KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Zemřel Muhammad Mursí, nedemokratický vítěz prvních demokratických voleb v Egyptě…

Ideologické vedení egyptského Muslimského bratrstva si musí mnout ruce. Pro své věrné stoupence získali mučedníka, jakého nejspíš vždy chtěli mít.
První a zřejmě na dlouho i poslední islamista v čele Egypta
První a zřejmě na dlouho i poslední islamista v čele Egypta
archiv
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Během dalšího z bezpočtu soudních líčení zkolaboval a vzápětí zemřel Muhammad Mursí, první prezident Egypta, který vzešel z demokratických voleb po svržení proamerické vojenské diktatury Husního Mubaraka v roce 2011. Soud nyní projednával obžalobu bývalého muslimsko-bratrského prezidenta ze špionáže ve „prospěch zahraničních ozbrojených skupin“, čímž je konkrétně míněn Hamas, palestinská odnož Muslimského bratrstva. Mursí, v kleci spolu s dalšími obžalovanými, vlastně čelil opakované žalobě. Už byl totiž v roce 2015 za „spiknutí za účelem páchání terorismu“ odsouzen k pětadvaceti letům, což bylo s ohledem na jeho věk faktické doživotí. A další soudy ho ještě čekaly…

Zatímco OSN požaduje „nezávislé vyšetření“ Mursího „náhlé smrti“, jeho rodina už delší čas připomínala, že trpí těžkou cukrovkou, ztrácí pomalu zrak a věznění na samotce jeho stav jen zhoršovalo. Úřady jej „obratem ruky“ nechaly pohřbít na jednom ze hřbitovů na káhirském předměstí Madinat Nasr, přičemž k prakticky utajenému obřadu pustili jen dva z jeho synů, vdově účast na pohřbu prý zakázali.

Končí tak příběh muže, který je dnes mnohými považován za symbol „nového, demokratického Egypta“. Otázkou ovšem je, zda jím opravdu byl. Nebo zda jím být alespoň chtěl. Výmluvné jsou totiž exaltované modlitby muslimských bratří nejen v Egyptě, kteří Mursího opěvují jako svého mučedníka. Podobně na věc nahlížejí i jejich souvěrci například v Turecku nebo i ti, kteří bojují v řadách džihádu v Sýrii…

  

Mursí z Tahríru

Když se na centrálním káhirském Tahríru, Náměstí Osvobození, 25. ledna 2011 kolem čtvrté odpoledne, tedy s klasickým „arabským“ dvouhodinovým zpožděním, začaly scházet první proudy převážně mladých lidí, mezi nimiž převažovali univerzitní studenti, nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl Mubarakův režim čeho obávat. Po několika minutách tehdy sice začaly létat dlažební kostky, vzduch se nasytil slzným plynem, protože policejní těžkooděnci byli dokonale připravení, ale to si ještě vše fotily davy turistů, kteří se tehdy k začátku „arabského jara“ v Egyptě nachomýtly. Studenti inspirovaní revoltou v Tunisku od prvních dnů razili heslo „Svoboda, chléb a sociální rovnost!“, což odpovídalo na stesky drtivé většiny Egypťanů, nicméně záhy se rozpadli na bezpočet skupinek, které mezi sebou vedly plamenné „revoluční“ diskuse, jak těchto cílů dosáhnout. Pokud by se na Tahríru posléze neobjevily davy disciplinovaných a ideologicky zatvrzelých stoupenců Muslimského bratrstva, celá „revoluce“ by nejspíš skončila po několika dnech. Totální porážkou. Nicméně, pohled na mladé sekulární radikály, kteří postávají opodál, zatímco celé náměstí se jako jeden muž v předepsaný čas na kolenou modlí, vyvolával ž tehdy mnohé otazníky.

Spojené státy se revoltou z Tahríru nechaly zaskočit a nakonec svého Mubaraka hodily přes palubu, výměnou za vypsání „demokratických voleb“. Ty se opravdu o rok později konaly a Muslimské bratrstvo volili i mnozí sekulární a vzdělaní Egypťané. Bratrstvo bylo totiž na rozdíl od rozhádaných „revolucionářů z Tahríru“ kompaktní a organizovanou silou, jako jediné svými buňkami pokrývalo celý Egypt, ale hlavně v očích Egypťanů bylo nezkorumpovanou alternativou všem silám z Mubarakových časů. Volba menšího, islámského zla byla tehdy leitmotivem celých „prvních demokratických voleb v Egyptě od časů faraonů“.        

 

Cena za neschopnost

Při zpětném pohledu se přitom ale jen stěží dá ubránit pocitu, že i sám Mursí se už tehdy stal „politickou obětí“ samotného Muslimského bratrstva a touhy islamistů po moci. Hnutí, které se po dekády pohybovalo pravidelně mezi legalitou a undergroundem, mezi teroristickými útoky a sociálními aktivitami, hnutí, z jehož řad vzešli vrazi prezidenta Sadata i „osvědčené kádry“ pro Al Kajdu, včetně nynějšího lídra Ajmána Zavahrího, toto hnutí podle všeho totiž už tehdy silně taktizovalo. Za kandidáta na prezidenta si totiž nevybrali nikoho ze svých politických, náboženských či intelektuálních špiček, ale právě Muhammada Mursího, vlastně druhořadého činitele původem z vesnice v provincii Šarkíja, nejspíš s vědomím, že vládnout Egyptu není nic snadného, a to ani pro mnohem bystřejší „mozky“. Čili s předtuchou, že za pobyt v čele státu bude třeba platit.

Potíž byla ovšem v tom, že s nástupem k moci se i v Muslimském bratrstvu do čela prodrali lidé sice s „ohněm v srdci“, ale to bylo mnohdy také všechno, zatímco elity, které držely hnutí v chodu za mubarakovské ilegality, byly odstaveny na vedlejší kolej. A najednou se začalo ukazovat, že nadšení pro islám, které se nakumulovalo během let odporu proti diktatuře, je v praxi vcelku k ničemu, neboť řídit stát je přece jen něco úplně jiného, než nechat své ženy navařit jídlo a pak je rozdávat chudým před mešitami…

A tak se stalo, že „nové motory“ Bratrstva, fakticky největšího politického hnutí v arabském světě, vedly Mursího k tomu, že namísto reformy islamismu do podoby, která by byla stravitelná pro většinu obyvatelstva, vyhlásil „válku“ všem a všemu kolem. Nikdy v moderních dějinách Egypta nekončilo ve vězení tolik novinářů, jako právě za Mursího, nikdy Egypt nezažil tolik útoků na křesťanské kopty a jejich svatostánky, nikdy se tolik nerozbujelo „trafikanství“, v jehož rámci tisíce členů Bratrstva dostaly „za zásluhy“ i nejvyšší státní funkce, byť v některých případech měli problém přečíst i něco jiného než korán. Výsledkem byl rychlý ekonomický úpadek země a chaos – najednou se nedostatkovým stal benzín, najednou přestala v mnoha oblastech svítit elektřina. Najednou i Mursího vláda nechávala střelbou do davů rozhánět nespokojené demonstranty, najednou prudce vzrostla kriminalita, najednou vláda nevěděla, jak reagovat na to, že se na severu Sinaje se zahraniční podporou houfují džihádisté, protože nominálně to přece byli „spojenci“, najednou se veřejnost dozvěděla, že i bratrští politici jsou úplatní, jako každý jiný, a chodí za prostitutkami, jako dřívější elity…

Mursí se svými loutkovodiči chtěl celý ten chaos nějak ovládnout, ovšem tím, že si uzurpoval stále nové pravomoci, přičemž potlačil vliv ostatních politických sil. Dokázal tím jediné – alespoň v názoru jeho vládu znovu sjednotil „revolucionáře z Tahríru“ a další síly. V srpnu 2012 si udělil právo určovat složení komise pro přípravu nové ústavy, přičemž se netajil, že nový základní dokument státu bude znít plně ve prospěch islamistů. V listopadu téhož roku si dekretem rozšířil své pravomoci na úkor justice. Mezitím už ale bratrští a další islamističtí politici ve vedení státu rušili například balet, zakazovali divadlo, v parlamentu se dokonce objevil seriózně míněný návrh zákona, podle něhož by ženy nesměly na trhu kupovat okurky nebo banány, aby „nepřicházely na hříšné myšlenky“. Mimochodem, improvizovaná protestní vystoupení mladých divadelníků a tanečníků před ministerstvem kultury na káhirském ostrově Zamalek se tehdy táhla vždy hluboko do noci, a policie, která měla Mursího už taky dost, vesměs nezasahovala…

Mursí tehdy ale zplnomocnil armádu, aby bránila státní instituce, čímž v myslích očí většiny Egypťanů fakticky vyhlásil „válečný stav“. To už ale ekonomická situace „klekla“ natolik, že i oficiální statistiky mluvily o 13 procentech nezaměstnaných, egyptská libra začala padat, zahraniční investoři začali z Egypta před „všehoschopným“ Bratrstvem prchat. V červnu 2013 Mursí při jednom ze svých posledních veřejných vystoupení ve funkci přiznal, že se „dopustil chyb“. A není řeč jen o těch náboženských nebo ekonomických. Spojené státy, poté, co přišly o svého Mubaraka, v určité křeči zkoušely přijmout na „svou hruď“ i nový muslimskobratrský režim, podle hesla „je nám jedno, kdo tam vládne, chceme být u moci“. Ve výsledku tak americká velvyslankyně v Káhiře Anne Pattersonová konzultovala s Mursím „další vývoj“ pravidelně jednou týdně, přičemž mu „vyjadřovala veškerou podporu“, čímž si na plakátech rozlepených po celé Káhiře vysloužila přídomek „Mursího děvka“. A mimochodem, sám Mursí se kvůli americkým vazbám tehdy v očích „lidu“ stal „Obamovou děvkou“. A Amerika, která po Mubarakovi neváhala podporovat dalšího diktátora, prostě nenáviděným „satanem“…

 

Mučedník, podle plánu

„Egypt nikdy nebude jako Kandahár za vlády Talibanu,“ vysvětloval mi kdysi Baháa Táhir, slavný a mezinárodně oceňovaný egyptský spisovatel, občasný politický vězeň a politický exulant. Čím dál víc Egypťanů totiž velmi rychle začalo litovat, že dali svůj hlas „v dobré víře“ Muslimskému bratrstvu, nicméně je ironií osudu, že vaz Mursímu nezlomily jeho reálné islamistické a diktátorské kroky, ale až fáma o tom, že jeho vláda hodlá znovu zavést oddělené školy pro chlapce a dívky, přičemž dívky přece do škol vlastně chodit ani nemusejí… V červenci 2013 do ulic vyšlo 12 milionů Egypťanů, což je dodnes největší lidové vzepětí v moderních dějinách, a armáda při pohledu na tu masu usoudila, že se musí prostě přidat.

Mursí a s ním i Muslimští bratři byli svrženi.

Do čela státu se dostal generál Abdal Fattáh Sísí, který následné islamistické protesty bez milosti potlačil, za cenu tisíců mrtvých. Muslimské bratrstvo se už v roce 2013 znovu ocitlo na egyptském seznamu teroristických skupin a je znovu postaveno mimo zákon, bratrské elity jsou buď ve vězení, nebo uprchly ze země. Sísího Káhira se už pár let vcelku úspěšně snaží zemi ekonomicky stavět na nohy, a současně chce dostat islám pod kontrolu, a to tím, že svým způsobem parafrázuje kdysi u nás protežované hnutí Pacem in Terris – vydává „státní souhlas“ imámům, každý týden zveřejňuje povolená témata bohoslužeb, snaží se zajišťovat bezpečnost koptům, dál válčí s Daešem na severu Sinaje, přičemž teroristy alespoň nepouští do vnitřního Egypta. Výsledky sice nejisté, ale snaha je…

Muhammad Mursí zemřel. A s ním končí i jedna kapitola nejnovějších dějin Egypta. Ideologické vedení egyptského Muslimského bratrstva aktuálně z valné většiny sídlí v britském exilu. A musí si mnout ruce. Sami jsou v klidu, k ruce případným britským zájmům, zatímco z muže, kterého kdysi vystrčili „před sebe“, udělali pro své věrné stoupence mučedníka, jakého nejspíš vždy chtěli mít. Začíná kapitola další…         

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama