KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Když Itálie oficiálně „podepsala“ Číně…

Ačkoli může dnešní svět na první pohled vypadat chaoticky, ve skutečnosti jsou v něm patrné dva hlavní proudy – jeden se snaží uchovat západní „včerejšek“, aby trval navždy, a proto nechce, aby vůbec nastal nějaký „zítřek“, ten druhý prostě směřuje do Eurasie.
Čínský prezident Si byl v Římě vítán jako nejdůležitější host
Čínský prezident Si byl v Římě vítán jako nejdůležitější host
twitter
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v římském prezidentském paláci Quirinale vítaly stráže na koních, přičemž naposledy byl stejně poctěn papež Benedikt v roce 2010. A na galavečeři na jeho počest zapěl hvězdný Andrea Bocelli. Jistě, podobné velevážené „červené koberce“ před čínským prezidentem pokládali už v roce 2015 v Londýně, kde jej přijala i královna Alžběta II., ale nyní, v sobotu, v Itálii to bylo přece jen jiné. O „level“ výš. Italská vláda totiž s Čínou podepsala dohodu o účasti v projektu Nové hedvábné stezky (BRI).

Svým způsobem je to vše hluboce symbolické – Itálie jako rodiště evropské renesance a kolébka západní civilizace, podepsala s Čínou dohodu, která může být jedním z určujících okamžiků 21. století. Okamžiku, v němž Evropa bez jakéhokoli zastírání uznává vzestup Asie a Číny jako takové. A dohoda o italském vstupu do BRI je svým způsobem současně i přiznáním konce západní dominanci světu. Lze tím vysvětlit i vlnu nevole, kterou dohoda vyvolávala v měsících a týdnech před svým podpisem, ať už je řeč o varovných hlasech z Německa či Francie, obavách části italské vládní Ligy, že se Itálie stane „čínskou kolonií“, nebo samozřejmě Spojených státech, které do Říma neomaleně a čím dál hysteričtěji vzkazovaly, jak že se má vzorný spojenec USA a „člen Západu“ chovat. „Podpora BRI poskytuje Číně a jejímu predátorskému přístupu k investicím legitimitu a nepřinese italskému lidu žádné výhody,“ varoval například Bílý dům těsně před podpisem dohody.

Nicméně, Itálie se svými hlubokými ekonomickými problémy měla jasný důvod, proč dohodu podepsat. Dopředu se předpokládalo, že její součástí bude posílení čínského vlivu v Terstu a dalších třech přístavech, mezi nimi i v Janově a Palermu. Italský vicepremiér Luigi Di Maio už oznámil, že v první vlně byly podepsány kontrakty za 2,5 miliardy eur a výhledově se počítá s obchody za 20 miliard. Je to výhodné pro obě strany – Itálie čínským vstupem do přístavů navýší počty pracovních příležitostí, Čína pro změnu investicemi do kompletování čínského zboží v Itálii, které tak získá značku „Make in Italy“, snáz dosáhne na evropské trhy, a co víc, s navýšeným DPH.

Itálie neměla žádný větší důvod naslouchat „varováním“ z EU a okázale dala najevo i to, že nehodlá spolupracovat na amerických snahách bojovat proti Číně na všech globálních frontech. Evropská unie se aktuálně topí a tříští na problému Brexitu, nemluvě o mnoha dalších dělících liniích, a otázka amerických názorů je svým způsobem rovněž mimo kategorii těch nejdůležitějších. Zatímco například členové NATO dál s USA úzce spolupracují, tytéž státy v rámci Evropské unie zatím americké tlaky odmítají. Příkladem budiž skutečnost, že ani jeden z 28 členských států nevyhověl Washingtonu a jednoznačně neodmítl 5G sítě čínského koncernu Huawei… V této podivné schizofrenii mezi NATO a „skoro identickou“ EU ve vztahu k Číně opravdu vyvstává zásadní rozdíl. Zatímco pro EU je Čína „systémovým rivalem“, pro USA (a tím i NATO) je „rivalem strategickým“. Zatímco pro EU není deficit ve vzájemném obchodu s Čínou významnou zahraničněpolitickou otázkou, pro USA je problémem vše, co Čína představuje. Jinými slovy, pro Evropu je Čína ekonomickým problémem, pro USA ekonomickou a jakoukoli jinou hrozbou. Zatímco v Evropě se diskutuje o parametrech obchodu s Čínou, v USA se nediskutuje vůbec, protože Čína je prostě ten největší zloduch… 

Ačkoli může dnešní svět na první pohled vypadat chaoticky, ve skutečnosti jsou v něm patrné dva hlavní proudy – jeden se snaží uchovat západní „včerejšek“, aby trval navždy, a proto nechce, aby vůbec nastal nějaký „zítřek“, ten druhý prostě směřuje do Eurasie. Čína dohodou s Itálií – po obrovských investicích v Řecku a dalších evropských zemích, stejně jako po navázání spolupráce ve formátu 16+1 s chudšími státy střední a východní Evropy -- nyní jen prolomila evropské hradby. Vstoupila do prvního z členských států G7. Čili, je zase o něco dál se svým plánem proměnit Evropu v testovací prostor svého ekonomicko-politického vlivového globálního projektu Nové hedvábné stezky.  Itálie je první, která „podepsala“, ale už skoro polovina členských států EU nějakým způsobem na BRI spolupracuje. A zatím se bála udělat "větší" krok. Podepsat dohodu a hrát otevřeně. To se nyní nejspíš začne rychle měnit. Jakmile někdo otevře dveře, ostatní rychle následují…

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama