Mirko Radušević: Konec Palachova týdne a mlčící většina

V Praze na Tylově náměstí chodí mladší muž oblečený za buddhistického mnicha. Lidé si jej nevšímají, musí je zastavovat a nabízí jim svoji víru. Zda pochodí či ne, není jasné. Nicméně ve svém úsilí je vytrvalý.
Jan Palach, foto archiv
Jan Palach, foto archiv

Mnich připomíná šedesátá léta. Byla to doba existence hippies – květinových dětí. Mnozí z nich vyznávali budhismus a Indie se díky tomu stala tehdy hojně navštěvovanou zemí. V té době u nás komunistický režim povolil do určité míry cenzurní sevření. Sice po ulicích nechodili buddhističtí mniši, ale média o buddhismu psala a květinové děti - mimo to, že holdovaly alkoholu - nosily rozpuštěné dlouhé vlasy, chodily po ulici bosy, za což je policie s vášní a chutí odchytávala se slovy: „ukažte občanský průkaz“. Buddhismus, mimo hledání filosofie u mladého Marxe, Ericha Fromma nebo sociologických poznatků polského badatele Zigmunda Baumanna, byl probírán mladými lidmi po hospodách. V tom filosofování se mluvilo o sebevraždě nejen protestním upálením mladých buddhistických mnichů, ale i o sebevraždě vůbec. Četl se Masaryk o příčinách sebevražednosti, Schopenauerovy úvahy o životě nebo Seneca, který se podloudně dostal do scénáře tehdejšího hitu jednoho z prvních československých filmových muzikálů „Starci na chmelu“. Senecovu smrt hodlal kopírovat hlavní hrdina oscarového filmu Ostře sledované vlaky Václav Neckář, když hrál nešťastně zamilovaného železničního eléva Miloše Hrmu.

Pak se však, jak psal Bohumil Hrabal, rovněž jeden z aktérů té doby, „neuvěřitelné stalo skutkem“ a 16. ledna 1969 se upálil Jan Palach. Byl to protest ve šťastně se rozvíjející době, kterou přervala v srpnu 1968 okupace vojsk Varšavské smlouvy. V lidech se cosi pohnulo a panoval strach z dalších pochodní. V televizi se střídaly osobnosti politiky a kultury se svými vyjádřeními apelujícími na mladé lidi, aby nenásledovali Jana Palacha. Studenti vyhlásili okupační stávku a přespávali na zemi ve spacácích na vysokých školách. Objevili se studentští vůdci, v jejichž čele byl Luboš Holeček, kterého dnes nikdo již nezná (zemřel v r. 1976) nebo známý diplomat Karel Kovanda, který byl tehdy předsedou studentského hnutí a Československého svazu mládeže (ČSM). Tehdy se objevily další osobnosti jako Petruška Šustrová nebo Petr Uhl a mezi nimi pochopitelně Karel Kryl, který objížděl fakulty s kytarou. Studenti požadovali, aby byl jasně stanoven termín, kdy odejdou okupační armády a vyjadřovali podporu politikům z režimu po lednu 1968, což vyjádřili v prohlášení, že svoboda tisku, vyjadřování a shromažďování musí být zachována.

Ilustrační foto

„Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na který právě stačí.“ Poslední rozhovor s Janem Palachem

Následně, jak je známo, vše utichlo a upadlo do zapomnění. Lidé začali opět rychle myslet na svoji kariéru, kde a co koupit. V té době - roku 1968 a 1969 - došlo u bouřících se studentů ke střetu, na který by se ani dnes nemělo zapomínat. Prahu několikrát navštívil jeden z vůdců západních studentů a mládeže, která se pro změnu bouřila proti kapitalismu, což jsme tehdy nedokázali chápat. Byl to Rudi Dutschke, který vášnivě diskutoval s československými studenty a vzájemně si vůbec nerozuměli. Diskuse s ním a ostatními západoněmeckými studenty jasně ilustrovala fakt, že rozdílné zkušenosti determinují rozdílné postoje. Němci odmítali válku ve Vietnamu, žádali uznání NDR, denacifikaci NSR a právo studentů ovlivňovat systém vzdělávání. Citovali Marcuseho, Gramsciho, Ericha Fromma, Trotského i Che Guevaru. Češi se občas odvolávali na Dostojevského, Arendtovou, Poppera nebo Djilase. Němci kritizovali konzumní technokratickou odcizenou společnost, což nenalézalo pochopení u lidí, kteří se denně potýkali s nedostatkem i základního zboží, neschopností a nepružností systému, kterému byly zájmy spotřebitelů lhostejné.

Socioložka Jiřina Šiklová se tehdy setkání účastnila a vzpomíná na ně: „Nejzajímavější bylo setkání s Rudi Dutschkem, který jako jeden z mála německých studentů vnímal realitu na naší straně železné opony (sám původně pocházel z NDR). Ale i s ním jsme si museli nejdříve nesmírně dlouho vyjasňovat pojmy, kterým komunisté sebrali jejich původní smysl jako mír, socialismus, socialistická demokracie nebo samospráva. My jsme na oplátku museli vysvětlovat, co myslíme termíny jako svoboda, demokracie či nejčastěji používaným termínem slušnost. Nakonec jsme se shodli na potřebě boje proti autoritářským režimům, proti represím a manipulaci i proti válce ve Vietnamu a za svobodu, sociální spravedlnost a solidaritu například s polskými studenty. Obě strany odmítaly své instituce, politické představitele i strany.“

Jan Palach, foto archiv

50. výročí sebeupálení Jana Palacha – od oběti k spasiteli

Máme za sebou vzpomínku na takzvaný Palachův týden (jde o již historický termín týkající se časového úseku od jeho sebeupálení až po samotné úmrtí) a uvědomujeme si jeho tehdejší sebeobětování. Palachův týden během normalizace byl vždy jakousi připomínkou lhostejnosti „mlčící většiny“ k tomu, co se děje. V tomto posledním týdnu Jana Palacha jeden z mnoha duchovních promlouvajících o významu sebeobětování právě připomenul naši lhostejnost vůči tomu, co se děje kilometry a míle od našich hranic. Když v osmašedesátém roce československá média přinesla fotografie upalujících se buddhistických mnichů, byla to zpráva, která tehdy společnost rozrušila a burcovala. Do mysli se vkrádá otázka, do jaké míry a koho by tato fotografie dnes burcovala. Sice chodí po Tylově náměstí český buddhistický mnich, ale kdo ví, k čemu burcuje a kolemjdoucí zastavuje. Lidé jdou dál, mávnou rukou, aby neobtěžoval…

Mirko Radušević

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama