KOMENTÁŘ JANY KUNŠTEKOVÉ: Ke sjezdu ČSSD. Když není z čeho vybírat

Vyzyvatelům stávajících držitelů moci se v naprosté většině případů nedaří ve vnitrostranickém boji uspět. Z poslední doby lze připomenout případ bývalého komunistického místopředsedy Josefa Skály, který se dvakrát neúspěšně snažil v předsednické židli nahradit letitého předsedu KSČM Vojtěcha Filipa. Napodruhé se už ani nedostal do nejužšího vedení strany. Podobně neslavně nyní dopadla i platforma Zachraňme ČSSD.
Předseda Hamáček a první místopředseda Onderka foto ČSSD
Předseda Hamáček a první místopředseda Onderka foto ČSSD

reklama

Platformu založil bývalý jihomoravský hejtman Michal Hašek, donedávna místopředseda ČSSD Jiří Zimola a bývalý ministr práce a sociálních věcí a posléze místopředseda Senátu Zdeněk Škromach. A další dřívější elitní funkcionáři ČSSD.

Oběma partám rebelů se podařilo získat poměrně značnou pozornost a podporu lidí, kteří se zajímají o politiku. Na sjezdu však rebelové utrpěli zdrcující porážku. Jedním z faktorů, proč nedokázali své protivníky porazit, je i ten, že vyzyvatelé představují alternativu pouze zdánlivě a jen na první pohled. Josef Skála se od Vojtěcha Filipa liší pouze v taktických detailech. Oba před delegáty sjezdu komunistické strany předstupovali s myšlenkou spolupráce s miliardářem Andrejem Babišem (ANO) a podporou vlády, v níž většinu má ANO. Lišili se pouze v tom, co delegátům slibovali, že za to budou od Babiše chtít. Ani jeden z nich přitom neměl odvahu byť jen zmínit tradiční pilíře politiky komunistů jako vystoupení z NATO. Nebo převedení klíčové infrastruktury jako vodárenství, energetiku či nemocnice do státního či veřejného vlastnictví.

Podobně málo se liší i Hamáčkova vládní parta v ČSSD od opoziční platformy. Ani jedna skupina nenavrhuje odchod do tvrdé opozice. Obě frakce trvají na členství v EU i v NATO.  Z obou táborů se ozývá volání po odchodu od politiky genderismu a podpory nejrůznějších menšin. Oba proudy se zaklínají tradičním voličem. Ani jeden z nich však nepředkládá žádná opatření, která by je mohla k ČSSD vrátit zpět. Nemocenská ve výši 25% redukovaného vyměřovacího základu v prvních třech dnech nemoci pro běžného pracujícího znamená, že když zůstane s chřipkou doma a nejde do práce nakazit kolegy, tak se jeho příjem sníží o ¾. Normální pracující nevnímá zrušení karenční doby jako čtvrtinové zlepšení. Řada lidí si však dnes už umí najít na internetu nebo na facebooku, že Němci a Rakušané mají v prvních dnech nemoci náhradu platu v plné výši. Tento plán neměl nikdo ze sociálních demokratů na sjezdu odvahu zvednout.

Politická strana je velmi složitá organizace. V dnešní podobě ji nejlépe vystihuje slovo „klientelismus“. České politické strany nejsou masovými organizacemi. Nejvyšší počet členů oficiálně eviduje KSČM. Něco přes 50 tisíc. Podobné číslo udávají lidovci. ČSSD oficiálně uvádí členskou základnu těsně pod 20 tisíci lidí. Stejně jako ODS. Ve všech případech jde o čísla zahrnující i všechny „mrtvé“ duše. Většina parlamentních stran si už prošla několika skandály, při nichž bylo odhaleno, že někteří straníci do členské základny nahlásili celou širokou rodinu. Nebo všechny zaměstnance své firmy. Často bez toho, že by o tom dotyční vůbec věděli.

Jádro politických stran tvoří jejich funkcionáři a za stranu zvolení profesionální politici. Reálně jde o stovky lidí. Zastupitelů na obcích a krajích, radních, poslanců, senátorů a někdy i ministrů. Mezi delegáty sjezdů politických stran se lidé bez zastupitelské funkce na obci, kraji či v centrálních orgánech vyskytují jen velmi vzácně. Mezi delegáty sjezdu a vedením strany existuje vztah vzájemné závislosti. Vedení stran svým voličům podporu oplácí v pomoci při řešení různých problémů na úrovni, na niž delegát sjezdu stranu zastupuje před veřejností. Poslanci a ministři pomáhají starostům a obecním radním při shánění dotací pro školy, koupaliště nebo na opravu silnic. Také jim pomáhají řešit úřední problémy obcí s centrálními úřady.

Pokud má vyzyvatel stávajícího vedení poslanecký či senátorský mandát, může delegátům sjezdu reálně nabízet, že pro ně v případě zvolení bude dělat tytéž služby. Pokud ne – a to byl případ Skály i platformistů v ČSSD – tak nemá smysl ucházet se o přízeň volitelů s téměř identickým programem, jako má stávající vedení.

V třicetileté polistopadové historii se pouze dvěma vyzyvatelům podařilo sesadit úřadující vedení politických stran bez toho, že by padla vláda. Byli jimi Cyril Svoboda, který u lidovců nahradil Jana Kasala, a Jiří Paroubek, který odstavil od moci skupinu Vladimíra Špidly. Oba nabídli delegátům nejen změnu stylu politiky u voličů upadající strany, ale především změnu jejího obsahu.

Když nemají delegáti možnost vybírat mezi různými programovými směry, většinou volí na jistotu. Voličům pak v případě pokračující nespokojenosti se stávajícím kurzem strany nezbývá než volit stranu jinou.

Jana Kunšteková

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama