu agrese proti USA, nebo naopak za důkaz, že se Írán jen chystá k obraně před americkým útokem. Mimochodem, íránské rakety se z hlediska doletu nemohou měřit třeba s těmi severokorejskými a jejich „nejlepší“ dolétnou na 2500 kilometrů; podle všeho jsou to přepracované sovětské rakety, které Teheránu v roce 2005 ilegálně dodala Ukrajina…

Na jedné straně tak americká válečná „horečka“ slovně roste, na straně druhé ji ale nejspíš vůbec netřeba brát vážně. Koneckonců, i sám Trump prý Íráncům nabídl „své telefonní číslo“, ať mu kdykoli zavolají, ale oni stále mlčí. Nemají důvod, proč by volali. Na jedné straně je stále očividnější, že žádná válka USA proti Íránu nebude, na straně druhé je ale klíčovou otázka, proč se vlastně bavit s prezidentem, která tak rád ruší jakékoli dohody.

Při pohledu na celkovou situaci vypadají Spojené státy nezvykle slabě. Dostaly Írán mýrnyx dýrnyx na pokraj války a teď nevědí, jak z toho všeho ven. Zničující ekonomické sankce proti Íránu stále platí a platit budou, ale i to je svým způsobem přiznáním slabosti -- americká „soft power“ už ve světě prostě nefunguje, je třeba všechno řešit silou, zastrašováním a šikanou. Teheránský režim je přitom ale dál pevný v kramflecích, neboť Íránci se znovu sjednocují proti vnější hrozbě -- žádní disidenti proti vládě neprotestují, prakticky žádní aktivisté nepožadují v islámském státu nějaké demokratické reformy. Zdá se, že USA vyhnaly situaci do krajnosti, a teď jim nezbude, než „mrknout“ jako prvním.

A co víc, celou tou „hurá akcí“ jen upevnily vazby Teheránu na Peking, který je aktuálně největším obchodním partnerem Íránu. Ovšem partnerem silně nerovným. Zatímco totiž Írán do Číny vyváží 30 procent své produkce, pro čínský dovoz představuje necelé jedno procento. Čili, ve výsledku, Írán Čínu bezpodmínečně potřebuje. A o to víc se k ní přimkne, se vším, co takový jednostranný politický pohyb obnáší.

Jinými slovy, americká politika zavádí Teherán, jednu z ambiciózních mocností Blízkého východu, nevyhnutelně do „čínské stáje“ a současně logicky i ještě blíže, přinejmenším ve strategické rovině, k Rusku. To vše při současné ztrátě další kytičky u evropských spojenců. To asi není zrovna výsledek, který si v Bílém domě představovali.

Jistě, situace se bude dál dynamicky vyvíjet, ale obecně vzato v konfliktu mezi USA a Íránem vítězí Čína. Z krátkodobého hlediska, i z toho dlouhodobého. Ostatně, není od věci ani připomínka, že první dekáda amerického válčení v Iráku pohltila tolik sil a prostředků, že Pekingu umožnila v klidu ovládnout Jihočínské moře a přilehlé oblasti. Zkrátka, čím víc se Američané znovu ponoří do Blízkého východu, tím lépe pro Peking…

 

 

Tereza Spencerová      

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama