KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: Turecko a Sýrie o novém míru podle staré dohody (na úkor Kurdů)?

Rusko očividně dalo impuls k oficiálnímu obnovení vztahů mezi Damaškem a Ankarou, protože přes prostředníky vše trvá zbytečně dlouho, načež Turecko vzápětí přiznalo veřejné tajemství, že se s Damaškem „tajně baví“ už nějakou dobu…
Putin s Erdoganem oprášili starou dohodu
Putin s Erdoganem oprášili starou dohodu
moscow times
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Syrská válka se krátce před vstupem do osmého roku jako by zastavila ve svébytném patu: většinu území Sýrie znovu ovládá Damašek, zbytky džihádu pod vedením Al Kajdy jsou „zaizolované“ v provincii Idlíb, aniž by bylo jasné, „kam s ní“, Islámský stát na východě Sýrie ztrácí poslední metry čtvereční pod nohama a USA jsou na sice pomalém, ale přece jen ústupu, což v důsledku ubírá metry čtvereční pod nohama levicových kurdských Lidových obranných sil (YPG), hlavní ozbrojené složky Rojavy, svobodného „syrského Kurdistánu“…

Další vývoj měla napovědět jednání, kvůli nimž minulý týden letěl turecký prezident Recep Erdogan za Vladimirem Putinem do Moskvy. Obecné fráze, které po jejich rozhovorech následovaly, ale vedou jen ke dvěma závěrům: buď se na něčem dohodli, a nechtějí to prozradit, nebo se na ničem nedohodli, a nechtějí prozradit ani to, že se mezi nimi schyluje k bouřce. Situace je přitom vcelku prostá: Turecko se Spojenými státy jedná o ideji „bezpečné zóny“, která by ze syrského pohraničí ukrojila území větší než Libanon a v níž by nebyli žádní ozbrojení kurdští bojovníci za nezávislost. A současně Turecko jedná s Ruskem, které chce uchovat územní celistvost Sýrie a tudíž žádnou „bezpečnostní zónu“, která by od Sýrie „ukrojila Libanon“ neakceptuje. Jistě, zmíněné konzultace nejsou zcela rovnocenné, protože USA ze Sýrie odcházejí, zatímco Rusko zůstává, ale…

…ale o pár dní později se zdá, že cosi důležitého v Moskvě přece jen zaznělo. To když Putin na tiskové konferenci jakoby „mezi řečí“ zmínil, že stále platí dohoda z Adany z roku 1998. Podle Kremlu prý právě to může být základem pro zklidnění tureckých strachů o bezpečnost svého příhraničí…

Ona dvacet let stará dohoda kdysi, díky zprostředkování Egypta a Íránu, uzavřela dlouhé období vypjaté nevraživosti mezi Tureckem a Sýrií. A co víc, po jejím podpisu se obě země vrhly do mohutné spolupráce obchodní, investiční i strategické, jíž ovšem v roce 2011 učinilo přítrž až „arabské jaro“ a propuknutí Západem iniciované „syrské revoluce“ v roce 2011. Tehdy se totiž turecký prezident rozhodl využít situace a svého smluvního partnera a „bratra Asada“ zaříznout.

Dohoda z Adany přitom zavázala Sýrii plně spolupracovat s Tureckem v „boji proti (přeshraničnímu) terorismu“, ukončit veškerou podporu bojovníkům z tureckokurdské Strany kurdských pracujících (PKK), kteří našli v Sýrii útočiště, zavřít veškeré základny PKK na syrském (a libanonském!) území a nakonec také k tomu, že Sýrie ze svého exilu do tureckého vězení vydala i lídra PKK Abdulláha Ocalana. Turecko podle dohody také získalo své „přirozené“ právo na sebeobranu a dokonce i na „spravedlivou kompenzaci“ za ztracené životy a majetky, pokud Kurdové ze Sýrie zaútočí na turecké území. A co víc, turecká armáda mohla „pronásledovat kurdské teroristy“ při jejich ústupu zpět do Sýrie, a to až do hloubky pěti kilometrů a přitom použít „všechna nezbytná opatření v situaci, kdy je ohrožena turecká národní bezpečnost“. Výměnou za takové „potopení“ tureckých Kurdů byly miliardové investice do syrské ekonomiky a přátelství s Erdoganem.

Nebude náhodu, že se na „Adanu“ najednou, po návratu domů, začal odvolávat i turecký prezident Erdogan. A nebude náhodou, že se na tutéž „Adanu“ odvolává i Damašek. Zdá se, že v zásadě není proti, připomíná ale svou stránku dohody – turecká armáda se musí stáhnout ze severu Sýrie a současně přestat podporovat džihádisty v Idlíbu i jinde na syrském území.

Rusko očividně dalo impuls k oficiálnímu obnovení vztahů mezi Damaškem a Ankarou, načež Turecko vzápětí přiznalo veřejné tajemství, že se s Damaškem „tajně baví“ už nějakou dobu. Návrat k někdejšímu stavu z „Adany“ by totiž pro Ankaru mohl být poměrně pohodlným řešením většiny jejích bezpečnostních obav.

Co ale může být výsledkem obnovení staré dohody? Jedině drastický konec kurdských snů o Rojavě i konec YPG v jejich současné podobě. S Tureckem se nedomluví, se Sýrií se domluvit budou muset, protože bez USA se jinak ocitají mezi spoustou mlýnských kamenů…

Nicméně, není bez zajímavosti, že Turecko mluví ještě o jedné „zapomenuté“ dohodě. Osmanská říše totiž v roce 1923 podepsala v Lausanne smlouvu, která byla o něco výhodnější než ta předchozí ze Sévres, ale i tak připravila Turky o velké oblasti (nejen) dnešní Sýrie, ale například také o irácký (ropný) Mosul. Ankara dnes tvrdí, že dohoda z Lausanne měla tajný dodatek, který omezoval její platnost „jen“ na 100 let. Čili za čtyři roky „ztráta tureckých území“ vyprší a Erdogan si možná začne dělat nároky na „větší Turecko“?  V Iráku. V Sýrii. V Řecku, které je členem EU i NATO…

Bizarní představa?      

 

Tereza Spencerová

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Tento článek najdete v těchto speciálech