KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Libye popírá poučku, že se problémy nedají řešit silou…

Donald Trump prolomil svět diplomatických frází a nejspíš tím posunul „libyjský problém“ přinejmenším o krok dál.
Boje o Tripolis nabývají na intenzitě
Boje o Tripolis nabývají na intenzitě
MEMO
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Na samozvaného polního maršála Chalífu Haftára lze nahlížet z několika různých úhlů, které nabízejí něco lákavého skoro každému. Pro někoho může být Haftár stále někdejším dlouholetým Kaddáfího generálem a libyjským nacionalistou, pro jiného bývalým agentem CIA, pro další sekulárním „tvrďákem“, který v čele „Libyjské národní armády“ potlačí v zemi islamismus a nastolí po osmi letech konečně alespoň jakous takous stabilitu… Tím lze nejspíš nejsnáze vysvětlit, proč jej podporuje egyptský prezident a bývalý generál Sísí, který sám stál u svržení islamistické vlády v Egyptě, proč jej už dlouho podporují Rusko s Francií nebo proč se nyní spekuluje, že jeho nynější atak na Tripolis financují největší odpůrci Muslimského bratrstva, Saúdové a Emiráťané. Všichni, snad s výjimkou Káhiry, se přitom ale oficiálně točí na obecných a obvyklých proklamacích o nezbytnosti okamžitého zastavení palby a nutnosti zasednout k vyjednávacímu stolu. O tom, že jsou to ale jen pusté fráze, svědčí hlasování v Radě bezpečnosti OSN: USA, Rusko a Francie před pár dny svorně zablokovaly britskou rezoluci, která vyzývala k ukončení bojů jen útočící stranu, tedy Haftárovu armádu. Londýn a Řím mohly puknout vzteky, ale výzva neprošla.

V týdnu se sice spekulovalo, že se Haftár mohl v jordánském Ammánu „na otočku“ setkat s ruskými činiteli, ale podobné opatrné našlapování prolomil až Donald Trump. Bílý dům v pátek (mimochodem, s týdenní prodlevou) informoval o jeho telefonátu s Haftárem, v němž prý libyjskému „lídrovi“ vysekl poklonu za jeho „významnou roli v boji proti terorismu a zajištění libyjských ropných zdrojů“, přičemž prý spolu také „mluvili o společné vizi libyjského přechodu ke stabilnímu, demokratickému politickému systému“.

Ponechme stranou druhou část oficiálního komuniké, která se k podobným prohlášením „lepí“ už snad automaticky, stejně jako „ten světový mír“ na seznam životních přání amerických missek… Důležitější je, že první část komuniké je o to uvěřitelnější: Trump totiž už opravdu proslul svou posedlostí „bojem proti terorismu“, o posedlosti ropou ani nemluvě. A ano, Haftárova armáda ovládá většinu ropných zdrojů Libye, stejně jako většinu přístavů a ropných terminálů a rafinérií. A pokud by měl v tomto ohledu nastat „nějaký problém“ a libyjská ropa měla v jeho důsledku vypadnout ze světových trhů, nastala by panika, o to větší v době, kdy USA hodlají světu zakázat nakupovat ropu z Íránu.

A podruhé ano, pokud se libyjský „obrázek“ očistí od propagandistických nánosů, tak mezinárodně uznávaná vláda v Tripolisu je v zásadě muslimsko-bratrská. A dokonce už i některá mainstreamová média – po osmi letech -- přiznávají, že džihádisté z Misuráty, kteří jsou „smluvními obránci“ Tripolisu, jsou v podstatě „hardcore“ teroristé: „Jeden z jejich velitelů, Saláh Bádí, má možná sám ambice dobýt Tripolis. Na videích se nechává ukazovat nejen se svými bojovníky, ale také s pašeráky lidí, kteří jsou na seznamech OSN,“ podotýká třeba Reuter´s. Další islamisté, kteří nyní před Haftárem brání Tripolis, podle agentury „pocházejí z Ansar Šaría, skupiny, která v roce 2012 zaútočila na americký diplomatický areál v Benghází, přičemž byl zabit velvyslanec a další tři Američané“. Opatrně se v podobném duchu vyjadřuje i OSN: Prý jsou v Tripolisu lid a síly, které páchají válečné zločiny a pašují lidi… do Evropy, samozřejmě. A třeba New York Times také najednou, po osmi letech, už nemluví o protikaddáfíovských demokratech, ale džihádistech, a konstatuje očividné: „V tom alarmujícím mixu generála Haftára mnozí vidí jako menší zlo.“ Jinými slovy, „svět“ sice „podporuje“ vládu v Tripolisu a její spojence, ale Haftár se velmi snadno s Trumpem (a jistě i s kýmkoli jiným) shodne na tom, že opravdu bojuje proti teroristům. A že je pro budoucí Libyi tím pravým.

Pro současnou roztříštěnou americkou politickou scénu je příznačné, že Trumpův ministr zahraničí Mike Pompeo ještě minulý týden kritizoval Haftára a byl jedním z těch, kdo chtěl zastavení palby prosadit v Radě bezpečnosti OSN. Úřadující šéf Pentagonu Shanahan po oznámení o Trumpově telefonátu s Haftárem potřeboval zdůraznit, že „vojenské řešení není tím, co Libye potřebuje“. Nicméně, to je jen taková drobnost – „kauza“ Libye určitě neprohloubí tektonické zlomy v americké politice víc než Mueller se svým marným vyšetřováním „Russiagate“. Spíš jen připomíná, že USA dál „jedou“ po mnoha kolejích a není jasné, kam až se s takto zvolenou „dopravou“ chtějí dostat.

Zajímavější je proto skutečnost, že Haftárův útok na Tripolis, který pár týdnů vypadal „poněkud rozpačitě“, se po oznámení telefonátu s Trumpem razantně proměnil. Nad Tripolisem se objevily stíhačky, boje na předměstích libyjské metropole přitvrdily, počty obětí už se nepočítají v desítkách. Dlouho nebylo jasné, jestli to Haftár s ovládnutím Tripolisu myslí vážně, nyní se zdá, že kostky už jsou vrženy. Už má očividně dostatek podpory, aby se přestal „žinýrovat“.      

Lze si tipnout, že další Haftárův tah bude směřovat proti maličkému letectvu, které mají džihádisté z Misuráty, aby se zbavil nepříjemného problému, a nelze vyloučit ani to, že zavře vzdušný prostor Libye pro všechny lety z Turecka a Kataru, hlavních sponzorů ideologie Muslimského bratrstva, čímž současně přeruší zásobovací linky nejen do Misuráty, ale i do Tripolisu. Obojí jsou nezbytně nutné, pokud by měl boj o Tripolis trvat déle, než je nutné.

Zkrátka, až zase někdo bude diplomaticky opakovat, že nějaký problém „nemá vojenské řešení“, Libye může být příkladem, který takové tvrzení vyvrátí. Nebo se aktuálně alespoň zdá, že Chalífa Haftár má po ruce všechny, které potřebuje, aby vyhrál…     


 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama