KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: A Usámovi pohrobci ovládli syrský Idlíb…

Otevřeně vyjednávat s Al Kajdou je přece jen „jiné kafe“, než když se jí neoficiálně dodávají zbraně, peníze a politické krytí.
Twitter HTS
Twitter HTS
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Po více než týdenních ostrých bojích syrská frančíza Al Kajdy, která aktuálně vystupuje pod názvem Haját Tahrír aš Šám (Organizace osvobození Levanty, HTS), porazila ostatní džihádistické skupiny a plně ovládla severosyrskou provincii Idlíb. Mediální i politický mainstream na Západě tuto oblast pustil ze zřetele někdy loni na podzim, kdy se tato „poslední bašta džihádu“ v Sýrii měla stát terčem „rozhodujícího“ ruského a syrského útoku.

Tehdy v médiích během dvou tří týdnů (stejně jako v předchozích případech východního Aleppa nebo Ghúty) „narostl“ i počet obyvatel provincie ze zhruba jednoho na tři miliony, aby se zvýraznily rozměry kataklyzmatu, který „Rusko chystalo“ proti islamistickým fanatikům, kteří – dokud bojovali proti „Asadovi“ – vycházeli na Západě jako „prodemokratičtí“ nebo „umírnění“ rebelové. Ostatně, celá Al Kajda se po zabití svého lídra Usámy bin Ládina jakoby proměnila v nedělní školu umírněného islámu a v Sýrii to vlastně nedotáhla ani na americký seznam teroristických skupin. A když už, tak změnila název, a zase byla „čistá“… Ale nešť, Rusko se vzápětí dohodlo s Tureckem na společném řešení idlíbského problému. Žádná ofenzíva se nekonala, žádní mrtví, žádný důvod kritizovat Rusko. Nuda.

John Bolton se pokusil razit svou vlastní zahraniční politiku...

KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Jak sultán Erdogan ukázal Johnu Boltonovi, kde je jeho místo…

Faktem je, že původní podmínky rusko-turecké dohody mluvily o demilitarizovaném pásmu podél celé provincie, odsunu těžkých zbraní, zastavení palby… Ironií osudu proturečtí džihádisté, na které Ankara v Idlíbu očividně spoléhala, jako první odmítli dohodu plnit, a nyní byli rozdrceni úplně, přičemž oddíly Al Kajdy (pod praporem HTS) vytlačily z oblasti i turecké hlídkové posty. Jako poslední zatím odevzdala zbraně tzv. svobodná syrská policie, kterou si Turecko v Idlíbu platilo k „udržování pořádku“. Její roli přebírá Al Kajda, aby nastolila „sjednocenou občanskou administrativu, vrátila Idlíbu stabilitu a ukončila nezákonnosti“. Od zastánců návratu do středověku to zní. Ale důležitější je, že tím Al Kajda naprosto ztrapnila Recepa Erdogana, který se tak rád staví do role všemocného.

Smysl jejího postupu je vcelku zřejmý – HTS se rozhodla převzít roli jediného „legitimního“ hráče, s nímž lze vyjednávat. A k tomu paradoxně nabízí i maximum možného – ačkoli ve svých prohlášeních odmítá politický proces z Astany, jeho podmínky (včetně demilitarizované zly či odsunu těžkých zbraní) v zásadě plní. Očividně ve snaze vzkázat Turecku, aby zapomnělo na džihádisty, které si v Sýrii dosud platilo, protože ti už prostě „nejsou“. Jaksi došli. Nyní je tu Al Kajda pod zkratkou HTS. A její lídr Abú Muhammad Džulání už dokonce Turecko i podpořil v jeho proklamované snaze zaútočit na severovýchod Sýrie, kterou ovládají levicové kurdské milice. Ne že by rovnou Turkům nabízel své vojáky, ale konstatoval, že pro Al Kajdu jsou radikální Kurdové také nepřítelem, dokonce „nepřítelem revoluce“, který navíc ovládá „rozsáhlé oblasti obývané sunnitskými Araby“. Jinými slovy, Al Kajda se Turecku nabízí coby přítel. Stačí zadívat se navzájem hluboce do očí…     

KOMENTÁŘ: Proč USA spěchají uzavřít mír s Talibanem?

KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Proč Spojené státy spěchají uzavřít mír s Talibanem?

Otázkou je, kam až se s touto politikou HTS dostane. Koneckonců, právě Džulání kdysi začínal v řadách předchůdce Islámského státu a blízce spolupracoval i s lídrem IS Abú Bakrem Bagdádím. To, že se s ním pak názorově i fakticky rozešel, bagatelizoval konstatováním, že je to jen „rozmíška uvnitř rodiny“.

A také je otázkou, jak se zachová Turecko, člen NATO, které sebevědomě přejalo odpovědnost za to, co se v Idlíbu bude odehrávat. Na jedné straně se „správně nasměrovanou“ Al Kajdou v syrské válce Západ či NATO problém neměly, a tak ani pro Turky nevzniká žádné větší „morální dilema“. Nicméně, otevřeně s ní vyjednávat o budoucnosti? To je přece jen už „jiné kafe“, než když se jí neoficiálně dodávají zbraně, peníze a politické krytí.

A jak zareaguje Rusko? Nechá v tom Erdogana pořádně „vykoupat“, aby byl případně pro příště povolnější? Nebo spolu se syrskou armádou na Idlíb zaútočí? Koneckonců, ovládnutím Idlíbu HTS poskytla Damašku všechny potřebné argumenty k ofenzívě, neb pro Sýrii je Al Kajda – kupodivu – prostě jen teroristickou organizací, kterou je nutné zlikvidovat.

Příští dny a týdny ukážou, zda zvítězí realpolitika a geopolitické zájmy nad selským rozumem. Na selský rozum přitom sázet netřeba, obávám se…

První náznaky budoucího vývoje lze vyčíst ze zpráv západních agentur, které přebírají ujištění lídrů HTS, že Al Kajda nechce Idlíb uzurpovat. Jako že je vlastně hodná.

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama