KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Přijde po Venezuele na řadu také Nikaragua a pak třeba Kuba?

Ve Venezuele se nemusí nutně opakovat „Sýrie 2.0“, ale na druhou stranu platí, že v současném chaotickém světě už spousta dogmat neplatí a možné je takřka cokoli.
USA zkoušejí oživit Monroeovu doktrínu
USA zkoušejí oživit Monroeovu doktrínu
telesur
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Venezuela je sice aktuálně v každém druhém titulku zahraničního zpravodajství, ale možná je to ve skutečnosti jen malý dílek mnohem většího obrazu. Jak totiž uvedl Wall Street Journal, sílící americký tlak na venezuelského prezidenta Madura je jen „prvním výstřelem v širším plánu na přetvoření Latinské Ameriky“. Cílem je prý zpřetrhat vazby, které si v regionu vytvořily Čína, Rusko a Írán, přičemž plán počítá se „změnami režimů“, čili s převraty, nejen ve Venezuele, ale také v Nikaragui a případně na Kubě. A pokud i ve druhém kole salvadorských prezidentských voleb zvítězí nezávislý bojovník proti korupci Nayib Bukele, může na seznam terčů snadno přibýt i jeho země. Oživování Monroeovy doktríny o Latinské Americe coby „zadním dvorku“ USA má být běh na dlouhou trať, nicméně má podporu nejen republikánů, ale i demokratů. A ve hře je i použití vojenské síly, tedy pro americké politiky z obou stran obvykle lákadlo, jemuž prostě nedokážou odolat.  

Podle WSJ je nový „projekt“ svébytnou variantou plánu na vytvoření „Nového Blízkého východu“, s nímž v roce 2006 přišla tehdejší ministryně zahraničí Condoleezza Riceová. Následovalo tehdy jen zničení několika arabských států a zrození nových teroristických uskupení typ Islámského státu. A vlna migrace směřující do Evropy. Z pohledu amerických „stratégů“ se už ničeho víc dosáhnout nepodařilo. A možná ale i to bohatě stačilo. Možná i právě kvůli velkým plánům na „domácí“ západní polokouli nyní Donald Trump zkouší opouštět dosavadní vojenské „projekty“ na Blízkém východě. Vše, co mělo být zničeno a mohlo být zničeno, zničeno bylo, nově jsou vojenské síly potřeba jinde. Latinská Amerika by se měla začít oprávněně bát; aktuálně se sice poslušně srocuje za USA proti Venezuele, ale klasický bonmot praví, že USA nemají spojence, jen zájmy. Obávat by se měli všichni.

Nicméně, „první výstřel“ proti Venezuele sice už padl a „změna režimu“ je v běhu, otázkou je, jak se bude situace odvíjet dál. Zatím se zdá, že bez ohledu na stále větší podporu Západu nedokáže „uznaný“ prezident Juan Guaidó získat podporu dostatečné části společnosti, aby trumfl milionové demonstrace stojící za Nicolasem Madurem. Když pak mluví o touze „dojít k demokracii s co nejmenším krveprolitím“, je otázkou, jaký počet obětí mu přijde ještě tak přijatelný.

Přitom se ale zdá, že USA nebudou opakovat své blízkovýchodní zvyklosti a nezasypou Venezuelu tunami raket a bomb, protože by tím nejspíš jen sjednotily většinu národa proti sobě. A i když zkorumpované vedení státu i armády nemusí být nepřekonatelnou vojenskou překážkou, boje v džunglích si USA už vyzkoušely. Ve Vietnamu. Spíš se ve Venezuele objeví americká komanda a navenek bude pokračovat tlak, který zbaví současnou vládu legitimity i posledních prostředků, aby se nakonec zhroutila „sama“. Stejně mohou USA postupovat i v Nikaragui, kde už jednou ale prohrály. Puč na Kubě nicméně bude vyžadovat něco inovativnějšího, pokud má mít alespoň naději na úspěch. Celé to ale v každém případě bude vyžadovat biliony dolarů. A je otázkou, zda si je USA ještě opravdu mohou tisknout v požadovaném množství. A velkou neznámou je i reakce Číny, Ruska nebo i Íránu. Nemají důvod Trumpově mašinerii postup nijak usnadňovat. Právě naopak. Koneckonců, také se řídí svými zájmy. A nejen ve Venezuele, ale kdekoli, kam USA zamíří. Přitom se ve Venezuele nemusí nutně opakovat „Sýrie 2.0“, ale v současném chaotickém světě už spousta dogmat neplatí a možné je takřka cokoli. Imagine. Nicméně, platí, že čím déle „měničům režimů“ potrvá, než dosáhnout alespoň prvního postupového cíle, v o to složitější situaci se sami nakonec ocitnou.   

Při veškerém zmaru, který z „nového amerického plánu pro Latinskou Ameriku“ čouhá, lze, přinejmenším z pohledu Evropy, přece jen spatřit osvěžující novinku. Migrační vlny vyvolané americkou politikou tentokrát už nebudou mířit do Evropy. Mimochodem, USA už ke svým hranicím s Mexikem vysílají dalších bezmála čtyři tisíce vojáků…

 

 

Tereza Spencerová

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama