KOMENTÁŘ MARIANA KECHLIBARA: Istanbulské déja vu

Volby v Istanbulu podruhé vyhrála opozice. Prezident Erdoğan se bude muset rozhodnout, zda zachová hru na demokracii, nebo zda se stane otevřeným autokratem.
Istanbul věž Galata
Istanbul věž Galata
pixabay.com
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

V neděli 23. června 2019 vyrazilo několik milionů občanů města Istanbulu znovu k volbám. Ty poslední, které proběhly před třemi měsíci, skončily těsnou porážkou favorita Erdoğanovy AKP, bývalého tureckého prezidenta Binali Yıldırıma.

Istanbul je pro tureckou politiku snad ještě důležitější, než Praha pro politiku českou. Jediná skutečná světová metropole Turecka v sobě koncentruje ekonomickou sílu země (vzniká zde skoro třetina tureckého HDP), z čehož mimo jiné plyne, že kdo kontroluje magistrát, má kontrolu i nad ohromným městským rozpočtem. Což v zemi, přes kterou proniklo do evropských jazyků slovo bakšiš, znamená mnoho. Komunální penězovody jsou dost podstatným zdrojem financování stran, jako je AKP.

Právě v Istanbulu získal současný prezident Erdoğan svůj první vysoký politický post. Ztráta města by tedy byla pro jeho režim velkou ranou nejen z finančního hlediska, ale i symbolicky. A naopak, opoziční strany by v Istanbulu získaly jistý druh útočiště: městské instituce by jim mohly posloužit coby spojenci proti Erdoğanovu nátlaku.

A konečně nelze pominout ani otázku korupce; zkušenost říká, že i v transparentnějších státech, než je Turecko, se stává, že po změně na radnici dojde k odhalení nejednoho kostlivce ve skříni. Krátce úřadující „protiprimátor“ Imamoğlu stihl ve svých devatenácti dnech vlády zavést přímé přenosy ze zasedání zastupitelstva, což mohlo veterány z Erdoğanovy AKP znervóznit a vzbudit v nich podezření, že se chystají ještě hlubší změny. Zneplatnění výsledků voleb ústředním volebním úřadem tak působilo jako neférová snaha zachránit radnici pro Erdoğanův režim. Paranoia mezi voliči opozice byla velká: nechtějí erdoğanovci další volby zfalšovat?

Na tomto místě je lépe poznamenat, že ani před Erdoğanovou érou nebyly volby zrovna čisté. Historie moderní turecké demokracie je poznamenána jevy, za které by se nestyděla leckterá totalita: ztrácení volebních uren, jejich vycpávání falešnými hlasy, šikana členů volebních komisí. Už přederdoganovské sekulární Turecko velmi stálo o nimbus důstojnosti a vyspělosti, propůjčený demokratickými volbami, ale v praxi se jeho politická elita nechtěla s jejich výsledky vždy smířit.

V tomhle směru se mentalita bohužel příliš neposunula, moderní technika však přece jen více nahrává těm, kdo se snaží integritu voleb hájit. Už jen to, jak snadno lze pořídit videozáznamy kdekoliv a kdykoliv, musí falzifikátorům hlasů komplikovat práci. Dnes mají větší šanci spíše v odlehlých venkovských oblastech, než v bohatém a technologicky vyspělém Istanbulu.

V nedělních volbách triumfoval kandidát republikánské strany CHP Ekrem Imamoğlu nad Erdoğanovým kandidátem Yıldırımem ještě daleko větším poměrem než v těsných volbách na konci března. Zatímco „na první pokus“ činil jeho náskok zhruba 20 tisíc hlasů, což je v mnohamilionové metropoli jen skromné vítězství, tuto neděli získal o tři čtvrti milionu hlasů více, a to při zhruba stejné volební účasti (85 procent).

Imamoğlu vyhrál i ve čtvrtích, jako je Fatih, které jsou jinak známy jako bašty AKP, a získal v absolutním počtu více hlasů, než kolik jich dokázal získat Erdoğan sám v době, kdy byl primátorem. Teď už se jeho vítězství snadno zpochybnit nedá, a mnoha tureckým voličům se musí do mysli vkrádat otázka, zda se Imamoğlu jednoho dne nebude ucházet i o nejvyšší úřad země.

Prezident Erdoğan je teď postaven před zásadní volbu, pro budoucnost jeho režimu zcela kritickou. Buď nechá Istanbul padnout do rukou opozice, která má veškeré důvody jej nemít ráda a oslabovat jeho vládu zevnitř. Nebo rozvine proti staronovému vítězi voleb Imamoğluovi sérii šikanózních autoritářských opatření s cílem jej zničit, například obvinění z různých trestných činů.

Podobným způsobem se Erdoğan kdysi ještě ve spolupráci s Fethullahem Gülenem, nyní svým arcinepřítelem, zbavil sekulárních generálů a plukovníků, kteří stáli v cestě projektu islamizace Turecka; byla to takzvaná aféra Ergenekon, nesmírně špinavá akce plná zfalšovaných důkazů a narušování nezávislosti soudů, za kterou by se ani stalinská justice nestyděla. Tentokrát je však k Istanbulu upřena mezinárodní pozornost a podobné kroky proti nové radnici by asi vzbudily značný odpor světového veřejného mínění.

Konečný výsledek asi bude záležet hlavně na tom, jak moc se prezident cítí pevný v kramflecích. Pokud by se opravdu bál, bude postupovat krutěji a bezohledněji. Pokud si věří, nechá celou záležitost být. Imamoğluovo vítězství a to, co bude následovat po něm, tak bude dobrou diagnózou skutečných poměrů panujících v tureckém státě.

 

Marian Kechlibar je autorem knih Zapomenuté příběhy a Zapomenuté příběhy 2.

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama