KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Saúdové, Írán a uvadající kouzlo blokové mentality

Blízký východ dává najevo, že namísto konfrontace řízené z USA dává přednost spolupráci a hledání cest k porozumění.
Irák se ujímá role zprostředkovatele
Irák se ujímá role zprostředkovatele
al bawaba
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Z projevů Trumpova poradce pro otázky národní bezpečnosti Johna Boltona nebo ministra zahraničí Mika Pompea v zásadě vyplývá, že státy světa mají dodržovat americká pravidla mezinárodního řádu, v němž jsou národy a vlády na principu cukru a biče snadno manipulovatelné do úhledných a přehledných bloků. Ti na americké straně jsou hodní, zatímco ostatní jsou nepřátelé, které je třeba pronásledovat tak dlouho, dokud, slovy kapitána Achaba, „nebudou chrlit sedlou krev a nerozestřou ploutve“.

Taková je teorie. V praxi ale předepsané role netáhnou a bloková mentalita ochabuje. Příkladem budiž nedávný „bagdádský summit“, na který Irák pozval šéfy parlamentů šesti sousedících zemí. Na první pohled jakási sousedská slavnost, nicméně fakt, že onu šestici tvoří Írán, Saúdská Arábie, Turecko, Sýrie, Kuvajt a Jordánsko, vše najednou staví do zcela jiného světla. U jednoho stolu totiž zasedly státy, které spolu jinak, eufemisticky řečeno, nevycházejí, přičemž dělicích čar je mnoho a týkají se tu politiky, ondy náboženství a jindy zase třeba dominance v oblasti: Írán proti Saúdské Arábii, Saúdská Arábie proti Íránu, Sýrii, Turecku a Kuvajtu nebo Turecko proti Sýrii a Saúdské Arábii…

Možná je ale asi nejvhodnější akci vnímat jako pokus posadit Saúdskou Arábii se státy, s nimiž mají Saúdové z různých důvodů „problematické“ vztahy. A to by pro změnu nešlo bez toho, že Saúdové uznávají Irák natolik, že kývli nejen na uspořádání konference jako takové, ale i na zprostředkovatelskou roli Bagdádu. Mimo jiné zcela jistě i proto, aby ukázali Teheránu, že „jeho“ Irák je samostatnější, než by Írán chtěl, a učí se manévrovat v regionálních mocenských propletencích, mimo vlivovou sféru Teheránu. Ostatně, nový irácký premiér nedávno zaletěl jak do Teheránu, tak i do Rijádu, aby zdůraznil snahu razit přátelskou politiku vůči dvěma hlavním soupeřům na Blízkém východě. Do této kategorie ostatně spadá i irácká politika spolupráce se Sýrií – přes irácké území proudí do Damašku íránská pomoc, Bagdád volá po návratu Sýrie do Ligy arabských zemí…

A nad tím vším řeší i americkou vojenskou přítomnost v zemi. Irák se měl kdysi z pohledu bushovských plánovačů stát americkou baštou na Blízkém východě, dnes ale odmítá jakoukoli americkou hegemonii a vylučuje i americké základny na svém území. Pomoc při výcviku armády ano, ale nic víc. Současně odmítá americké sankce proti Íránu, nejen z principu, ale především proto, že íránská pomoc při rekonstrukci (Američany zničeného) Iráku a podíl íránských Revolučních gard na porážce Daeše místní jen tak nezapomenou.

Současně platí, že Irák chce získat pomoc i od Saúdů, kteří už slíbili miliardu dolarů, ale pro Bagdád bude nejdůležitější zajistit, aby ve svém novátorském lavírování nedošel až do bodu, kdy by si Írán a Saúdská Arábie začaly otevřeně „vyřizovat účty“, a co hůř, na iráckém území. Naopak, cílem – byť aktuálně stále kdesi daleko za obzorem – je saúdsko-íránská normalizace. Pokud by k ní Irák přispěl, vstoupí do dějin. Není bez významu, že taková politika má podporu i iráckých šíitů, kteří by jinak nominálně měli být na straně souvěrců z Íránu. „Irák se pokouší nastolit vyrovnané vztahy se všemi na základě vzájemných zájmů,“ vysvětlil nedávno vysoké íránské delegaci vlivný šíitský duchovní Sajjíd Ammar Hakím. „Buduje slibná strategická partnerství se všemi sousedícími státy, aniž by kohokoli upřednostňoval nebo upozaďoval.“

Bagdádská konference byla současně významnou událostí i pro Sýrii, která až dosud nebyla zvána na akce, na níž by byli také Saúdové nebo Turci, tedy dva státy, s nimiž Damašek nemá žádné oficiální vztahy. Hlavní význam setkání lze ale přesto spatřovat v přítomnosti Saúdů, neboť poté, co Egypt odmítl vstoupit do amerického „arabského NATO“, je to další klopýtnutí Washingtonu ve snaze vytvořit na Blízkém východě mocnou sunnitskou protiíránskou koalici. Region tím dává najevo, že namísto konfrontace řízené z USA dává přednost spolupráci a hledání cest k porozumění. Ostatně, Saúdové a Spojené arabské emiráty už – bez ohledu na americké sankce -- do záplavami sužovaného Íránu poslaly skoro 100 tun humanitární pomoci, Teherán pro změnu poděkoval svým tradičním „arcinepřátelům“ v Egyptě, že zavrhli americké plány na sunnitský vojenský blok proti Íránu, spekuluje se o možné pomoci Teheránu při „řešení“ saúdské agrese proti Jemenu takovým způsobem, aby Rijád nemusel ztrácet tvář…

Zkrátka, bloková mentalita netáhne. Už ani na kdysi „poslušném“ Blízkém východě. 

 

 

Tereza Spencerová

Tento článek najdete v těchto speciálech
Reklama
Reklama