KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Donald Trump se odhodlal být prezidentem

Posledními kroky si uvolňuje ruce pro svou vlastní zahraničněpolitickou agendu, která je součástí jeho „Ameriky především“ a tím i součástí jeho kampaně pro volby v roce 2020.
Donald Trump se pouští do hry vabank
Donald Trump se pouští do hry vabank
skynews
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Ten týden kolem Vánoc byl svým způsobem neuvěřitelný. Donald Trump se po dvou letech ve funkci jako by jednoho rána probudil a uvědomil si, že je přece „sakra prezidentem USA“ a jako takový může přece dělat spousty věcí. A tak vstoupil do boje s Kongresem a pohrozil, že bude vetovat federální rozpočet, dokud mu zákonodárci nepřiklepnou i pět miliard na stavbu „zdi“ na hranicích s Mexikem.

Současně oznámil odsun vojáků ze Sýrie a naznačil, že stáhnout chce také alespoň polovinu vojsk z Afghánistánu. Posledními dvěma nápady donutil k rezignaci ministra obrany Jamese Mattise. Ve Washingtonu se prý spekuluje, že by mohl „jít“ i jestřábí poradce pro otázky národní bezpečnosti John Bolton. A když už budou v tom, mohli by, pro větší klid „zbytku světa“, vzít s sebou i ministra zahraničí Mikea Pompea, ale to je jen takový nápad…

Pro začátek totiž bohatě stačí konec Jima Mattise. Přezdívá se mu Šílený pes. Není jasné, zda to nějak souvisí s jeho válečnickou kariérou, nebo stejnojmenným míchaným nápojem, ale jisté je, že v posledních dvou letech coby představitel provázaného konglomerátu zájmů vojenskoprůmyslového komplexu, tzv. hlubokého státu a všech, kdo „šli“ po Trumpovi, svědomitě podkopával Trumpovu zahraniční politiku.

Původně omezenou vojenskou operaci, tedy americkou přítomnost v Sýrii, která je ilegální jak z mezinárodního, tak i domácího, amerického práva, dokázal proměnit v nekonečný příběh marnosti, po vzoru Afghánistánu. Díky svým zkušenostem z bruselského sídla NATO, kde působil coby jeden z nejvyšších důstojníků, také věděl, jak utvářet alianční konsensus kolem amerických rozhodnutí, a uvědomoval si i to, že NATO nemůže do budoucna přežít bez „nepřítele“. Razil tezi, že jím je Rusko, byť v poslední době má americký establishment (a s ním poslušně i evropští myšlenkoví i bezmyšlenkovití souputníci) za „nepřítele“ také Čínu.

Aliance se za Mattisova vedení Pentagonu přiblížila k hranicím Ruska blíž než kdykoli dříve, čímž Trumpovi ve svém důsledku zkomplikovala jeho případné plány na spolupráci s Putinem. Mattisův odchod je tak zatím asi tím nejdůležitějším politickým tahem Trumpa v Bílém domě. Tahem proti establishmentu, kterému s oblibou přezdívá „bažina“. Uvolňuje si tím ruce pro svou vlastní zahraničněpolitickou agendu, která je součástí jeho „Ameriky především“ a tím i součástí jeho kampaně pro volby v roce 2020.

Je jasné, že tím protitrumpovská hysterie v USA jen zesílí, a tak prezident zkouší „usmiřovací gesta“. Četní domácí kritici mu vyčítali, že coby vrchní velitel ozbrojených sil USA ještě nenavštívil americké vojáky na některém z jejich bojišť. A tak se Trump bez ohlášení zjevil v Iráku. Prý že odtud žádný odsun vojáků nehrozí, protože právě Irák může být základnou, „pokud by USA chtěly znovu dělat něco v Sýrii“. Slibem, koneckonců, nezarmoutíš. Tím spíš v době, kdy Irák opakovaně požaduje americký odsun.

Pro domácí, americké publikum je to celé ale chytrý tah. Jako kdyby Trumpa v posledních dnech polili politickou živou vodou. I když, americký komentátor Jim Jatras si spíš myslí, že mu někdo přihodil jakousi politickou viagru. Ať tak či tak, Trump se odhodlal stát prezidentem a rozhodovat podle svého. Bude napínavé sledovat, do jaké míry se mu tato hra vabank vyplatí. Nebo lépe, do jaké míry mu bude umožněno být skutečným prezidentem.

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama