KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Dlouhé stíny „arabského jara“ aneb Ovládne rebelský maršál libyjský Tripolis?

Libye je zpátky v hlavních titulcích světových médií, která s napětím sledují postup Libyjské národní armády na Tripolis. Jak se Libye do takové situace dostala?
Bude maršál Haftár "novým Kaddáfím"?
Bude maršál Haftár "novým Kaddáfím"?
alarabiya

reklama

Nejprve asi nebude od věci si v hrubých obrysech připomenout nedávnou minulost. V březnu 2011 se Francie a Británie z důvodů, o nichž se dodnes spekuluje a žádná přesvědčivá, natož vyčerpávající odpověď se nenabízí, rozhodly svrhnout libyjský režim Muammara Kaddáfího. A protože to samy nezvládly, přizvaly si na pomoc USA a jejich letectvo. Barack Obama se ale Libyí zabývat nechtěl, a tak celou akci přenechal své ministryni zahraničí Hillary Clintonové.

List Washington Times na počátku roku 2015 zveřejnil sérií článků, jejichž obsah potvrdili američtí generálové. Vyplynulo z nich, že vrcholní představitelé Pentagonu nevěřili Hillary Clintonové natolik, že otevřeli vlastní diplomatické kanály s Kaddáfího režimem ve snaze zastavit eskalaci krize. „Nahrávky neupravených konverzací amerických činitelů se synem plukovníka Kaddáfího a jedním z nejvyšších libyjských představitelů, obsahují kritiku, že paní Clintonová trpí tunelovým viděním a vede USA do zbytečné války, aniž by přitom odpovídajícím způsobem brala do úvahy obavy zpravodajské komunity,“ psal deník. Úřad Clintonové tehdy argumentoval mimo jiné i tím, že Kaddáfí rebely označil za „krysy“, vůči kterým nebude mít žádné slitování, což prý značilo akutní hrozbu „genocidy“ v Benghází, rodišti „libyjské demokratické revoluce“. Bez ohledu na fakt, že město neovládli žádní „demokratičtí revolucionáři“, ale bojovníci Muslimského bratrstva a přičleněných saláfistických skupin…

Není bez zajímavosti, že i když západní mainstreamová média a politici vzali výklad Hillary a jejích lidí okamžitě za svůj, „ministerstvo obrany nebylo s to tyto obavy sdílet a ve skutečnosti mělo za to, že není pravděpodobné, že by Kaddáfí masovým počtem obětí riskoval hněv světa. Ve výsledku tak ministr obrany Robert Gates a náčelník generálního štábu admirál Mike Mullen rozhodně odmítali doporučení paní Clintonové k užití síly.“ Generalita měla strach z další „nevítězné“ války, ale podle Washington Times Hillary Clintonová „opakovaně odmítala jejich varování“ a postarala se o to, aby se tato varování nedostala až k prezidentovi nebo členům Kongresu. Pentagon prý tehdy „nevěřil zprávám z ministerstva zahraničí, ale nemohl s tím nic dělat,“ vysvětlil podle nahrávek Libyjcům zvláštní vyslanec amerických generálů, načež konstatoval: „Mohu vám říci, že prezident nedostává pravdivé informace.“ „Rozhodnutí o invazi do Libye bylo už přijato a vše, co přicházelo z ministerstva zahraničí, mělo toto rozhodnutí jen podpořit,“ vysvětlil pro Washington Times vysoce postavený americký zpravodajec. „Ani intervence, ani rozhodnutí o změně režimu přitom nevycházely z analýz tajných služeb.“
Jinými slovy, Hillary Clintonová chtěla mít svou válku za každou cenu. „V den, kdy byla přijata rezoluce Rady bezpečnosti OSN, paní Clintonová nařídila generálům z Pentagonu, aby nebrali telefony Kaddáfího syna Sáifa nebo jiných vysokých libyjských činitelů, kteří chtěli dojednat řešení, odhalují nahrávky. O den později, 18. března, Kaddáfí vyzval k zastavení palby, což (americká) administrativa rovněž odmítla,“ shrnuje tehdejší situaci Washington Times. Generálové se ale nevzdávali tak lehce. Velitel Africomu generál Carter Ham se pokusil s Tripolisem dojednat příměří na 72 hodin, načež „Kaddáfí navrhl, že je ochotný odstoupit z čela země a uvolnit prostor prozatímní vládě, ale měl dvě podmínky. Za prvé chtěl, aby libyjské ozbrojené síly i po jeho odchodu zůstaly netknuté a mohly tak bojovat proti Al Kajdě. Za druhé chtěl, aby měl zaručený volný odchod a aby proti němu a jeho blízkým byly zrušeny všechny sankce. V té době a za dané situace to všichni považovali za rozumné.“
Nikoli ovšem paní Clintonová, jíž „nestačilo zbavit Kaddáfího moci, chtěla ho mrtvého“. Jen málo „státnických“ projevů může trumfnout nadšení paní Hillary, která nad smrtí Kaddáfího zajásala: „Přišli jsme, viděli jsme, je mrtvý.“

Silná mezinárodní podpora

Faktem zůstává i to, že po takto dokonané „demokratizaci“ Libye, která nejenže rozbila funkční stát, ale (mimo jiné) otevřela i cestu migraci do Evropy, se kdysi bohatá Libye ponořila do nekonečného množství občanských pidiválek mezi jednotlivými kmeny, klany, milicemi a islamistickými skupinami, které se začaly bít o kontrolu nad tím kterým městem, oázou či ropným vrtem. Pentagon spolu se CIA se pokusil do všeobecného chaosu dosadit „svého muže“, generála Chalífu Haftára. Býval to Kaddáfího dlouholetý spolubojovník, který se ovšem v určitém okamžiku vzbouřil, ale po porážce své vzpoury uprchl ze země pod křídla CIA a od počátku 90. let žil ve Virginii, kde získal i americké občanství. 

Sázka na Haftára ovšem zprvu nevyšla. Muslimské bratrstvo v něm nevidělo spřáteleného sekulárního agenta CIA, ale někdejšího Kaddáfího kamaráda, a jako takového jej odmítlo. Přesto se ale Haftár nevrátil do USA a zůstal ve své libyjské vlasti. A jeho „šťastná hodina“ přišla v roce 2014, kdy další všelidová vzpoura s armádní podporou svrhla muslimskobratrskou vládu v sousedním Egyptě. Nový vládce Káhiry Abdal Fattáh Sísí se obával vlivu islamistických milicí z Libye (a řada teroristických útoků a průniků z libyjského území mu dávala za pravdu), a tak si vybral Haftára, aby očistil Benghází na východě Libye u egyptských hranic od islamistů a vytvořil přitom i vlastní armádu. Celý projekt financovaly Spojené arabské emiráty, které také Muslimské bratrstvo považují za zplozence pekla. Netrvalo dlouho a Egypt Haftárovi na pomoc do bojů s džihádem vysílal své bombardéry, Rusko přes Alžírsko dodávalo zbraně, Haftárovi tehdy začaly pomáhat i francouzské tajné služby a komanda, dokonce se mluví o tom, že piloty k letounům, které Haftár získal z Emirátů, dodala slavná americká soukromá armáda kdysi zvaná Blackwater, jejíž majitel Eric Prince je bratrem aktuální Trumpovy ministryně školství, což podle všeho může vyvracet teorie, podle nichž nemá Trump o Libyi větší zájem… Zkrátka, s takovou podporou v zádech generál Haftár skutečně stvořil regulérní armádu a pomalu, krok za krokem, očistil Benghází od „demokratického“ džihádu. Nutno dodat, že Benghází je centrem východu Libye a východ Libye je pro změnu centrem vyhlášeného libyjského ropného průmyslu…

Haftárovi trvalo další asi tři roky, než oznámil vznik Libyjské národní armády (a než se sám pasoval na polního maršála). A utvoření pravidelné armády s prakticky kompletní nabídkou výzbroje a výstroje mu pro změnu umožnilo ovládnout nejen celý východ země, ale začít přemýšlet i o zbytku Libye.

Ať už byl ale Haftár sebemocnější, oficiálně byl stále jen „vzbouřenecký generál z Východu“, protože formální moc v Libyi leží v Tripolisu na západě, kde sídlí tzv. Vláda národní dohody (GNA). Uznává ji OSN, ale fakticky nemá žádnou moc, natož pravomoc nad Libyí. Její každodenní přežívání plně závisí na penězích ze zahraničí a na pomoci džihádistických milicí, mezi nimiž prim hrají hrdlořezové, otrokáři a islámští fanatici z nedaleké Misuráty. Nicméně, když si Západ zvolil za „svou libyjskou vládu“ islamisty z Tripolisu, povýšili i váleční zločinci z Misuráty, a to natolik, že dnes mají i své (malé) letectvo.

 

Co se zvrtlo?

Právě Misuráta přitom leží na nejkratší možné cestě Haftárových jednotek směrem na Tripolis. Aby se vyhnuly zbytečným ztrátám z bojů s náboženskými fanatiky, vydala se Haftárova sekulární armáda raději jižním směrem, prakticky neobývanými pouštními oblastmi, než se rozhodla znovu zatočit na sever k Tripolisu. Cestou sice ovládla Al Šarára, největší ropné pole na jihu Libye, ale moc bojovat také nemusela, protože se podle dostupných zpráv zdá, že si cestou ropu i podporu lokálních milicí jen koupila (za emirátské peníze). Na severu země současně obsadil přístav Syrtu, přes niž se ropa z jihu vyváží, takže postup vypadá ideálně a Haftár jen posiluje své pozice…

Zničehonic se tak oddíly (dnes už) polního maršála Haftára ocitly nějakých 20 kilometrů před Tripolisem. Poslední zprávy sice mluví o sporadických bojích, o tom, že Haftár ovládl bývalé tripoliské mezinárodní letiště, o vzájemných leteckých úderech haftárovců a misurátských nad jižními předměstími, o odsunu amerických jednotek z Libye, protože „situace se prý stává nestabilní“… Nicméně zásadní otázkou zůstává „proč?“

Rusko i Francie se dušují, že o ofenzívě neměly dopředu žádné „varování“, nicméně Haftár podle všeho do Moskvy i Paříže pravidelně hlásí vývoj situace. Podle některých expertních názorů chtěl nejspíš jen vyzkoušet loajalitu „provládních“ sil v Tripolisu, přičemž prý až polovina je připravena přidat se na jeho stranu. Současně je ve hře ale i možnost, že vše je především „píárová“ akce: koneckonců, postup na Tripolis začal ve chvíli, kdy do Tripolisu k jednání s vládou, která nic moc neznamená, přiletěl šéf OSN Guterres, a Haftár jej svou akcí donutil zaletět i za ním do Benghází: Už tedy žádný obyčejný „rebelský generál“, ale chlapík, za kterým osobně jezdí i šéf OSN…           

Co bude dál? Sám Haftár ještě těsně před „pochodem na Tripolis“ tvrdil, že se těší na dubnovou „celolibyjskou národní konferenci“, která podle něj měla „do měsíce“ stvořit jednotnou libyjskou vládu. Místo toho ale deset dní před zahájením rozhovorů vydal armádě povel k postupu. Co se stalo, že je nyní vše jinak?

To zatím není jasné. Případné dobývání Tripolisu přitom může trvat týden, nebo klidně i rok. Podle toho, kdo všechno se nechá koupit. A kým. Nebo podle toho, kolika lidem už nekonečná občanská válka v zemi vadí natolik, že upřednostní Haftárovu vládu, samozřejmě za předpokladu, že zajistí stabilitu a alespoň základní bezpečnost.

V každém případě je ale na místě konstatovat, že se celá ta „demokratizace“ Libye (se svržením a ubitím Muammara Kaddáfího) pěkně vymkla z rukou.

 

 

Tereza Spencerová

 

Názory publikované v této sekci ale nelze ztotožňovat s postoji redakce Zpravodajství FTV Prima.

reklama

Tento článek najdete v těchto speciálech

reklama