KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Když tak posloucháte toho Junckera…

Koho by napadlo, že po třech dekádách skončíme hodně blízko tomu, odkud jsme vycházeli, tedy s vedením, které je mimo a neví, kudy dál. A tak jde prostě zaslepeně dál, očividně v marné naději na zázrak.
Evropskou unii čeká složitý rok
Evropskou unii čeká složitý rok
eublog
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Euro "po dvacet let přináší prosperitu a ochranu našim občanům. Stalo se symbolem jednoty, svrchovanosti a stability,“ prohlásil na Nový rok šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker. Ta slova mi stále nejdou z hlavy. Komu asi byla určena? A o jaké jednotě vlastně mluví, když Evropskou unií prochází hned několik tektonických zlomů a o eurozóně jako takové to platí rovněž. A na zmíněnou svrchovanost by bylo dobré zeptat se třeba Řeků, Francouzů či Italů, jejichž ekonomické politiky řídí Brusel. A ta stabilita? Ekonomická jakžtakž, politická v žádném případě – naposledy to byl Řím, který tvrdě napadl své unijní „eurobratry“ z Paříže. „Žluté vesty, neochabujte,“ vzkázal lídr Hnutí 5 hvězd a vicepremiér Luigi Di Maio. „Podporuji čestné občany protestující proti prezidentovi, který vládne proti svému národu,“ dodal ministr vnitra a šéf Ligy Matteo Salvini…

„Jak nudný, prázdný, ploský, nicotný se zdá mi všechen toho světa běh!“ prohlásil na přelomu 16. a 17. století Shakespearův Hamlet, jako kdyby Junckera znal už tenkrát. Oč jsou ale slova vycházející z Bruselu bezobsažnější, o to víc jsou jejich kritici vykreslováni jako jakási reinkarnace temných 30. let minulého století. Jako kdyby ony temné doby stále existovaly. Je přitom jasné, že jakékoli srovnávání současnosti s minulostí musí nutně kulhat. Když ne na obě, tak alespoň na jednu nohu. Pokud už ale přesto srovnáváme, tak co když současné „vření“ v Evropě není návratem do temných 30. let minulého století, ale spíš třeba do dekád před revolučním rokem 1848, kdy takřka celá Evropa povstala proti stávajícímu řádu. I tehdejší vládnoucí feudálové, stejně jako současní lídři EU, nejspíš žili s přesvědčením, že „žádná alternativa neexistuje“. Existovala.

kandidát, který podle všeho zamíchá volebními prognózami

KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Komik je na scéně, Porošenko potřebuje kouzelníka

Rok 2019 je často považován za čas, kdy se něco „rozhodne“, přičemž se vesměs odkazuje na květnové volby do Evropského parlamentu, v nichž mají velkou šanci posílit (pokud ne rovnou zvítězit) odpůrci stávajícího centralistického „Bruselu“. Není ale pravděpodobné, že by z těchto voleb okamžitě vzešel nějaký jednotný proud „nového evropského myšlení“ – motivy protestů „žlutých vest“ se až příliš liší od motivů těch, kdo hlasovali pro Brexit, a nespokojená italská mládež vynesla k moci protestní strany také z jiných důvodů. A prostý nesouhlas s Bruselem je z hlediska programu zoufale málo. Svým způsobem ale vzniká jakási platforma, na níž bude možné stavět do budoucna. A „černých“ nálepek tím bude jen přibývat, neboť evropská levice až příliš prorostla s vládnoucími, ale odumírajícími technokraty a nic než nadávky jí v záloze nezbývají. Její revoltující podstata se protáčí v multikulturaslimu, který zhusta běží jen na prázdných frázích plných idealismu a občas i v sociální rovině. Obecně je ale tatam.    

Prázdné fráze Jean-Clauda Junckera a jeho kolegů z „unijní špičky“ dokládají, že si „Brusel“ -- už jen z pouhé setrvačnosti - žije vlastním životem, který se s každodenní realitou snad ani nemá šanci potkat. Pamětníkům to nemůže nepřipomenout poslední roky nejvyšších představitelů zdejší KSČ. Ty paralely bolí. Koho by totiž napadlo, že po třech dekádách skončíme hodně blízko tomu, odkud jsme vycházeli, tedy s vedením, které je mimo a neví, kudy dál. A tak jde prostě zaslepeně dál, očividně v marné naději na zázrak.

Lidé v jednotlivých členských zemích Evropské unie mezitím budou nepochybně dál hledat svůj autentický hlas. Možná nás v roce 2019 čeká jakési „jaro“ evropských národů.  

 

 

Tereza Spencerová

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama