KOMENTÁŘ TEREZY SPENCEROVÉ: USA přiznaly Golanské výšiny Izraeli… a střelily se do vlastní nohy

„Hurá“ uznáním Golanských výšin za součást Izraele Donald Trump potvrzuje bezkoncepčnost americké blízkovýchodní politiky a současně fakticky jen posiluje regionální „osu odporu“.
Golanské výšiny jsou izraelské, tedy podle USA
Golanské výšiny jsou izraelské, tedy podle USA
TRTWorld
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Na uznání izraelské svrchovanosti nad syrskými Golanskými výšinami se americký Kongres začal připravovat už na konci loňského roku a v únoru se pak zjevil návrh zákona, který vyzýval k uznání „izraelských“ Golan. Dokument konstatoval, že bez Golanských výšin nelze zajistit bezpečnost Izraele před Íránem a útoky ze Sýrie a Libanonu. A ještě k tomu do všeho přimotal „chemii“: prý že bez Golanských výšin pod izraelskou správou nelze zajistit, že syrský režim ponese „diplomatické a geopolitické důsledky“ zabíjení lidí s využitím chemických zbraní.

Nemá asi smyslu mudrovat nad tím, co tím vším chtěli autoři říci, důležitější je spíš skutečnost, že Donald Trump, plný energie po „vítězství“ v Russiagate, nyní podepsal proklamaci, která zaručuje americké uznání „izraelských“ Golan. A že proklamace „nespadla z oblakov“, neboť supervlivná americká židovská lobby začala na kauze Golanských výšin „pracovat“, jakmile bylo jasné, že Izrael svou část války v Sýrii prohrál. Podpora džihádu měla podle Izraele oslabit syrský stát, v lepším případě svrhnout i Asada, a taková Sýrie by neměla kapacitu dosáhnout navrácení svého území. Mimochodem, Izrael začal už v roce 2015, nejspíš v očekávání, že se jeho strategické sny ve válce naplní, těžit na Golanech ropu, jíž je tolik, že je s to pokrýt veškerou izraelskou spotřebu…

Samozřejmě, je tu i vedlejší důvod, proč Donald Trump minulý týden připomněl, že okupace Golanských výšin trvá už od roku 1967, a že je tedy na čase izraelskou svrchovanost uznat. Ve hře je totiž osud jeho přítele a chráněnce, premiéra Benjamina Netanjahua. Hrozí mu nejméně tři žaloby kvůli korupci, a pokud v předčasných dubnových parlamentních volbách nezvítězí, jeho politický (i civilní) život se může (přinejmenším na čas) zásadně proměnit. Americké „přiklepnutí“ Golanských výšin Izraeli v době Netanjahuovy vlády je ale předvolební trumf, na který opozice nemusí najít odpověď.

Potud je tedy vše vcelku srozumitelné, byť v naprostém rozporu s mezinárodním právem. Trumpovo uznání anektovaných syrských Golanských výšin za území Izraele podle očekávání vyvolalo v židovském státě adekvátní nadšení a Netanjahu v Bílém domě zahovořil o nastolení „historické spravedlnosti“ a o „diplomatickém vítězství“. Jinak ale tento americký krok ve světě spíš jen naráží. Rusko, Francie nebo Německo už jej odmítly s tím, že Golany jsou mezinárodně uznávanou součástí Sýrie, Británie má Golany dál za okupované území a oznámila, že nemá v plánu Trumpa následovat, proti se postavila i celá EU a většina států NATO. Nicméně, Rusko sice Trumpa kvůli Golanům kritizuje, ale jinak se v Kremlu musejí tetelit blahem, protože kauza Golany fakticky znehodnocuje veškeré americké (a potažmo obecně západní) námitky a sankce uvalené na Rusko kvůli anexi Krymu. Je pak vcelku úsměvné, když Trumpův ministr zahraničí Mike Pompeo zkouší vyvracet námitky o "dvojím metru" podivným tvrzením, že na rozdíl od Krymu prý uznání Golanských výšin odpovídá „realitě v terénu“… Rusko Krym někdy alespoň mělo, do roku 1954, zatímco Izraeli Golanské výšiny nepatřily nikdy.

Je přitom určitou ironií, že dvouleté vyšetřování žádnou Trumpovu spolupráci s Ruskem neodhalilo, ale příklad Golanských výšin může cynikům posloužit jako dokonalý příklad toho, jak americký prezident – pod pláštíkem pomoci Izraeli – Rusku umetá cestičku. Uznáním Golan za součást Izraele totiž otevírá Rusku dveře úplně dokořán, aby se vrátilo na Blízký východ v pozici mocnosti. A co víc, mocnosti vítané. Bez ohledu na své proklamace sice Sýrie není v pozici, aby na Izraeli vybojovala Golany zpět, ale o to víc se nyní přimkne k Rusku, protože bez „airbagu“ v podobě ruské vojenské policie na hranici anektovaných Golan, které se promění v izraelské území, už bude krajně složité vyhnout se přímému střetu. (I když, většina Syřanů má po osmi letech války úplně jiné starosti, než aby přemýšlela o Golanských výšinách, na jejichž okupaci Izraelem si beztak už dávno zvykla.) Nicméně, oficiální Damašek bude současně o to víc hájit také íránskou vojenskou přítomnost na svém území, čistě pro případ, že by Trump chtěl rozdávat i další kusy syrského území.

A co víc, Sýrie může mít velký kus pravdy, když proti Trumpovu postupu nadhazuje varování, že se tím USA stávají „hlavním nepřítelem Arabů“, jak svým razantním odmítnutím „izraelských“ Golan ukázala třeba Liga arabských států. Uznání „izraelských“ Golan přitom už nyní do běla rozpálilo i americké spojence Turky, kteří hodlají kauzu přenést na půdu OSN a o to víc se budou orientovat na partnerství s Ruskem a Íránem. A arabské státy regionu, které Washington aktivně odstrašuje od spolupráce s Íránem, se k Teheránu nejspíš budou chtít naopak přimknout, protože nikdo nechce mít za spojence někoho, kdo kvůli svým vnitropolitickým zájmům mýrnyx dýrnyx rozdává cizí území. Ostatně, i tmářským monarchiím Perského zálivu se nyní zkomplikuje spolupráce s USA, tedy pokud vládnoucí rodiny nebudou chtít v očích svých často beztak už nespokojených poddaných vypadat jako naprostí zaprodanci a zrádci arabského světa. Jejich panovnické trůny totiž vůbec nemusejí být tak pevné a neotřesitelné, jak na pohled možná vypadají.

Jinými slovy, „hurá“ uznáním Golanských výšin za součást Izraele Donald Trump potvrzuje bezkoncepčnost americké blízkovýchodní politiky, oslabuje pozice a vliv USA v regionu a fakticky jen posiluje arabskou a potažmo muslimskou „osu odporu“. Není to sice otázka nadcházejících týdnů nebo měsíců, ale je velmi pravděpodobné, že pokud budou lídři USA a Izraele postupovat dál nastoupeným směrem, Izrael se jednoho dne „probudí“ obklíčený státy, které budou naladěny opravdu nepřátelsky.   

Je jen málo vhodnějších příkladů, jak lze na mezinárodní scéně sabotovat své vlastní zájmy. O porušování mezinárodního práva nemluvě.

 

Tereza Spencerová

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama