KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Pokus o skicu Sýrie v devátém roce války

Válka vstoupila do další fáze, v níž by se všichni měli adaptovat na nové podmínky. I když, Západ bude dál požadovat, aby mu Asad odevzdal klíče od Damašku a odešel. Neměl k tomu nikdy ani nakročeno, natož dnes…
Uličky starého města v Damašku žijí bez ohledu na krizi
Uličky starého města v Damašku žijí bez ohledu na krizi
Tereza Spencerová
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Před pár dny, 15. března, se válka v Sýrii přehoupla do svého devátého roku. Ještě neskončila. Třeba v Aleppu a okolí, jen pár kilometrů od Idlíbu ovládaného Al Kajdou, se dál střílí snad obden. Ruské letectvo pomalu navyšuje počty náletů na pozice Al Kajdy v Idlíbu, Turecko prý už nemá námitky, a otázka „Kdy už konečně začne skutečná ofenzíva proti Idlíbu?“ je pro Syřany stejně běžná, jako u nás diskuse o fotbale. Je to psychicky únavné mít už skoro mír a přesto dál umírat.

Válka sice neskončila, ale pro většinu Sýrie je přesto skoro minulostí. Možná je ale lepší říci, že jen vstoupila do nové fáze. Část země je zničená a nebude rekonstruována. Nejsou na to peníze. Nová výstavba nahradí rekonstrukci, ať už je řeč o domech nebo přeneseně o politické situaci. Rusko s Íránem dokázaly uchránit syrský stát před totálním zhroucením, ale současně tím jen zabetonovaly pozice vlády, v tom dobrém i zlém. Syřané mají zase tu starou vládu, kterou se část z nich snažila před osmi lety alespoň reformovat, a navrch je dusí i zostřené západní ekonomické sankce. Boj proti džihádu, který byl na Západě vydáván za demokratickou opozici, si žádal tvrdé a často bezskrupulózní chlapy, vojáky, dnes by ale Sýrie o to víc potřebovala intelektuály a podnikatele, kteří vesměs uprchli. Uprchli před válkou nebo i před ztrátou naděje, že by se v Sýrii mohlo něco změnit. Vracet se vesměs nechtějí, protože na ně doma čeká povinná vojna, aspoň tak znějí většinové hlasy třeba z uprchlických komunit v Libanonu nebo Jordánska…

Nad sklenkou libanonského bílého si o tom všem povídám s mladou dokumentaristkou Mariam, kterou znám z předchozích návštěv Sýrie. Už kdysi si mě získala svou prostořekostí: „Víš, my nepotřebujeme jen intelektuály, doktory a tak podobně, ale i obyčejné dělníky. Když si budeš dneska chtít postavit dům, budeš si to muset udělat sama, protože chlapi, co se vracejí z vojny, si už trochu odvykli pracovat, a málokomu se chce pracovat rukama. Všichni raději s něčím kšeftují…“ Sedíme v kavárně ve starém městě a kolem nás spousta mladých lidí. Dívky s šátkem i prostovlasé, oblečené tradičně i západně. Popotahují z aromatických vodních dýmek, srkají kafe a vesměs se dobře baví. „Jak je možné, že je tu tolik otevřených restaurací a jak je možné, že je v nich tolik lidí?“ ptám se, protože jsem před příjezdem do Damašku čekala davy naštvaných lidí připravených zahájit kvůli životním těžkostem další revoluci. „Jo, v určitém směru jsme na tom hůř než třeba před dvěma lety. Teď je míň plynu i benzínu nebo mazutu do generátorů… Ale nějak jsme se během těch osmi let naučili žít s těžkostmi. Překonáme to, nic jiného nám ostatně nezbývá. K čemu by bylo teď svrhávat Asada? Jen kvůli tomu, aby nám Západ dovolil svítit elektřinou? To ne! A když je na tom někdo fakt hodně špatně, tak si najde druhou práci. Nebo i třetí. Práce je tu na každém rohu…“ V tu chvíli vypadl v kavárně proud. Nikdo si toho jako by ani nevšiml. Trvalo pár minut, než nahodili generátor.  

Další várka západních sankcí z počátku letošního roku útočí na Sýrii, ale také na celou „námořní transportní komunitu“, jak uvádí ministerstvo financí USA. Čili, pod sankce se dostaly všechny pojišťovny, přepravní firmy, rejdařství a tak podobně, kteří by se „podíleli na dopravě ropných produktů do Sýrie“. A když pojišťovny přestaly pojišťovat náklady, donutily tím syrské oligarchy skupovat tankery a vozit energie sami a bez pojištění. To je ale krajně rizikové podnikání, což ve finále navyšuje ceny k pokrytí rizik. Ačkoli, americké sankce snížily cenu íránské ropy až o 50 procent, a tak nákup v Teheránu a přeprava do Sýrie by finanční smysl dávaly. Nicméně, Egypt přestal nepojištěné tankery pouštět Suezským průplavem, a tak syrští podnikatelé začali nakupovat v Rusku a Egyptě, ovšem už za ceny, které jsou pro běžné Syřany silně nadsazené. Ještě do března přitom měli snad jediný vlastní tanker na převoz zkapalněného plynu, a tak právě plynové bomby jsou v nynější energetické krizi mnohem vzácnější než ropa nebo mazut. I když…

Z několika stran jsem slyšela nářky i kritiku, že nejhorší je, že vláda s lidmi o potížích vůbec nemluví, nevysvětluje situaci. Mlčí, jako kdyby nebyly. Jako kdyby nebyly problémy a ani lidé, kteří jimi trpí. Přitom by přece bylo tak snadné ukázat prstem na Ameriku a… Podivné. Benzín je na příděl. Pro soukromé auto 200 litrů na měsíc, pro taxikáře 850 litrů, pokud jezdí meziměstsky, adekvátně víc. Ale za bakšiš samozřejmě dostane každý zájemce i víc. A podobné je to nejspíš i s plynem, protože při pochůzkách Damaškem jsem dost často narážela na dodávky s plynovými bombami na korbě. „To je prosté,“ usmála se Mariam. „Když je málo plynu, tak každá rodina prostě chtě nechtě musí jednou dvakrát i víckrát týdně na jídlo ven. Proto se taky ze všeho nejvíc otevírá nových restaurací nebo aspoň stánků s jídlem. A když máš restauraci nebo stánek, máš nárok na plyn, abys mohla vařit. A když jsi šikovná, ještě nějakou tu plynovou bombu prodáš pod rukou…“

 

Ruka v kapse jiného

Ani po desáté návštěvě Sýrie během války nechápu, na jakém ekonomickém principu tamní společnost vlastně funguje. Obchody jsou plné zboží, restaurace plné lidí, i když by v krizi mělo být vše jinak. Aktuální statistiky navíc třeba praví, že průměrný příjem ve státní správě, která je během války největším zaměstnavatelem, nedosahuje ani sta dolarů, ale výdaje průměrné rodiny jsou víc než šestkrát vyšší. Nedává to smysl, ale tvůrcům oficiálních statistik to očividně nevadí. „I to je prosté: korupce,“ usmívá se Kajdy, opoziční aktivistka a básnířka z jihosyrské, převážně drúzské Suejdy. V prvních měsících „arabského jara“ v Sýrii organizovala protivládní demonstrace, skončila ve vězení, pak odjela do emigrace a nakonec se vrátila, protože „pokud chce změnit Sýrii, musí být doma“. „Představ si, že jsi státní úředník, ale bez úplatku nevydáš příslušné razítko nebo neschválíš třeba přípojku elektřiny. Nebo že učíš ve škole, ale flákáš to, abys mohla po odpoledních a večerech doučovat své žáky za peníze. Zkrátka, každý Syřan má ruku v kapse jiného Syřana.“ V tomto ohledu jste tedy vytvořili už skoro rovnostářskou společnost, socialismus, nadhazuji. Ten vtip se jí líbí. Směje se. Nakažlivě. A tak se směju taky. I když jsem to jako vtip nemyslela.

Přesto, korupce může vysvětlit jen část otázky, jak to že „všichni vypadají spokojeně“. Další část lze možná připsat na vrub až mýtické syrské podnikavosti, ale přesto mám pocit, že pořád nechápu, jak je možné, že společnost, přinejmenším v Damašku, Homsu, Latákii, Hamá, Tartúsu a dalších velkých syrských městech, prosperuje víc, než by se po osmi letech války zdálo být odpovídající. „Musela bys tady pobýt mnohem déle, abys pochopila,“ uklidňuje mě Kajdy. „Damašek má magické kouzlo. Byli tu Arabové i křesťané, dobyli nás Římané, muslimové, všichni, na koho si vzpomeneš. Ale cizáci nám nikdy nevnutili svou vůli, to my změnili je. Je to teď ostatně vidět i na ruských vojácích. První den stojí na stráži s kalašnikovem v pozoru, druhý den už nejsou v pozoru, třetí den už vidíš, že si na hlídce zapalují cigárko a na konci týdne už se strejcema ze sousedství hrají vrchcáby a hulí vodní dýmku…“

Možná to ale není jen otázka délky pobytu v Sýrii. Už před válkou prý jeden zdejší komik v televizi předváděl skeč o japonském analytikovi, který přijel do Sýrie zkoumat taje místního fungování, a po několika letech marně zvolal: „Tady musí žít bůh. Jinak se nic z toho vysvětlit nedá…“

 

„Ať nám do toho nikdo nemluví!“

Přesto mám nutkavý pocit, že osm let války nelze jen tak odmávnout. Že konflikt musí vyústit v nějakou změnu vládnutí, protože právě princip autoritářského vládnutí byl jednou z roznětek prvotních demonstrací inspirovaných „arabským jarem“. „Jasně, že máš pravdu, mnoho věcí se musí změnit,“ souhlasí Kajdy, „ale důrazně tě upozorňuju, že nám do toho nikdo z venku nesmí mluvit. Žádná exilová opozice z Paříže nebo Istanbulu, dokonce ani ta z Moskvy. Rusové jsou sice naši přátelé, zachránili nás před islámskými teroristy, a tak ať si za to nechají základny, které si tu chtěli zřídit a zřídili, ale ať nám nekecají do toho, jak to tu bude fungovat. To si musíme rozhodnout my sami. Syřané!“ Už žádný úsměv. Bouchnutí do stolu. Po osmi letech války je tu nacionalismus cítit na každém kroku a ze všech stran. Porazili džihád a ustáli i americkou „změnu režimu“. Svým způsobem je pochopitelné, že mají důvody být hrdí. A nacionalismus je dnes svým způsobem i sjednocuje…

Sama Sýrie se přitom proměnila v geopolitický problém první třídy, neboť se stala jedním ze „hřišť“, na nichž se určuje budoucí podoba světa. Stále se ještě nějakým způsobem „hraje“ o ropné a plynové zdroje na východě Sýrie, které sice patří syrskému státu, ale „američtí“ Kurdové tamní produkci Sýrii prodávají. Stále se „hraje“ o Al Kajdou ovládaný Idlíb, do něhož syrská vláda programově navozila všechny džihádisty, kteří se kde po celém území Sýrie kdy vzdali. Pořád se hraje o návrat Syřanů, kteří uprchli před válkou nebo vládou do zahraničí. Netroufám si odhadovat jejich počty. Všichni totiž nadsazují, protože dotace jsou lukrativní. Třeba v Libanonu OSN na školné pro jednoho malého syrského uprchlíka vyplácí 600 dolarů na měsíc, což je suma, za jakou žije v Sýrii celá rodina. Pak není divu, že když jsem si před časem zkoušela sečíst všechny syrské uprchlíky, jak je nahlašují státy Blízkého východu a Evropy, vyšlo mi, že Sýrie musela mít před válkou skoro o dva miliony lidí víc, než měla…     

Nedořešená situace, tedy válka bez jednoznačně vítězného konce, přitom nahrává Asadově vládě, kterou Západ chce pořád svrhnut, jako kdyby ani po osmi letech nepochopil, že se zasekl jako obehraná deska. „Občas propadáme romantickým pocitům, že jsme vyhráli,“ prohlásil onehdy. „Ne. Válka neskončila.“ Západ podle Asada Sýrii dál „obléhá“ a navíc své postupy eskaluje. Západ se prý nevzdá zničení Sýrie, dokud nedosáhne „reforem“, které si před osmi lety naplánoval do diáře „fungování světa“. To je samozřejmě pravda. Naši západní politici po dekádách panování světu neumějí prohrávat. Na druhou stranu tím ale jako klasičtí sloni v porcelánu páchají víc škod než užitku. „Jasně, že Asad dnes neřekne, že změní svůj režim,“ vysvětluje mi Kajdy. „Pořád se totiž může obhajovat tím, že jsme ve válce s Tureckem, s Izraelem, že jsme ve válce mezi Íránem a Izraelem a USA a Saúdy… Zkrátka, že pořád není čas na to, abychom se uvolnili a začali přemýšlet, jak Sýrii změnit k lepšímu. USA a ta loutková Evropa jen nahrávají tomu, aby se staré struktury kolem Asada mohly jen ještě víc opevnit a odmítat změny. Fakt děkuju!“

Příkladem budiž pokračující americká snaha vytvořit jakousi ústavní komisi, která by přepracovala syrskou ústavu a vpustila do správy státu i exilovou opozici, která by jinak ve volbách neměla žádnou šanci. „Asad změnil ústavu v roce 2012. Zrušili tehdy vedoucí úlohu strany Baas, deklarovali naprostou rovnost mezi pohlavími, etniky i náboženským vyznáním, což je samozřejmě skvělé. To byl ale pod tlakem,“ konstatuje Kajdy. „Dnes už pod tlakem ale není. Žádné další reformy od něj nikdo zvenku čekat nemůže. Pokud to na Západě nechápou a stále se snaží jít hlavou proti zdi, jejich problém.“ A výměna Asada za někoho jiného? „A proč? Z našeho pohledu je spíš problém v lidech kolem něj. A někdo z nich by ho nejspíš i vystřídal. Koneckonců, členů Baas je nejvíc, vyhrají v jakýchkoli volbách i bez „vedoucí úlohy“. A po nich je teoreticky nejsilnější Muslimské bratrstvo. To by byla úplná katastrofa!“

 

Oddech před dalším kolem

Všechny západní požadavky na „reformy“ v Sýrii jsou jen ohňostrojem pokrytectví, protože týž Západ nepožaduje žádné „reformy“ v drastických monarchiích typu Saúdské Arábii nebo Bahrajnu nebo… Příkladů našich nechutných „spojenců“ je spousta. Bývalý britský velvyslanec v Sýrii Peter Ford před pár dny konstatoval: „Bylo zločinem, že se USA rozhodly poskytovat zbraně a výcvik často krvežíznivým džihádistům. USA měly za prioritu odstranit Asada, aniž by uvažovaly o jakýchkoli jiných variantách, mezi něž patřil i boj proti Al Kajdě a Daeši.“ Americký The Atlantic konstatuje: „Asad má svázané ruce. Jeho stoupenci nemají na rekonstrukci, Západ má, ale neudělá to. Írán, hlavní Asadův spojenec, trpí pod americkými sankcemi a sám nemá na zbytečné utrácení.“

Patová situace? Jak se to vezme. Zatímco Západ v Sýrii podporoval džihád a středověkou formu islámu, Rusko ubránilo moderní stát. Západ sice není připravený akceptovat ruské vojenské základny v Sýrii, ale současně není s to ani bránit tomu, aby Kreml svůj vliv nešířil také do Libanonu a Iráku, Izraele a Egypta, nemluvě o tom, že pod Erdoganovým vedením (a s nešťastnou nátlakovou politikou Západu) se ruským kvazispojencem stává i Turecko. Nicméně, vztahy mezi Sýrií a Ruskem a Íránem s vývojem situace mění a ruský potažmo íránský vliv nejspíš nelze srovnávat s vlivem USA na své „vazaly“. Ve hře je spíš multipolárnost než diktát, který současně i svazuje. A co víc, lze předpokládat, že nynější „aliance“ budou doznávat nových podob současně s tím, jak bude postupovat opětovná reintegrace Sýrie do „arabského světa“. Saúdové či Katar s Emiráty sice během války financovali Al Kajdu i Daeš, ale nyní uznávají, že tudy už cesta nevede. A jejich návrat „do Sýrie“ s miliardami dolarů určenými na rekonstrukci není pro pragmatický Damašek ničím nepředstavitelným; koneckonců i v nejvyšším syrském vedení byli po celou válku lidé s obchodními nebo dokonce i rodinnými vazbami na vlivné kruhy v Perském zálivu. Ve hře je samozřejmě ještě také Izrael se svými plány, které bude jistě chtít zrealizovat, nejlépe prostřednictvím třetích stran…

Takže spíš oddech před dalším kolem střetu než klasický pat. Válka opravdu jen vstoupila do další fáze, v níž by se všichni měli adaptovat na nové podmínky. I když, Západ bude dál požadovat, aby mu Asad odevzdal klíče od Damašku a odešel. Neměl k tomu nikdy ani nakročeno, natož dnes…

 

 

Tereza Spencerová   

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama