KOMENTÁŘ OD JANY KUNŠTEKOVÉ: Vánoční islámské poselství a o zahalování dívek a žen

Dobrodružství na svátek Íd al-Adha
Dobrodružství na svátek Íd al-Adha
Reprofoto: Česká televize
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Vzhledem k různým názorům a komentářům (viz nebo tv-diskuze ) k televiznímu pořadu „Dobrodružství na svátek Íd al-Adha“ v americkém dětském seriálu Peg+Kočičák v rámci Kouzelné školky, který vysílala Česká televize dětem o Vánocích, jsme požádali Janu Kunštekovou, expertku přes školství a výchovu a členku Pedagogické komory o její komentář, který níže publikujeme.

Částečně proti své vůli jsem zhlédla jeden díl seriálu Peg a kočičák, vysílaného na ČT "Déčku" v pořadu Kouzelná školka. Kdysi jsem se na Kouzelnou školku dívala se svými dětmi, teď jsem byla přivolána, abych se podívala, co jest předkládáno další generaci. Americký kreslený seriál, v originále pojmenovaný Peg a cat, příběh děvčátka Peg a jejího kocoura, kteří spolu s dalšími kamarády mají dětem zprostředkovat různá poznání. Tady to bylo něco matematiky – co je větší a co je menší, co je více a co je méně. Zahaleno do mutlikulturní masáže. Tady by méně bylo více.

Díl vysílaný o vánočních svátcích byl věnován muslimskému svátku Id al-adhá. Druhému nejvýznamějšímu islámskému svátku po přerušení půstu, tedy konci ramadánu. Časově se shoduje s poutí do Mekky a kamenováním Satana. Nevím, jestli v rámci Kouzelné školky jsou i pořady, které vysvětlují původ a tradice křesťanských Vánoc (doufám, že ano), ale pokud by děti byly odkázány jen na tento počin, získaly by dojem, že nebýt muslimů, chudí by umřeli hlady.

Svátek Id al-adhá zavedl sám prorok Mohamed, který při tom sám podřezal nemalé množství velbloudů, jimiž chtěl nakrmit chudé. Při oslavě tohoto svátku se připravuje spousta jídla. Kdo má přátele z oblasti Středního východu ví, jak pohostinní jsou tamní obyvatelé. Bez ohledu na vyznání.

Poselstvím tohoto svátku je dělení se. Třetina připraveného jídla je pro rodinu, třetina pro sousedy a přátele a třetina pro chudé a potřebné. Podle prvního plánu, který je inzerován v popisu dílu, se děti při jeho zhlédnutí učí základní zlomky. Učí se dělit. Tento záměr by byl v pořádku. Problém je v propagandě, do níž je celá výuka zabalená. V tom, co je malým dětem naléváno do hlav v jaksi v druhém plánu.

První co mě po zhlédnutí tohto dílu trklo, je otázka, proč se o muslimském svátku vysílá zrovna o Vánocích? Vždyť je to pohyblivý svátek. Islám totiž dodnes pracuje s lunárním kalendářem. V kalendáři loni připadl na 21. srpna.

Dramaturg vysílání chtěl dětem asi přiblížit, že i muslimové mají něco jako Vánoce. Vzhledem k obdarovávání, hlavně jídlem, tedy oříšky, olivami, kozím sýrem, sušeným ovocem a masovými kuličkami. Česká televize se rozhodla našim dětem ukázat, že nejen křesťané obdarovávají své bližní.

Na ty masové kuličky se zabije každoročně prý 100 milionů kusů zvířat, hlavně koz a ovcí. Zabitých "halal", tedy vykrvácením. O tom však raději nepadlo ani slovo. To už by přece mohlo zavánět politicky nekorektním štvaním dětí proti jinému vyznání.

Způsob porážky halal, při němž zvíře velmi trpí, se po světě rozmáhá. U nás jej zakazuje zákon na ochranu zvířat a potravinářské předpisy. Některé firmy z nich už dostaly výjimku. I když to zákon vůbec neumožňuje. Na to kupodivu žádná nevládní nezisková organizace zabývající se ochranou zvířat moc nepoukazuje.

Někdo by mohl namítnou, že my máme zase kapří jatka. No, dejme tomu.

Nejvíce kontroverzní mi na zhlédnutém dílu přišlo zahalení hlavy malé holčičky do hidžábu. Hidžábem a dalšími kusy látky si věřící muslimky zahalují hlavu údajně proto, aby ukazovaly svou největší ozdobu pouze doma – manželovi. Jsou to vlastně viditelné odznaky víry. Údajně je předepisuje islám, i když v Koránu o nich není ani slovo. V Evropě je zahalování ženkých hlav považováno za projev politického islámu. Někdy také nazývaného islamismus. Když přijedete třeba do berlínské čtvrti Neukölln, obývané převážně muslimy, muži jsou oblečeni stejně jako kdekoli jinde. Ženy mají většinou zahalenou hlavu.

I my už máme svoji "šátkovou kauzu". Spor, v němž Střední zdravotnická škola v Ruské ulici v Praze a její  ředitelka Ivana Kohoutová čelily dlouhodobému soudnímu sporu, který prozatím vyhrály.

Jistá somálská studentka obžalovala školu, že nemohla pokračovat ve studiu, protože nesměla nosit hidžáb, který školní řád coby pokrývku hlavy zakazuje. V celé kauze se nepříjemně angažovala ombudsmanka Anna Šabatová, možná až za hranou zákona. Studentka, která prý ani nepředložila doklady o svém dosavadním vzdělání, zmizela, ale její zástupci dál pokračují ve sporu...

Tahle kauza byla takový balónek, co naše společnost – zatím – snese. Ale třeba v sousedním  Německu i Rakousku jsou spory o pokrývku hlavy u mladých žen, a zejména u dětí, brány velmi vážně. Pokud je pokrývka hlavy znamením cudnosti ženy, co má co dělat na hlavě malého děvčátka? Nevím jak v Americe, ale v sousedním Německu jsou dalším tématem "dětské sňatky", kdy jeden z manželů, častěji samozřejmě dívka, je mladší 15 let. Připustíme-li, že dítě si má zahalovat hlavu, připustíme i to, že dítě, tedy děvčátko, je sexuální objekt. V Německu se proti tlaku ze strany muslimských náboženských obcí, aby si hlavu zahalovala již pětiletá děvčátka, zvedá silná vlna odporu. A to nikoli z křesťanských a ateistických kruhů, ale ze strany samotných muslimů. Tedy těch, co chtějí, aby lidé jakéhokoli vyznání spolu mohli žít a nevytvářeli paralelní společnosti. Německý feministický časopis Emma, založený  v roce 1977 novinářkou Alicí Schwarzer, se tomuto tématu věnuje pravidelně. A to kriticky. V tom se liší od mnohých našich i dalších evropských feministek, které bojují za "právo" muslimek nosit hidžáb, nikáb či další příšernosti. Dokonce vymyslely pro letošní rok na 1. února "Den hidžábu" #FreeInHijab. Konkrétně s tím přišla aktivistka žijící v New Yorku Nazma Khan. Nemuslimky se mají vyfotit s šátkem na hlavě na znamení, že se cítí svobodně. Okamžitě kontrovaly ženy, které se potýkají s tím, že hidžáb či jinou pokrývku hlavy sundat NESMÍ. Učiní-li tak, čelí obrovskému tlaku své komunity. V zemích, jako je Saúdská Arábie nebo Írán, i citelným trestům. A to doslova. Ensaf Haidar, manželka saúdsko- arabského bloggera odsouzeného za svou kritiku islámu k dlouholetému trestu a tisíci ranám bičem, napsala na svůj Twitter: "Kdybyste se narodily pod šaríjou a bylo by vám ukradeno vaše lidství, věděly byste, proč jsem proti hidžábu a nikábu! #NoHijabDay#FreeInHijab!" Protože problém není hidžáb si obléct, ale mít sílu, odvahu a svobodu ho sundat!

Jsou tedy lidé, kteří vidí, že zahalování hlavy u děvčátek není projevem jejich náboženské svobody. Lidé, jako je německý politik kurdského původu Ali Ertan Toprak nebo novinářka Düzen Tekkal, kteří dokonce žádají zákaz zahalování hlav u dětí a dívek nejméně do 15 let. Ještě lépe do plnoletosti. Pak ať se rozhodnou. Nikdo nemůže bránit dospělé ženě, aby si zakrývala hlavu a vlasy, ale pokud si na to zvykne od pěti let, už ji ani nenapadne, že by to mohlo být jinak. O nějakém svobodném rozhodnutí tam tedy nemůže být ani řeči. Není náhodou, že na zahalování hlav u dětí trvají ty nejkonzervativnější náboženské muslimské spolky. V Německu typicky DITIB, nepokrytě prodloužená ruka turecké vládní strany AKP. Proto mě to možná popudilo na zmíněném pořadu více než co jiného. Protože to je politický islám.To je vytváření paraleních a navzájem nepřátelských komunit. Šátek na hlavách dětí je jen vnějším znakem, za kterým je skryta důsledná indoktrinace dívek i chlapců, že žena má svou danou roli, ze které nesmí vybočit. Žádné vzdělání, rodit děti, žít pod nadvládou muže. Spoustu feministek to kupodivu nijak nevzrušuje.

Do třetice mi přišlo velmi nezvyklé, že všichni chudí a obdarovaní v tomto díle seriálu jsou bez výjimky běloši. Musím to napsat takhle politicky nekorektně, protože tak je to nakresleno. Muslimské děti jsou zřejmě v pohodě. Děvčátko má krásný hidžáb, chlapec nové sako – ale chudí v polévkárně, kterou vede Afroameričan, jsou výhradně bílí. Stejně jako zanedbaný nebožák, kterého děti navštíví doma. To mi přijde dost za čárou – a velice nefér vůči dětskému podvědomí.

V pořadu jsou i písničky, návod, jak se zdravit, abyste dali najevo, že víte, o co jde – Al Mubarak, protože bez něj "byste neměli nové kamarády". Až tak.

Já také se svými přáteli slavím jejich svátky – kurdský Newroz, Nový rok, dokonce i závěr ramadánu, když se nachomýtnu. Nejsem žádný xenofob, ale tady to soudruzi multikulturalisti přehnali. Asi si máme zvykat – já si tedy na ošátkované holčičky zvykat nechci. Stejně jako na fakt, že z nějaké víry či ideologie se vybere jen to hezké, líbivé, proti čemu nemůže nikdo nic říct, a zbytek se zamlčí. A běda, když se někdo ozve. Je hned islamofoób, xenofob a rasista. Těmito termíny rádi šermují lidé, kteří toho o dané problematice ani tak moc nevědí a jen věří, že co je "jiné", je automaticky dobré. A pak ti, kteří dělají islamismu PR. A pak samotní islamisté, na veřejnosti vystupující jako zastánci svobody vyznání, kteří se rádi zaklínají tím, že některé věci je třeba jen "dobře vysvětlit". A zavčas nacpat do hlaviček, dodávám já.

Jana Kunšteková

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama