KOMENTÁŘ KAROLINY STONJEKOVÉ: Salvini proti Macronovi aneb O růžovém slonovi a strkání nosu do cizích záležitostí…

Bez většího zájmu českých médií proběhla těmi světovými zpráva, že se italský ministr vnitra Matteo Salvini otevřeně postavil za francouzské hnutí žlutých vest. Zcela jednoduše můžeme tuto zprávu shrnout takto: Salvini proti Macronovi.
Matteo Salvini, ministr vnitra Itálie
Matteo Salvini, ministr vnitra Itálie
Remo Casilli/Reuters
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Což o to, Francie je na nějakou tu stávku zvyklá. Odpor žlutých vest, který se původně zrodil z nesouhlasu s plánovaným zdražením pohonných hmot a který trvá už téměř druhý měsíc, je ale přece jen i na francouzské poměry už poněkud silná káva.

Jedna z věcí, které Emanuelu Macronovi až dosud pomáhaly (či přinejmenším nepřihoršovaly), byl postoj předních evropských politiků, kteří se k pařížské „pouliční válce“ nevyjadřovali buď vůbec, nebo to činili tak zdrženlivě, jako kdyby tančili mezi křepelčími vejci. Vlastně to připomíná situaci s růžovým slonem v místnosti, kterého všichni vidí, každý o něm ví, ale přitom se toporně tváří, že žádný slon neexistuje.

Za připomenutí v této souvislosti stojí, že když se začátkem prosince polský europoslanec za Právo a spravedlnost, Ryszard Czarnecki, pokoušel prosadit dění ve Francii na pořad jednání Evropského parlamentu, byl jeho návrh europoslanci šmahem smeten ze stolu (naopak jednat o vnitropolitické situaci v Maďarsku či Polsku Evropskému parlamentu nevadilo vůbec). 

Protesty ve Francii

KOMENTÁŘ KAROLINY STONJEKOVÉ: Chtěl řídit Evropu. Neuřídil ani vlastní zemi. Emanuel Macron...

Matteo Salvini se tak svou otevřenou podporou protimacronovských demonstrantů stal prvním vrcholným politikem, který nejenom přiznal, že v místnosti růžový slon je, ale ještě ho podrbal za uchem a hodil mu otep slámy, když mimo jiné řekl: „“Historie pravděpodobně ukáže, že kdyby se Macron více soustředil na Francii a méně na Salviniho a Itálii, měl by nyní daleko méně problémů.“ Narážel tím na skutečnost, že Macron od samého začátku věnoval daleko více pozornosti svému angažmá na zahraniční (kde s oblibou udílel knížecí rady), než právě na domácí scéně.

Tato rozepře ale není dvakrát překvapivá. Vzájemná „láska“ mezi oběma muži je známá již nějakou  dobu. Nutno dodat, že se o ni zasloužil především francouzský prezident, který Itálii opakovaně kritizoval kvůli jejímu postoji v otázce migrační krize. A žádné servítky si přitom rozhodně nebral. Už v červnu Macron vyzval novináře, aby nebojovali proti němu, nýbrž proti těm, kteří nenávidí Evropu a kteří se v okolních zemích šíří jako lepra. Celkem nepokrytě tím narážel právě na italskou vládu, která si to nenechala líbit a Salvini tak jen čekal na vhodnou příležitost k odvetě.

Ta přišla v polovině listopadu, oblečená do žluté reflexní vesty. Díky tomu se ukázalo, že v Evropě, kde jedna skupina států s oblibou nepokrytě strká nos do vnitřních záležitostí států jiných, si tito strkači nosů nikdy nemohou být jistí, že jim to někdo neoplatí právě ve chvíli, kdy se jim to bude nejméně hodit.

Karolina Stonjeková   

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama