KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Opožděné „arabské jaro“ dorazilo do Alžírska a Súdánu…

Je ironií osudu, že za pudově demokratickými vzepětími „arabského jara“ nikdy nestál nikdo, kdo by před svými vlastními zájmy na Blízkém východě upřednostňoval nějakou demokracii.
Na káhirském Tahríru před osmi lety
Na káhirském Tahríru před osmi lety
archiv
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Poslední týdny znovu ukazují, proč je příliš brzy hodnotit Blízký východ a sever Afriky po „arabském jaru“, byť od prvních lidových revolt v Tunisku a Egyptě uplynulo už osm let. Aktuální boje o libyjský Tripolis na jedné straně dokládají, že osm let je příliš krátká doba na to, aby se vyřešily alespoň nejzákladnější otázky stability či územní celistvosti, masové lidové vzpoury v Súdánu a Alžírsku pak na straně druhé takřka v přímém přenosu připomínají veškerá rizika a prohry, jimiž „arabské jaro“ zatím stále prochází.

Situaci v Súdánu a Alžírsku přitom s původním „arabským jarem“ pojí přinejmenším forma i obsah: mohutné protivládní protesty propukly spontánně a živí je roky potlačovaná nenávist vůči brutálním a zkorumpovaným režimům, kterým v nejmenším nezáleželo na každodenních těžkostech prostých občanů. V Súdánu protesty před čtyřmi měsíci nastartovalo rozhodnutí režimu ztrojnásobit cenu chleba, byť fakterm zůstává, že reálné ekonomické problémy začal mít Súdán už ve chvíli, kdy USA v roce 2011 prosadily rozdělení země na arabský sever a křesťanský a animistický jih, čímž Chartúm přišel o 75 procent své ropy. V době, kdy propukly první současné protesty, pak cena chleba a dalších základních potravin (i v důsledku četných amerických sankcí) meziročně vzrostla o 70 procent… V Alžírsku se rozbuškou pro změnu stalo oznámení těžce nemocného (až nemohoucího) prezidenta Butefliky, že bude kandidovat na pátý mandát v čele státu, což v zaběhnutém systému znamenalo, že bude i zvolen a s ním umře byť i jen naděje, že se něco může změnit k lepšímu.

Stovky tisíc lidí v ulicích a na náměstích v obou zemích dokázaly sice vládnoucí režimy svou vytrvalostí svrhnout, ale otázkou je, zda má většina občanů Súdánu a Alžírska opravdu důvod k radosti. V obou zemích se moci formálně chopila armáda, která ujišťuje, že v létě uspořádá volby (v případě Alžírska) a do dvou let předá moc civilní vládě (v případě Súdánu). A nad tím vším se vznáší strašák „egyptského modelu arabského jara“ – armáda v roce 2013 využila masové nespokojenosti obyvatel s legitimní, ale zato stále „islámštější“ vládou Muslimského bratrstva, a když proti islamistům a jejich politice vyšlo do ulic na 14 milionů lidí, chopila se příležitosti a následně i moci. Mnohé se pak znovu vrátilo k předrevolučním zvyklostem, jako by žádné „arabské jaro“ ani nebylo.

Je pozoruhodné, že v Alžírsku i v Súdánu zaznívají v ulicích hesla otevřeně varující před „opakováním Egypta“, nicméně demonstranti přitom ve skutečnosti „Egypt“ opakují sami. Nemají jasné vedení, kromě svržení diktatury a vágně formulovaných požadavků týkajících se sociální spravedlnosti jako by neměli ani žádné cíle, a podle všeho na své straně ani nemají dost zkušených příslušníků armády nebo bezpečnostních sil, kteří by jim pomohli ustát případné armádní represe. A ohrožené režimní elity mezitím končí s úlekem a řecházejí do protiakce, v jejímž rámci slibují střední třídě modré z nebe a navrch ještě i jakousi „demokracii“, což na Blízkém východě v drtivé většině případů slibuje jen další krajně podezřelou habaďůru.

Lze tedy předpokládat, že vše nakonec může vést jen k dalším prohrám autentických ambicí „arabského jara“. V případě Alžírska to ale může mít, mimochodem, zajímavou „dohru“, neboť případná polarizace společnosti a občanský konflikt se může snadno přenést i do Francie, kde žijí asi tři miliony Alžířanů a jejich tamní názorové i sociální rozvrstvení podle všeho kopíruje situaci ve vlasti. Pokud by se potenciální alžírská „občanská válka“ přelila do Francie, byla by to pro Macronovu zemi ve finančních problémech, s neřešenou migrační krizí a topící se v nekončících demonstracích „žlutých vest“, už skutečná pohroma mající podobu příslovečného posledního hřebíčku…          

Lze si proto vsadit, že Francie (se svými tajnými službami a armádou) je v nejvyšší pohotovosti, připravena v Alžírsku okamžitě zasáhnout. A totéž v zásadě platí i pro Súdán. Sekulární prezident sousedního Egypta Abdal Fattáh Sísí se už nechal slyšet, že nedovolí, aby se moci v Chartúmu chopili islamisté, což je v zásadě vyjádření už klasické mantry Blízkého východu: Povolte skutečně svobodné volby a vyhrají v nich Muslimští bratři. Pro Káhiru, která díky své mentalitě nikdy nebude jako Kandahár za vlády Talibanu, je to hrozba v podstatě stále živá (či spíše přiživovaná), pro tmářské monarchie Perského zálivu je to ale hrozba rovnou existenciální, neboť pro tamní krále a emíry jakékoli volby přinášejí okamžitý konec. I proto se v posledních dnech se množí zprávy o tom, že za súdánskou armádu se řadí nejen Egypt, ale se svými tunami petrodolarů už i Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty. Ale co víc, nejvyšší vojenská rada, která aktuálně v Súdánu vládne, už „konzultuje“ i s americkým vojenským atašé v Chartúmu…

Je jistě ironií osudu, že za pudově demokratickými vzepětími „arabského jara“ nikdy nestál nikdo, kdo by na Blízkém východě před svými vlastními zájmy upřednostňoval nějakou demokracii. Rusko s Čínou se snaží udržet si svůj významný vliv v Alžírsku, bez ohledu na to, kdo a jak tam bude vládnout, a prohlubují všestrannou spolupráci s Káhirou, USA a Británie už fakticky podpořily súdánskou armádu v čele země. Určitou výjimkou samozřejmě mohou být státy typu Turecka či Kataru, které v regionu razí vizi „demokratických“ voleb, ovšem za podmínky, že v nich musí zvítězit „jejich“ Muslimské bratrstvo. A americký ministr zahraničí Mike Pompeo onehdy v Káhiře pochválil Sísího za jeho snahy „prosazovat v Egyptě i regionu stabilitu a bezpečnost“. Ostatně, Sísí má podporu asi 80 procent občanů, kteří dávají řádu, stabilitě, bezpečnosti a apriornímu pocitu alespoň jakési spravedlnosti jasnou přednost před nějakým „mladicky nerozvážným“ volnomyšlenkářstvím. Diktatury na Blízkém východě prostě táhnou víc. A jsou i úspěšnější. Není jistě náhoda, že s drobnou výjimkou Bahrajnu, kde lidové povstání v roce 2011 brutálně rozmačkaly saúdské tanky, se všechny vzpoury „arabského jara“ odehrály v zemích s republikánským systémem, zatímco v tuhých monarchiích nedostaly ani nejmenší šanci…

Za jak dlouho dojde Alžířanům a Súdáncům, že jsou v tom také sami? A co udělají potom?     

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama