KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: „Kdyby Ocalan nebyl ve vězení, dnešní kurdské lídry by hnal bičem…“

S „bývalým kurdským teroristou“ a dnes syrským politikem Omarem Usikem o kurdském problému v Sýrii a vyhlídkách na „syrský Kurdistán“.
Omar Usik si prožil kurdské dějiny na vlastní kůži
Omar Usik si prožil kurdské dějiny na vlastní kůži
Tereza Spencerová
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

V moderně pojatém Café Braziliano u kdysi slavného damašského hotelu Šám, který dýchá arabskou klasikou, bylo dopoledne poloprázdno. Vůně kávy, které jsme si u nás navykli říkat „arabská“, ale v arabském světě ji mají za „tureckou“. Tlumená hudba. Podsaditý šedesátník, který usedl proti mně, tam prý chodí už pětatřicet let a důvěrná úslužnost postaršího číšníka dává znát, že je tu opravdu ctěným hostem. V syrském parlamentu zastupuje jeden z kurdských okresů na severu země, je členem syrské delegace při rozhovorech o Sýrii pod patronací OSN v Ženevě a současně vede i hnutí Kurdské národní iniciativy. Politikem v obleku ale nebýval vždy. Patnáct let kdysi působil ve špičce kurdského revolučního hnutí jako poradce Abdulláha Ocalana, ikony kurdského tažení za nezávislost; byl s ním i poslední hodiny před uvězněním v Turecku. Jeho bratr byl v roce 1996 zabit v bojích s vládními oddíly na východě Turecka, jeho sestru turečtí vojáci těžce zranili… Shrnuje svůj život bez většího vzrušení, než dojde k pointě, při níž se přece jen lehce pousměje, jako kdyby se těšil, co já na to: „Zkrátka, jsem Omar Usik, bývalý terorista.“ 

O rozhovor jsem pana Usika požádala z prostého důvodu: Chtěla jsem slyšet i jiný názor. V českém, ale potažmo celém západním, mediálním prostoru je kurdský problém, ať už v Sýrii, Iráku nebo Turecku, obvykle vnímán prizmatem těch nejradikálnějších sil, které usilují o vznik toho kterého nezávislého kurdského státu. Nicméně, obzvlášť po osmi letech války v Sýrii jsou to názory i mezi samotnými Kurdy často menšinové.

Konkrétně v Sýrii Kurdové už po staletí žijí především ve třech oblastech, a to v příhraničí s Tureckem, v Aleppu a v Damašku. Syrský stát už dekády vychází z občanského principu společnosti, a tak oficiální demografické statistiky národnostního rozložení obyvatelstva neexistují. Odhaduje se nicméně, že syrských Kurdů byly před válkou v jednadvacetimilionové Sýrii celkem asi tři miliony, po milionu v každém ze zmíněných regionů. Válka toto rozložení přece jen změnila -- mnoho Kurdů ze severovýchodu Sýrie před Islámským státem uprchlo do syrského vnitrozemí, další zamířili do Evropy nebo do sousedních zemí, připomíná Omar Usik. Ve výsledku jsou tak „kurdské oblasti“ u tureckých hranic ve srovnání s Damaškem či Aleppem nejméně „kurdské“. A nejvlivnější sílu na nich představují Lidové obranné síly (YPG), které jsou odnoží „turecké“ Strany kurdských pracujících (PKK) a fakticky Ocalanovými myšlenkovými „sirotky“. Působí tam i skupiny věrné iráckému kurdskému lídrovi Masúdu Barzánímu, oproti YPG ale nemají zbraně, a tak se nemohou proti YPG a jimi – často i násilím -- prosazované ideologii nijak bránit. „Drtivá většina Kurdů ovšem během války ale národnostní otázku nijak nezdůrazňuje a považuje se v první řadě za syrské občany,“ vysvětluje Omar Usik. „Je to ale taková ta klasická mlčící většina, kterou musíte znát i z Evropy. Takových lidí si nikdo nevšímá. A v syrském případě raději mlčí i proto, že pokud žijí na územích ovládaných YPG, dostali by co proto, že neprojevují dostatečné nadšení. Když ale mlčí, nestará se o ně moc ani syrská vláda. A přitom by tu „mlčící většinu“ plně uspokojilo opravdu málo, třeba kdyby vláda v Damašku uznala kurdskou kulturu nebo třeba povolila vyučování v kurdštině…“

 

Velí tomu Turci

Problém syrského Kurdistánu, například ve srovnání s Kurdistánem iráckým, spočívá i v tom, že neexistuje žádné opravdu velké území, na němž by Kurdové měli většinu, natož aby to byly čistě kurdské oblasti. Všude s nimi po staletí žijí také Arabové nebo křesťané nebo všichni dohromady. „Je to taková etnicky i nábožensky promíchaná Sýrie v malém,“ popisuje geografii „Kurdistánu“ Omar Usik. „Upřímně, už jen kvůli promíchanosti obyvatelstva, které bylo po generace vychovávané na občanském principu, by v Sýrii nemohla fungovat žádná etnická federalizace. Nemluvě o tom, že syrská společnost je fakticky hodně malá a jako celek prostě na federalizaci není ani připravená…“ Jak je tedy ale možné, že se myšlenka na nějakou formu kurdské autonomie nebo na federální uspořádání státu vůbec prosadila? „To je vcelku prosté,“ rozhazuje unaveně rukama pan Usik. „YPG a všechny její odnože mají asi 50 tisíc ozbrojenců, ale ze Sýrie z nich pochází jen asi třetina. Málo se mluví i o tom, že většina jejich velitelů a lídrů je z Turecka. Syrskou realitu neberou až tolik v potaz. Prosazují si své vize, nebo lépe, vize, které kdysi pro Turecko razil Abdulláh Ocalan. Syrský Kurdistán na hranicích s nepřátelským Tureckem by pro ně byl snový. Bezpečné zázemí k nekonečné válce. Jestli je to dobré i pro syrské Kurdy, pro ně není rozhodující.“

Syrská vláda kurdské milice od samotného počátku války zbrojně i logisticky podporovala, Kurdové bojovali po boku syrských vládních jednotek u Aleppa i v dalších severních regionech. Zlom nastal až v roce 2014, kdy Pentagon přesunul tanky z Iráku a Kurdy si koupil. „Bylo to tehdy snadné, protože Islámský stát se v Sýrii vynořil na východě a stal se „zničehonic“ sousedem Kurdů. Do Damašku daleko, a tak se americká pomoc hodila,“ shrnuje pan Usik. „I když, spojení mezi ultralevicovými kurdskými YPG, z nichž mnozí sní o rovnostářské společnosti bez soukromého majetku, právě s ultrakapitalistickými USA, je šílené. Kdyby Abdulláh Ocalan nebyl ve vězení, hnal by lídry YPG bičem!“ zvedá hlas. „Všichni se ohánějí jeho odkazem, mají v kancelářích a na náměstích jeho podobizny, ale z jeho idejí už jim nezbývá skoro nic…“ 

 

„Adana“ ožívá

Hovor dospěl k bodu, kdy už bylo třeba opustit Sýrii a pozvednout pohled ke geopolitice. „Američané nemají žádnou kurdskou agendu, nemají s Kurdy žádné plány, potřebovali jen pozemní síly proti Islámskému státu, a tak si je koupili u Kurdů a nazvali je Syrské demokratické síly (SDF). Od samého počátku je to pro USA jen taktická spolupráce, nikoli strategická. Jejich skutečným spojencem v regionu nejsou Kurdové, ale Turecko. Když budou muset volit mezi Kurdy a Tureckem, vždy zvolí Turecko. Dokud Kurdy potřebovali, byli připraveni dát jim cokoli, ale Islámský stát ztrácí poslední metry, a tak už Kurdy opouštějí. Některé kurdské organizace proto začaly vyjednávat s Damaškem, ale USA jim v tom všemožně brání. Chtějí, aby zůstali odtržení od Sýrie, ale sami jim v tom už pomáhat nechtějí. Už jen rozdělovat a škodit. Obecně ale byla samozřejmě největší chyba, že od Američanů vůbec něco očekávali…“

Kurdský problém se přitom v důsledku americké politiky a radikálních snů některých kurdských vůdců pomalu mění v klasický „gordický uzel“, a tak v poslední době Turecko a dokonce i Rusko mluví o tom, že se vše vyřeší obnovením dohody z Adany z roku 1998, nadhazuji. Dohoda zavázala Sýrii plně spolupracovat s Tureckem v „boji proti (přeshraničnímu) terorismu“, ukončit veškerou podporu bojovníkům PKK, kteří našli v Sýrii útočiště, zavřít veškeré základny PKK na syrském území a nakonec také k tomu, že Sýrie ze svého exilu do tureckého vězení vydala i lídra PKK Abdulláha Ocalana. Pro Omara Usika je to očividně bolavé téma. „V roce 1998 mezi Tureckem a Sýrií málem propukla válka a dohoda jí zabránila. Budiž. Z mého pohledu to ale nebyla dohoda, spíš jen turecký diktát. Umožňoval oběma zemím v rámci „boje proti terorismu“ pronikat pět kilometrů na území souseda, ale platilo to v praxi jen pro Turky. Hlavním cílem bylo dostat Abdulláha Ocalana z exilu v Sýrii, odkud jsme vlastně řídili boj v Turecku. Když odjížděl, byl jsem s ním. Tehdy proti němu byli všichni -- nejen Turci, ale i Izrael, USA a v neposlední řadě i Moskva. Právě tam jsme spolu letěli z Damašku, vyjednávali jsme s Rusy osm dní, a právě odtud byl vydán do Turecka, kde nakonec nedostal trest smrti, ale „jen“ doživotí…“ Objednáváme si druhou rundu kávy, nejspíš aby se pan Usik trochu uklidnil. „Turecko přitom po propuknutí války v Sýrii porušilo „Adanu“ ze všeho nejdřív a začalo v Sýrii podporovat džihád. Postupně až čtyřicet různých skupin, včetně Al Kajdy. Nemají nejmenší právo o té dohodě znovu mluvit!“ A kudy tedy z toho všeho ven? „Jedinou možností, jak se Kurdové mohou vyhnout opakování Adany, je skutečná a jasná dohoda se syrskou vládou a předání všech kurdských oblastí syrské armádě. Jinak tam prostě vstoupí armáda turecká, zopakuje scénář z Afrínu a bude oblasti Sýrie kolonizovat…“

 

Realita zůstává realitou

Není mi jasné, proč za takové situace kurdské „americké“ SDF, které aktuálně ovládají syrská ropná a plynová naleziště na východě země, nevrátí energetické zdroje Damašku výměnou za nějakou rozumnou dohodu, tedy proč raději syrskou ropu a plyn Sýrii prodávají za peníze namísto za „autonomii“ nebo jinou formu samosprávy. Omar Usik znovu jen mávne rukama v gestu marnosti. „Jak už jsem říkal, nerozhodují o tom syrští Kurdové, ale ti turečtí, to v první řadě. A v druhé řadě se přece všeobecně ví, že Kurdové jsou sice skvělí bojovníci, ale díky své mentalitě pak vždy vše, co vyválčili, prohrají při vyjednáváních…“

Vy tedy nevěříte v žádný budoucí nezávislý Kurdistán? ptám se na závěr. Omar Usik se usměje: „Jako správný Kurd o něm sním samozřejmě už od dětství. Ale ve svém věku jsem taky už realista. Postavení Kurdů se liší podle toho, zda žijí v Sýrii, Iráku, Turecku nebo třeba Íránu. A podle toho se liší i východiska, strategie i taktika. V mnohém se nemůžeme sami shodnout. A máme sice společný jazyk, ale s mnoha odlišnými dialekty a specifiky, a často si ani obyčejně nerozumíme, natož abychom sdíleli shodné cíle. Snažím se mluvit se všemi, ale jediný ze všech Kurdů, kdo mě poslouchá, je moje žena…“

Chtěla jsem jiný názor na kurdský problém a dostala ho. Otazníků ovšem jen přibylo.

 

 

Tereza Spencerová 

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama